Jedno z nejvýraznějších jmen v historii Sparty. A také vicemistr světa 1962. To je Václav Mašek, dnes 79letý bývalý fotbalista, který má za sebou výjimečný životní příběh, o který se podělil ve zpovědi pro projekt Tipsport pro legendy v rámci projektu společnosti Post Bellum Paměť národa.
Ve fotbale si nejde nadiktovat, že teď člověk bude hrát dobře. To musí přijít samo. Přijde to zpravidla, když to čekáte nejméně. Pak najednou kopnete a pokaždé je to dobré. Sport je dřina, ale zároveň v něm člověk musí mít štěstí. A to já jsem měl.
Narodil jsem se na začátku války a dětství prožil v Braníku, otec tam měl zahradnictví. Byl to jeho podnik, maminka v něm pracovala spolu s ním. Táta byl hráč a funkcionář branického fotbalu.
Do klubu ABC Braník mě přihlásil, když mi byly čtyři, byl jsem tam ze všech nejmladší. Od dětství jsem byl poučován, že je dobré trénovat s malými gumovými míčky, s tenisákem. Že když se to naučím s malým míčem, s velkým to pak bude legrace. Dost možná je to pravda.
Bylo mi asi třináct, když do Braníka zavítalo jako soupeř mužstvo Sparty. Myslím, že to byla Sparta C, protože my jsme hráli nějakou pražskou soutěž. No, a my ten zápas vyhráli 7:2, já dal pět branek. Hned po zápase se funkcionáři Sparty vrhli na funkcionáře Braníku s tím, jestli by mě do Sparty pustili. Načež se objevili i u nás doma a mluvili s rodiči.
Mně ani nedocházelo, o co jde. Vedení Braníku si postavilo hlavu, že mě nepustí. Otec, ačkoli tam byl funkcionářem, se s ním rozešel ve zlém. Až potom se oddíly dohodly.
Byl jsem dělník v ČKD
Končil jsem jedenáctiletku na Smíchově a hrál za Spartu jako dorostenec. Když jsem z dorostu odcházel, měli jsme skóre 65:0. Nedostali jsme jediný gól, přičemž hodně těch, které jsme dali, bylo mých. Tehdy se říkalo, že lidé chodí na dorost, aby viděli, jestli už konečně dostaneme gól.
Od sezony roku 1959 jsem se stal členem A-mužstva Sparty. Uvažoval jsem o studiu na ČVUT, ale problém byl, že můj otec měl zahradnictví. Nebyl jsem z dělnické rodiny. Tak jsem nakonec šel pracovat jako dělník do ČKD.
Jezdil jsem z Braníka přes celou Prahu do Vysočan s kastrůlkem. Dělal jsem od šesti do dvou, pak jsem šel na trénink. Mně se to docela líbilo. Starší chlapi mě vzali v práci jako sobě rovného. Později jsem studoval strojní průmyslovku. Uvolnili mě z práce, abych mohl chodit do školy a odpoledne trénovat.
Poté mi v ČKD nabídli, ať to znovu zkusím na ČVUT. Podařilo se to. Do reprezentace jsem se dostal už jako dorostenec, ale měl jsem kvůli tomu problémy ve škole. Těžce tam nesli, že jsem jezdil na turnaje. Já jsem si vždycky říkal, že pro fotbalistu není větší meta než mistrovství světa.
Vůbec by mě nenapadlo, že takovou šanci někdy dostanu. Ale nakonec jsme prošli kvalifikací a postoupili jsme na šampionát v Chile v roce 1962.
Všichni nás podceňovali
Doba před mistrovstvím byla nepříjemná. Lidé si z nás dělali legraci a říkali: ‚Ani tam nejezděte, co tam budete dělat?‘ Měli jsme řadu přípravných utkání, ve kterých se nám nedařilo. Ono to nejde si nadiktovat, že teď člověk bude hrát dobře. To musí přijít. Já jsem to zažil několikrát. Přijde to najednou a zpravidla, když to člověk nejméně čeká. Pak najednou, do čeho kopnete, je dobré.
Tehdy jsem z reakcí některých spoluhráčů vytušil, že by raději na mistrovství nejeli. Já jsem byl mladý, nedovedl jsem to pochopit. Pak mi došlo, že nemají zapotřebí, aby jim lidé nadávali a dělali si z nich legraci. Takže jsem tehdy čekal v takovém divném rozpoložení. Pořád jsem si říkal, že musím být skromný a být rád, že můžu hrát za Spartu a studovat. Nechal jsem tomu volný průběh.
Nakonec jsem se v nominaci objevil. Experti nás tipovali na poslední místo. Nikdo s námi nepočítal, byli jsme prostě stranou. Ono to mívá své výhody, ale tehdy to bylo přes čáru. Trénovali jsme s nechutí. Potom se ale najednou všechno zlomilo. Někdy je to otázka jediné chyby, minuty.
My jsme se v Chile v zápasu se Španělskem celou dobu bránili a jen jsme čekali, jestli dostaneme gól. Španělé útočili, a jak se snažili utkání rozhodnout, otevírali obranné řady. Jejich obránce udělal chybu – uklouzl, přeskočil míč a než se rozkoukal, tak ho přesprintoval Jozef Štibrányi.
Řítil se na branku z pravé strany. Diváci pomalu začali vstávat. My jsme říkali: ‚Dej to!‘ No, a on to dal. Nastalo ticho. A pak stadion vybuchl nadšením. Později jsem se dozvěděl, že Chilané neměli Španěly rádi, protože je kdysi okupovali. Takže fandili nám.
Najednou jsme se přestali bát. Utkání s Brazilci jsem pozoroval jako divák, ne jako hráč, ale působili tak, že oni se bojí nás. Situace se úplně obrátila.
Nevěřil jsem, že jsem dal gól
Můj gól v zápase s Mexikem vidím pořád. Rozhodčí písknul, já se přesunoval do volného prostoru, tam pořád nikdo nebyl. Masopust pochopil, že je tam skulina, prostřelil míč mezi hráči přímo mně do běhu a já najednou běžel sám na bránu.
Obránci se mě snažili křižovat, ale bylo jasné, že tam budou pozdě. Brankář zaváhal, začal se vysunovat, ale já vystřelil. Rozhodl jsem se v okamžiku. Pak zase bylo ticho. Nikdo nevěděl, co se děje. A najednou uragán radosti. Já jsem tomu nevěřil, říkal jsem si, že se mi to muselo zdát.
Nakonec jsme ve finále skončili druzí. Na letišti nás doma čekaly tisíce lidí. Atmosféra byla přesně opačná, než když jsme odjížděli. Odvezli nás na Strahov, vyznamenávali nás na hrací ploše. Bylo mi dvacet jedna a už jsem byl mistrem sportu. Pak ale vše rychle vyprchalo.
Zejména u mě, protože jsem se vrátil do reality. Tou byly problémy ve škole a Sparta, která hrála o záchranu v soutěži. Skloubit školu a fotbal byl čím dál větší problém. Nakonec jsem reprezentoval ČVUT ve fotbale, chtěl jsem jim pomoct. Pomohlo to i mně, protože mi poté nabídli, že si můžu studium rozložit na dva roky.
Ruští vojáci po nás stříleli
Nerad vzpomínám na okupaci v roce 1968. Jeli jsme ze Strahova, v Letenském tunelu nás vyhnali z auta. My tam byli čtyři hráči. Vojáci bajonetem rozřízli polstrování dveří a hrabali se tam. Tenkrát někdo z nás, myslím, že to byl Kramerius, něco řekl.
Vojáci nabili samopaly, my jsme ztuhli. Pak nám vyházeli batohy a řekli, abychom jeli. Když jsme byli někde tam, jak bývala kancelář aerolinií, začali střílet. Lidé prchali z chodníků, my jsme vyskákali z auta a vlítli do obchodu.
Dopady toho, co se dělo v roce 1968, byly na naši generaci obrovské. Mně tehdy bylo dvacet sedm, měl jsem život před sebou. Mohl jsem hrát kdekoli, jít do ciziny. A najednou byl konec. Vnímal jsem, že je to nespravedlivé, že to naše generace hrozným způsobem odnesla.
Z Dukly zpátky do Sparty
Když jsem měl v ruce konečně diplom, bylo to ulehčení. Aniž bych se stačil z euforie vzpamatovat, dostal jsem povolávací rozkaz na vojnu. V devětadvaceti. Rozkaz byl z pražské Dukly, kde jsem se měl v prosinci 1970 hlásit.
V roce 1971 už jsem měl druhé dítě a donesla se ke mně zpráva, že vysokoškoláci mohou požádat o zkrácení roční služby, když mají dvě děti. Ve Spartě budovali nové mužstvo, řekli, že na mě čekají, spoléhají. Vrátil jsem se. Ale nevím, jestli to bylo dobré rozhodnutí. Často se tam měnila sestava, já měl navíc přetrhané vazy a musel jsem na operaci kolene.
Zároveň jsem hodně lidí překvapil tím, že jsem chtěl chodit do práce. V ČKD jsem se domluvil, že jsem mohl dělat dlouhodobou práci, bylo to nějaké kreslení, výpočty.
V roce 1973 jsem jako hráč s vrcholovým fotbalem skončil. Když se člověk rozhodne a řekne ‚už ne‘, je to najednou divné. Najednou je všechno jinak. Slyšel jsem od lidí, že je to škoda, že ještě můžu hrát. Ale je třeba umět se v životě rozhodovat.
Do strany jsem nevstoupil
Dostal jsem nabídku pracovat v Úřadu pro vynálezy a objevy jako referent vyřizující žádosti o patenty v oblasti obráběcích strojů. Přežil jsem tři veliké nájezdy, kdy mě lámali do komunistické strany. Slibovali hory doly. Pak mi vyčítali, že nechodím do prvomájového průvodu. To jsem se rozčílil a řekl jim, že na 1. máje v rámci oslav jezdím hrát se Spartou na různá místa utkání.
A že až za mnou přijde nějaký novinář, řeknu mu, jak ke mně přistupují. Tehdy jsem si dovolil moc, protože jsem se dozvěděl, že mě kvůli tomu chtěli vyhodit.
Politika mě nezajímala, snažil jsem se do ní neplést a sport mi pomáhal se před ní schovávat. Komunisté mě ale naštvali, když zbourali náš rodný dům v Braníku. Zlikvidovali zahrádkáře, vystěhovali je do paneláků. Jsem přesvědčen, že tátu to stálo několik let života. Byl zvyklý pracovat na zahradě, být venku. Když ho zavřeli do panelového bytu, rezignoval a za rok a půl zemřel.
Říkali, že jsem škůdce Sparty
V roce 1989 jsem sledoval všechno, co se dělo, do některých akcí jsem se zapojil. Byl jsem mezi těmi, které při demonstracích kropili na Václaváku a honili uličkami. Po Listopadu jsem se stal v práci vedoucím strojního oddělení. Všechno se měnilo, a to i ve sportu, ve Spartě.
Tam začalo bezvládí, starý výbor odvolali, nový nebyl. Svolali řadu členů, šlo o to zvolit předsedu oddílu a padlo moje jméno. Řekl jsem jim, že bych raději trénoval mládež a zároveň zůstal v zaměstnání. Přesto mě později zvolili. Začaly problémy týkající se majetku, pozemků.
Týden po zvolení na valné hromadě jsem dostal dopis z Ameriky od nějakého pana Korbela. Byl velmi přátelský a psal, že mě zve do Ameriky a že mi tam ukáže, jak se stadionem Sparty postupovat. Já byl ale ve střehu – nevěděl jsem, proč to dělá a co to znamená. Vyšlo najevo, že chce Spartu koupit.
Nabídku na cestu za oceán jsem nepřijal, nechtěl jsem být tím, kdo bude jen přikyvovat. Pan Korbel tedy přijel do Prahy, několikrát jsme se sešli a diskutovali o tom. Jsem přesvědčen, že to mé zvolení bylo připravené a že si řekli: ‚Tak zvolíme Vendu, to býval hodný kluk, pak ho ukecáme.‘ Dostal jsem i nabídku, že budu doživotně ředitelem.
Situace se přiostřovala. Vyvrcholilo to tím, že část vedení na schůzi oficiálně přednesla nabídku, že se chtějí stát majiteli Sparty. Nechal jsem hlasovat a zvítězila část, která byla pro to, aby se majiteli nestali.
Část mi nadávala, že jsem škůdce Sparty, jiní mě podporovali. Korbel nakonec koupil Slavii. V roce 1994 jsem se rozhodl odejít. Na to předsednické období vzpomínám nerad.
Mám rekapitulovat? Nevím, co jsem udělal dobře a co špatně, ale vždy jsem se snažil všechno dělat tak, jak jsem uměl nejlépe. Pokud bych měl život hodnotit, nemám si na co stěžovat. Dostal jsem určitý talent a díky němu jsem mohl ve sportu absolvovat vše, co se dalo. Jsem pyšný, že jsem dokázal vystudovat vysokou školu. Jsem šťastně ženatý, mám dvě děti, šest vnoučat. Takže je to vlastně perfektní.
VÁCLAV MAŠEK |
| VĚK: 79 (21. března 1941 v Praze) PROFESE: bývalý fotbalový útočník KLUBOVÁ KARIÉRA: Sparta Praha (1958-70), Dukla Praha (1971), Sparta Praha (1971-74). Za Spartu odehrál 677 zápasů, nastřílel 406 gólů a stal se jedním z nejslavnějších hráčů v její historii. REPREZENTACE: na MS v Chile 1962 dal v zápase s Mexikem gól už v 16. vteřině, čímž se na čtyřicet let stal rekordmanem, do roku 2002 šlo o nejrychleji vstřelený gól v historii světových šampionátů. Za národní mužstvo odehrál 16 zápasů a dal 5 gólů. NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCHY: stříbro na MS (1962), 2x ligový vítěz (1965, 1967), 2x čtvrtfi nále PMEZ (1966, 1968), člen Klubu ligových kanonýrů (121 gólů) ZAJÍMAVOST: po roce 1989 byl dva roky předsedou Sparty |
Nadace Tipsport ve spolupráci s o. p. s. Post Bellum nahrává a zpracovává příběhy československých sportovních legend. Jak těch, jejichž jména si dodnes pamatuje celý národ, tak i těch, na jejichž mimořádné úspěchy už svět pozapomněl. Sportovní i životní vzpomínky desítek sportovců Post Bellum v rámci projektu Tipsport pro legendy profesionálně dokumentuje a zpřístupňuje ve sbírce autentických svědectví Paměť národa. S těmi nejzajímavějšími se teď můžete seznamovat i v seriálu deníku Sport.
