Zažil další úspěšnou sezonu v zahraničí. S týmem BC Prometej ovládl Lotyšsko-Estonskou ligu, v níž ukrajinský tým našel azyl kvůli válečnému konfliktu, odpočinek ale neplánuje. Ondřej Balvín nasoukal svých 217 cm do letadla a vyrazil směr Čína, kde se chce předvést v tamní letní lize. Jeho prozatímní adresa? Nanking Suke Lions. „Za rok za dva bych se chtěl do Asie vrátit a tahle letní brigáda by mi mohla pomoct,“ říká pivot, který si vyzkoušel i japonskou nejvyšší soutěž.
Další osud výjimečné české basketbalové generace mu leží na srdci jako málokomu jinému. Ondřej Balvín už se přehoupl přes třicítku stejně jako ostatní klíčoví borci z party kolem Tomáše Satoranského, a netrpělivě vyhlíží okysličení národního týmu. „Kdy jindy začít profilovat nároďák s ohledem na budoucnost, když ne teď?“ ptá se pivotmanská opora reprezentace. V Prometeji strávil sezonu pod dosluhujícím koučem českých lvů Ronenem Ginzburgem, pro další tuzemské trenéry chystá v sobotu na Folimance kemp za účasti někdejšího hráče NBA Žana Tabaka. „Chci tady basketu něco vrátit,“ krčí mohutnými rameny Balvín.
Není po třicítce risk skočit po konci evropské sezony rovnou do té asijské?
„Vůbec ne. Měl jsem teď snad nejdelší volno v kariéře, skoro měsíc a půl. Jsem odpočatý, hlídal jsem si váhu, udržoval se, jsem ready. Čínská letní liga je s ohledem na budoucnost zajímavá štace. Chci se tam ukázat, protože mě to do Asie za dva tři roky zase táhne: podmínky tam jsou velice dobré a já jsem rád, když můžu s basketem poznat kus světa.“
První ročník v Prometeji jste navíc zakončili ziskem titulu, takže spokojenost?
„Úplná. Nemůžu si vůbec na nic stěžovat, byl jsem z toho extrémně nadšený a těším se na další ročník. Vracel jsem se z japonského angažmá do Evropy s nějakou nadváhou a na začátku sezony mi to dávalo trochu na frak, ale pak jsem se kousnul a rozjel se. A s trochou nadsázky můžu říct, že se pak začalo dařit celému týmu – i jsem na tohle téma vtipkoval s Nenem Ginzburgem, že to na mně měl stavět dřív (usmívá se).“
Jak jste v rámci ukrajinského týmu vnímal válku?
„Někdy to bylo hodně drsné. Rodinní příslušníci některých hráčů byli do bojů přímo zapojení. Strýc jednoho spoluhráče byl v Bachmutu a psal, že snad během čtrnácti dnů zbylo z jednotky 300 vojáků asi jen patnáct posledních… Čas od času jsme uvnitř týmu udělali finanční sbírku, abychom někoho podpořili. A jedna z našich roztleskávaček, mladá holka, přišla ve válce o otce.“
Pojďme zpátky k basketbalu. Ginzburg na vás v reprezentaci nedá dopustit. Jaký je jako klubový kouč?
„V klubu je trošku přísnější a striktnější, pokud jde o nějaká pravidla, ale já to mám vlastně podobně. Jsou to dvě úplně odlišné věci. Během sezony si člověk přísně dodržuje svou rutinu, ale když se sejde nároďák, je to někdy víc uvolněnější, což se nám ovšem v minulosti vyplatilo. Dobrou partu ničím nenahradíš.“
Jaká bude reprezentace po Ginzburgově blížícím se konci?
„Myslím, že Neno potřebuje už taky nějaký jiný impuls. Pokud jde o Evropu, je jedním z nejdéle sloužících reprezentačních koučů a o tom, co s nároďákem dokázal, se vůbec nemusíme bavit. Když říkal, že budeme na mistrovství světa a na olympiádě, tak si tady každý ťukal na čelo, co to je za magora. A povedlo se.“
Lepší rozcvičení, menší risk zraněníLuboš Bartoň, Žan Tabak, Tino Jankov. Trenérská elita se sejde v sobotu 24. června od 9.30 na pražské Folimance, kde se pod záštitou Ondřeje Balvína koná jakýsi basketbalový workshop, určený zejména pro tuzemské trenéry. „Registrace je zdarma, je vítán každý, kdo se chce v basketu nějak posunout,“ říká Balvín. K vidění ale nebudou jen drily na rozšíření individuálních dovedností: „Kondičák Tino Jankov projde se zájemci správný režim rozcvičení. Děsí mě, že třeba z přetrženého zkříženého vazu se vlastně stalo takové normální zranění – a jeho cvičení by mělo pomoci prevenci,“ doplňuje reprezentační pivot. |
Byla to velká jízda, ale přiznejme si – vaše éra pomalu končí…
„Je to tak. Hlavnímu jádru je přes třicet let a kdy jindy začít profilovat nároďák s ohledem na budoucnost, když ne teď? Je ideální, aby u toho byl nový trenér. Měli by přicházet mladší hráči, ať se otestujou, ať vědí, do čeho jdou. Nemůžeme to pořád ždímat na maximum a doufat, že ještě v pětatřiceti budeme schopní hrát bez mladých na nejvyšší úrovni.“
Překvapuje mě, jak pragmaticky to berete. Nebojíte se, že případná mladá vlna smete i vás?
„Ale proč bych se toho měl držet zuby nehty? My jsme pomohli posunout český basket na úplně jinou úroveň a teď to prostě chce mladou krev. Pojďme borce hodit do vody, jen ať si zvykají. Musejí poznat, že nároďák je něco jiného, než klub – to člověk opravdu dělá z lásky k zemi, k basketu, k té partě kolem, s kterou jsem vyrůstal deset let.“
Dobře, ale kdo je povede? Předseda ČBF Miroslav Jansta má jasno – podle něj by to měl být opět zahraniční kouč. Souhlasíte s ním?
„Na rovinu: kdo v Česku má potřebnou kvalitu?“
Petr Czudek? Nebo Luboš Bartoň?
„Čouda (Petr Czudek) by to mohl vzít, to jo, ale nemá toho až nad hlavu v Opavě, s kterou vyhrál titul? Vím, že je rád s rodinou a ta by jeho vytížeností trpěla jak během sezony, tak i přes léto. V Ústí se zatím zajímavě profiluje Honza Šotnar, ale ten to má ještě před sebou… a kdo jiný?“
Pro vás je trenérské téma dvojnásob důležité: zatímco většina hráčů dělá kempy pro mladé hráče, vy pořádáte kliniku a workshop pro české trenéry. Proč?
„Znovu upřímně: kdo v Česku trénuje basket, dělá to proto, že ho to baví a má z toho radost. Nejde si na tom udělat kariéru. I kouči, co se dostanou do Kooperativa ligy, to nemají jednoduché. Nevydělají si miliony: je to práce, kterou děláš z nadšení. A já chci těmhle srdcařům něco nabídnout, ocenit, třeba je i pomoct nasměrovat k nějakým věcem, které jsem pochytil na zahraničních štacích: v sobotu na Folimanku může přijít zadarmo kdokoliv, kde se chce v basketu něco nového přiučit. Zvu všechny. Můžete třeba okouknout, jak s pivoty pracuje legendární Chorvat Žan Tabak, vítěz NBA z roku 1995 a můj dlouholetý mentor. Podle mě to za to stojí. Myslím, že vzdělání a dobrá motivace trenérů je ta nejlepší cesta, jak posunout český basketbal o něco dál.“
Vy sám se jako budoucí kouč nevidíte?
„Možná jako individuální kouč pro hráče mezi šestnácti a dvaceti lety, kdy zažívají přechod do dospělého basketu. To bych si představit dokázal. Ale head coach? Takovou aspiraci nemám. Připadá mi to jako extrémně stresující a nestabilní práce. Jeden rok jsi úplný hrdina a další sezonu ten největší padouch – to mě nijak neláká a nemotivuje. Ale basketu chci pomáhat právě prostřednictvím vzdělávání pro kouče.“
Sledoval jste alespoň na dálku uplynulý ročník domácí ligy, který byl po dlouhé hegemonii Nymburka napínavý až do konce?
„Snažil jsem se. Držel jsem palce USK, Ústí, a Opavě kvůli Čoudovi. Troufám si tvrdit, že fanoušci si cestu na basket našli i díky tomu, jakou pozornost jsme s nároďákem přitáhli k Eurobasketu v Praze. Osobně si ale myslím, že konec nymburské éry je super pro ligu, ale absolutně špatně pro celý český basket.“
Proč?
„Kvůli Evropě. Konfrontace s lepšími evropskými kluby bude celému místnímu basketu chybět. A řekněme si taky, proč byl Nymburk celé ty rok tak dominantní: měl nejlepší české borce, kteří díky sehranosti z klubu pomohli pak i reprezentaci. Tohle je teď pryč, Nymburk navíc letos vůbec netrefil cizince, nevyšel jim ani jeden podkošový. Mám nekonečný respekt k Petru Bendovi, ale aby tenhle veterán hrál patnáct dvacet minut na zápas, tak to je něco hodně špatně.“
