Nešlo mi ani rovně běžet, přesto jsem nastřílel góly i Realu. Trenéři si mě vzali do parády v době, kdy jsem ještě nic neuměl. Nebýt jich, vyráběl jsem možná celý život gumové cvičky. Narodil jsem se 13. září 1943 v Malých Chlievanech. Ta vesnice je tak malá, že snad ani není na mapě. Tvořilo ji jedno hospodářství, pár domů. Otec byl kovář a mně se jeho povolání moc líbilo. Vodili k nám koně, on jim dělal podkovy, při tom také pomáhal na polích.
Pamatuji se, jak komunisté pánům hospodářství zabavili a udělali z něho státní statek. Byl tam jediný traktor a já na něm jezdil už od čtrnácti let. Tehdy nikoho nezajímalo, jestli mám papíry. Já byl děcko a už jsem řídil traktor.
Táta věděl, že nejsem žádný chytrolín, tak mě dal do učiliště v Partizánském. Zpočátku jsem myslel, že tam vyskočím z okna. Byl jsem zvyklý na přírodu, na rodinu, bylo nás pět dětí. Tam mě zavřeli, dali mi oblečení, označkovali si nás jak zvířata.
Vyučil jsem se v oboru, který už neexistuje – stal jsem se gumařem obuvi. V podstatě jsem lisoval kecky na spartakiádu, takové ty, kterým se říkalo jarmilky. Dvě stě osmdesát párů za šichtu.
Kterak Partizánske porazilo Spartičku
Tělocvikář mě přihlásil na gymnastiku a do atletiky, abych vyplnil volný čas. Byl závod a já vyhrál běh na tisíc metrů, takže jsem na sebe upozornil. Pak jsem začal hrát fotbal za béčko v Partizánském. V podstatě jsem neuměl kopat. Běhal jsem po hřišti jako šílenec. Ale trenérům se to líbilo a hned si mě vzali do parády. Když dneska vidím, co všechno už desetileté děti umí, já proti nim neuměl nic. Vždyť já ani neuměl běžet rovně.
Pak mi trochu šiblo. Mně se fotbal tak zalíbil, a tak jsem obdivoval Hrušeckého, který hrál za Trnavu, že jsem začal trénovat ve dne, v noci. Koupil jsem si činky, vzpíral jsem na pokoji. Večer jsem běhal kolem řeky.
Ján Geleta |
|
Věk: Kariéra: Největší úspěchy: československý Fotbalista roku (1967), 3x mistr Československa (1963, 1964, 1966), stříbro na OH (1964), vítěz Amerického poháru (1964), 3x vítěz Československého poháru (1965, 1966, 1969) |
Než jsem šel na vojnu, dostal jsem se do prvního dorostu v Partizánském. Vyhráli jsme svoji soutěž a ve finále porazili Spartu Praha. Tam jsem se ukázal. To bylo něco, Partizánske, malé městečko, porazilo Spartičku. Všichni z toho byli vyvalení.
Za komunistů to bylo tak, že trenéři fotbalisty sledovali, a když měli narukovat, dali ty, kteří se jim líbili, do Dukly. Tak jsem se dostal do Dukly Praha. Já byl z toho celý pryč. Najednou jsem tam viděl Masopusta a další ikony. Měl jsem štěstí, že jsem se mezi ně dostal a začal se cítit jako hrdina.
Jašin nabízel cigarety
Potom se stal nějaký průšvih v áčku. Jarda Borovička dostal za odměnu Bulharsko, tam prý u moře nadával na nějakého generála. Přijel domů a z Dukly ho vyhodili. Skončil. Nikoho za něj neměli, tak mě vytáhli z béčka. Tehdy v Dukle bylo hodně zraněných, tak jsem jako jediný nezraněný hrál všechny zápasy. Ale začátek byl krutý, dva, tři z pěti balonů jsem zkazil. Zkušení fotbalisté, ti učitelé, mi nadávali. Kolikrát jsem chodil po hřišti se slzami na krajíčku, protože jsem si myslel, že už to trošku umím, a ona to nebyla pravda.
Trenér Musil mi strašně fandil a chtěl ze mě vychovat protipól Pepíka Masopusta. Ten byl technický, lítal po hřišti s míčem. Mně Musil říkal: Ty to dělej obráceně! Jedním dotekem získáš balon a druhým přihraješ kamarádovi, který dá branku. Že doba, kdy se běhalo s míčem po hřišti, je pryč. Tak jsem se to pokoušel plnit. Na fotbale je nejlepší, že v jednoduchosti je krása i úspěch.
Já jsem měl v Dukle takový štěstí jako nikdo z ostatních kluků. Hráli jsme třeba s Borussií Dortmund ve čtvrtfinále Poháru mistrů, v březnu 1964 na Slavii. Do rána přimrzlo, my jsme na to nebyli připravení. Neměli jsme vhodné boty, zato Němci už měli krásný špuntíky. Plný stadion, tam bylo snad 30 tisíc lidí. A v první minutě se zranil Novák, jeden z našich nejlepších obránců. Střídat se nemohlo. Dostali jsme na zadek, 4:0 nám dali.
V odvetě byli Němci připravení, že nám dají za uši ještě víc, ale my tam vyhráli 3:1. Trenér nasadil mladé kluky a starším říkal: Vy už nemáte šanci, dědkové. Takže poslal na hřiště Frantu Veselého nebo Mirka Rödra, který dal gól. Měl silný nohy, utekl do Ameriky a tam se živil americkým fotbalem.
Ale proč to celé spojuju se štěstím: tyhle zápasy s Borussií viděl Helmut Schön, tehdy asistent u západoněmecké reprezentace, brzy nato hlavní trenér - a ten měl na starost zápas výběru Evropy proti výběru Skandinávie. A já jsem se mu tak líbil, že mě k tomu utkání do Kodaně nominoval. Přitom jsem ještě neměl ani start za reprezentaci! Novináři se mohli zbláznit.
Takže jsem najednou viděl v šatně brankáře Jašina a anglické profesionály, kterým nabízel cigarety machorky. Já seděl v rohu a myslel si, že se mi to zdá. Dostal jsem ještě asi 100 švýcarských franků. Byl jsem úplně mimo. Nenastoupil jsem, klepal jsem se na lavičce už jenom při pohledu na ty kluky. Charlton, Greaves, Eusébio… A doma jsem trénoval zase víc.
Poprvé v repre
První zápas v reprezentaci jsem hrál proti Itálii ve Florencii, skončilo to 0:0. Pozval mě trenér Jíra, hrál jsem na jejich nejlepšího hráče Riveru a udržel ho. Ale ke konci se rozloučil tím, že mi dal v souboji loktem do pusy. To jsem měl ještě všechny zuby, tak mně urazil růžky. Přišel jsem s tím pak do vojenské nemocnice a tam se chytali za hlavu, nevěděli, co s tím.
Já byl divný tvor, přísnou osobku jsem hrál tak důsledně, až z ní soupeři byli nešťastní. V našem týmu mi určili pozici, že jsem se vlastně věnoval jen nejlepším protihráčům.
V mém druhém duelu v Ludwigshafenu jsme porazili v přípravě Západní Němce 4:3 a vypadalo to, že bychom mohli navázat na stříbrnou, ale už zestárlou jedenáctku z MS v Chile. Pak jsme se nějak rozpadli, k ničemu to nevedlo.
Ale mně se dařilo natolik, že mě poslali na stříbrnou olympiádu do Tokia. Tam jsme si vycházeli s ostatními sportovci navzájem vstříc, fandili jsme si na zápasech. Ludva Daněk, Pepík Odložil, všichni jsme byli přátelé. Nikdo na nikoho nenasazoval, neexistovalo.
To bylo krásný, strašně se mi tam líbilo. Přestože nás chytlo lehké zemětřesení. Bydleli jsme v takových boudách, a protože jsem chrápal, zavřeli mě do kutlochu pro uklízečky. Takže jsem to zemětřesení zaspal, zatímco gymnastky už pobíhaly před baráky a brečely. Mě museli budit krumpáčem.
Vztek na Eusébia
Měl jsem štěstí, že jsem měl příležitost hrát proti nejlepším fotbalistům světa. Hráli jsme Pohár mistrů proti Ajaxu, osobně jsem hlídal Cruyffa, mohl nám dát gól, ale nedal, a postoupili jsme my. Portugalec Eusébio mě naštval, protože jsme hráli kvalifikaci v Bratislavě a on nám z velkého úhlu dal gól. Já nadával: Z takového úhlu se nestřílí, ale přihrává! Ale chodíval za Pepíkem Masopustem na ceremoniály, tak jsme se zdravili, dopadlo to dobře.
Dvakrát v životě jsem hrál proti Pelému. Poprvé jsem na něj narazil v roce 1965 při zimním turnaji Hexagonal v Chile. Trenéři ligového výběru říkali: Umíš hrát osobku, tak si to zkus. A dal nám čtyři góly! Pak jsem se rozbrečel a chtěl končit s fotbalem. Prohráli jsme se Santosem 4:6, byl to hezký zápas, legrace, ale mě to poznamenalo. Uvědomil jsem si, že on opravdu uměl.
Podruhé jsem se s ním potkal s reprezentací na turnaji v Anglii, kde Brazilci neuspěli na MS v roce 1966. Pelého na šampionátu zkopali Bulhaři a na hřišti v našem utkání se Santosem to bylo znát. Něco bylo špatně. Bál se otočit s míčem, nedělal to, co u něj bylo normální. V poločase ho vypískali, bylo tam snad 80 tisíc diváků. Pro mě to bylo velmi nepříjemné.
On mi pak poděkoval, že jsem ho nekopnul, a pozval nás k sobě. Měl tam zaplacený byt, byl hvězda. Znal se s Pepíkem Masopustem, ten mu rozuměl, a mě jako bažanta vzali s sebou. Dali jsme vínko… To je hezká vzpomínka. Ještě se pochlubím: dal jsem dva góly Realu Madrid. Hráli jsme Pohár mistrů na Strahově, předtím jsme prohráli u nich 0:4, takže odvetu brali trochu jako legraci. Podcenili to a mně se podařilo dát jim dva góly. Z toho žiju celý život.
V roce 1967 jsem byl vyhlášen nejlepším fotbalistou roku. Těšilo mě, že mi cenu předával Pepík Masopust, protože mi dlouho nadával. (úsměv) Já měl velkou slávu, ale pro mě to bylo spíš smutný, protože jsme předchozí večer zkazili závěr dobře rozehrané kvalifikace mistrovství Evropy 1968. Ve starém Edenu nám stačila remíza s Irskem, vedli jsme, ale Tonda Kramerius dostal dva divné góly a bylo po postupu.
Kožené límce a dodavatelé dolarů
Moje štěstí spočívalo i v tom, že jsem se dostal do Dukly v době, kdy se tam sešla dobrá parta. My všichni kluci jsme si tam vycházeli vstříc. Což o to, když se hraje doma, v klidu, je to snadné. Ale je potřeba zkusit si i psychickou zátěž, když jste spolu třeba dva měsíce venku. My jsme jezdili na dlouhé zájezdy, pro Československo se tím vydělávaly dolary. Takže jsme byli úspěšní dodavatelé dolarů.
Zejména starší hráči časem dlouhodobé zájezdy nesli těžce, protože ono to opravdu lezlo na nervy. Jeli jsme třeba do Vietnamu, kde jsme hráli Pohár spřátelených armád, pak jsme letěli do Hongkongu, pak do Indonésie. Mezitím naše rodiny slavily Vánoce a my byli pořád venku. Běžně jsme trávili i osm hodin v letadle. Nebyl jsem akorát v Rusku, jinak jsem prolítal celý svět.
Jezdily s námi i ty kožené límce. Nevím, co by nadělali, kdyby se někdo v zahraničí rozhodl zůstat. Co by tam ti politruci byli platní? Nevím ani, jestli dávali nějaké hlášení. My na ně nebrali ohled. Žili jsme své životy, o nic jsme se nepokoušeli.
Neměli jsme se špatně, rodiny jsme uživili, ale srovnávat to s podmínkami, jaké jsou ve fotbale dnes, to nejde. My jsme byli tabulkově vedeni jako instruktoři sportu, takže jsme pobírali určitý plat. Když jsme vyhráli ligu nebo dosáhli úspěchu s národním mužstvem, dali nám frčku navíc. Jednou jsem dostal za odměnu knížku o Slovenském národním povstání.
Maminčina lízátka
V Dukle jsem skončil v roce 1976. Trénoval jsem dorost. Přišli za mnou z Motorletu, jestli bych jim nepomohl v divizi. Nabídku jsem přijal a nějaký čas hrál za Motorlet Praha.
Když jsem skončil, dělal jsem pro armádu propagaci vojenských škol. Chodil jsem po školách, po učilištích a získával žáky. Šlo to těžce, klukům se moc válčit nechtělo. Nejvíc se mi dařilo na učilištích. Nejméně v Praze, tam jsme už pak nábory ani nedělali, tam byly děti taková maminčina lízátka.
Například jsem se jednou ve vojenské nemocnici v Hradci Králové setkal s lékařem, který se ke mně hlásil. Sám se mi připomněl, že jsem ho na vojenskou školu získal já. Nebyla to jednoduchá práce, ale platili mě za to, tak jsem to dělal.
Odsloužil jsem na vojenské správě třicet let. Měl jsem nárok na výsluhy, asi čtyři tisíce mi dávali. Po ukončení vojenské kariéry jsme s manželkou a klukem začali podnikat. Provozovali jsme potraviny na Břevnově. Mně se to líbilo. Plnil jsem lidem jejich přání, chodili k nám hlavně starší zákazníci. Byla to taková menší samoobsluha. Pak sem přišly velké obchody a kšefty už byly k ničemu. Chodilo k nám čím dál méně lidí. Nakupovali u nás především ti, kteří neměli auta a nedostali se do těch nových velkých supermarketů. Už to nebyl obrat, který by nás udržel nad vodou, takže jsme v roce 2000 museli provoz ukončit.
Kluci vyrostli bez táty
Štěstí jsem měl i v tom, že jsem si vzal ženskou, která na sebe vzala celou výchovu našich dětí. Já jsem vlastně vůbec nebyl doma. Je fakt, že jsem vytvořil takové finanční podmínky, že žena mohla být doma s dětmi do jejich deseti let, ale bylo to za cenu toho, že jsem s nimi vůbec nebyl.
My hráči jsme vlastně bydleli na Julisce, na hřišti, a moji kluci vyrůstali bez táty. To je důsledek dlouhodobého působení ve sportu. Často je také vidět, že kluci nejdou ve šlépějích rodičů. Jsou trošku odtržení od normálního světa a myslí si, že když jsou jejich rodiče slavní sportovci, oni budou taky. Zapomínají na to, že rodiče, než se dostali nahoru, museli tvrdě makat.
Dvě, tři pivka po zápase
Někdy si tak večer doma sednu, dám si pivo a přemýšlím nad tím, jak jsem to žil. Mám z toho všeho takový chumel vzpomínek. To víte, že jsem i trošku zlobil. Tenkrát nebyli psychologové, kteří by mi říkali: Geleta, pozor, jsi sice slavnej, ale u toho se nepije!
Byli kluci, kteří si nedali ani víno. Já měl po zápase žízeň, dvě, tři piva jsem si dal. Trenér Vejvoda mi říkal, že mám pít pivo, že po vínu se mi budou trhat svaly. Asi si ze mě dělal legraci. Přiznávám, bylo období, kdy jsem to trochu přeháněl. Ale když vidím, jaké průšvihy dělají dnešní sportovci, na ně jsem neměl. To mi hlava nebere.
Fotbal mě pořád zajímá, i když se změnil v podnikání. U slavnějších mužstev se točí strašné peníze. Kluby se předhánějí, jak drahého hráče koupí, ceny se šponují čím dál výš. Jenže žádný hráč nemůže mít takovou cenu. Prostě ji nemá. Nemůže ji mít. To, co se děje teď, je přes míru. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že kariéra sportovce může být krátká. Přijde zranění, a pokud se kluk o sebe nepostará, nikdo pak o něj ani nezakopne.
Když to všechno vidím, uvědomuju si, že jsem žil v úplně jiné době. Nelituju ničeho, nesrovnávám. Umím zavzpomínat na to dobré, na to veselé. Žiju na vesnici a tam se máme dobře. Když vidím, jak jsou moji vrstevníci nemocní a že mnozí už tady nejsou, jsem rád za život, který teď mám.
