Bývalá basketbalistka Ordnungová: Báječný život pod dohledem režimu. Jak ji špiclovala STB?
„O basketbalu jsem nevěděla nic. Trenér tvrdil, že mi pravidla vysvětlí cestou vlakem na zápas. Říkal, že mám bouchat míčem o zem a pak vystřelit na koš. Tak jsem vystřelila, akorát jsem si neuvědomila, že ten koš byl náš,“ vypráví bývalá basketbalistka Ludmila Ordnungová pro Pamět národa.
„Narodila jsem se v létě 1934 v Praze, moje rodné jméno je Lundáková. Maminka byla švadlena, otec vyučený řezník, uzenář. Za války byl totálně nasazen ve Waltrovce (bývalý strojírenský podnik v Praze-Jinonicích), tak jsem si z něj dělala legraci, že dělá železné buřty. Moje dětství bylo pěkné, přestože ho poznamenala válka. Pamatuji si, že v březnu 1939, když nás Němci obsadili, jsem zrovna šla s maminkou na trh na Tylovo náměstí. Maminka mi koupila banán. Ukusovala jsem ho a zezdola od Vršovic se objevily německé tanky. Lidi utíkali a trhovci začali balit svoje krámky.
Boj o rozhlas
Také si pamatuju, že Němci jednou v noci vtrhli do našeho bytu. Rozrazili dveře pažbou a hledali, jestli se u nás někdo neskrývá. Bylo mi ani ne osm, ležela jsem v postýlce, koukala, jak probírají bajonetem skříně, rozhazují postele, matrace. Vojáci ve mně od té doby vždycky vzbuzovali strach, i ruští, kteří nás pak v květnu 1945 osvobodili.
V činžáku, ve kterém jsme žili, jsme v době války zůstali jako jediná česká rodina. Předtím tam bydlel pan Porges, který měl kožešnictví. Hrávala jsem si s jeho synem Vilíkem. Rodiče ho odeslali do Anglie, oni sami bohužel zemřeli v koncentračním táboře. I ostatní partaje byly odvezeny do koncentráků a do bytů se nastěhovali němečtí důstojníci.
