Basketbalistka Maltsiová: Šéfka, která je slyšet

Jedenatřicetiletá Evanthia Maltsiová dokáže dát čtyřicet bodů za zápas nebo se trefit přes půl hřiště v rozhodujícím momentu. Tak jako loni ve čtvrtém finálovém utkání. Byl to jeden ze zlomových okamžiků série, na jejím konci USK přerušilo dlouholetou brněnskou nadvládu.

Trénovala jste před startem finále nějak zvlášť střelu přes půl hřiště?
„Asi víc než jiné hráčky, ale nijak speciálně. Jen maličko. Snad jen pětkrát po každém tréninku. Dělám to jen pro zábavu.“

Ale nakonec z toho loni byl jeden ze zlomových momentů.
„OK. Jenže na to se nikdy nespoléhám. Byl to šťastný moment, ale chci ho nechat za sebou. Ne proto, že by nebyl důležitý, ale proto, že sportovec se nesmí na nic upínat. Obhájit titul je těžší, než se za ním hnát. Stejně jako zopakovat třicet bodů v zápase. Prostě se od toho musíte oprostit a pokračovat. Ovšem pokud budu muset znovu zkusit dalekou střelu, udělám to. Ale nemyslím si, že mě tenhle rok Brno nechá. Bude to jiné.“

V čem ještě bude finále oproti loňsku odlišné?
„Oba týmy jsou jiné, hlavně Brno. Naprosto. Vyměnili Američanky, mají jinak výškově složený tým a taky jejich hra bez zraněné Žirkové je jiná. My jsem taky měly jiné hráčky, ale u nás není rozdíl tak velký, hru jsme tolik nezměnily. Brňanky chtějí odplatu za loňský rok. Vědí, že když hrají proti nám, musejí to brát vážněji. Znají nás. Finále bude obzvlášť těžké proto, že začínáme u nich.“

Máte z vašeho týmu letos trochu jiný pocit? Už nejste ty, které dobývají, ale jste mistryně.
„Ano. Když hrajeme, neneseme si jako břímě na zádech, že jsme šampionky, ale něco je jinak. Být za nimi čtrnáct let a muset jim čelit s vědomím, že zase prohrajete, to jsme loni změnily. Porazily jsme je v průběhu ligy a pak vyhrály. A letos jsme přidaly pohár. Teď síly vypadají vyrovnaněji. Neznamená to, že jsme lepší než Brno, ale změnilo to náš styl hry a sebevědomí.“

Vy jste jednou z hráček, která dokážou tým tlačit vpřed. Kde se to ve vás bere?
„Mám to v povaze, už jako dítě jsem vedla svoje kamarády. Ale někdy je to těžké. Když jsem dole já, všechny okolo to taky ovlivňuje. Takže se snažím být vždycky pozitivní, táhnout ostatní.“

Křičíte někdy na spoluhráčky?
„Ano, ale nemyslím to zle. Jsem temperamentní. My Řekové jsme horkokrevní. Nejsem zlostná, jsou to jen moje emoce. Máme v týmu dobrou atmosféru, jsme si blízké a holky mě znají. Takže když někdy křičím moc, vědí, že to není osobní. Jsem taková i k sobě. Nerada prohrávám a nesnáším prohry bez snahy. Každý ovšem dělá chyby. Nekřičím z pozice trenéra, ale jsou momenty, kdy děláme chyby, a někdo z nás to musí říct. Možná je to v tomhle týmu víc moje role.“

Jste stejná i s soukromí?
„Ano. Jsem emocionální v dobrém i zlém. Když se bavím někde venku, jsem hlasitější, veselá, energická. Ale když se mi něco nelíbí, chci se pokusit to změnit. Jsem prostě horkokrevná.“

Co vás dokáže vytočit?
„Naštve mě, když se mi někdo snaží v životě říkat, co mám dělat. Nezáleží na tom, kdo to je. Ale pozor, on je rozdíl radit a říkat, co má kdo dělat. To druhé neberu. Pak jsem zlá.“