Podruhé letos a poosmé na Tour de France celkově vyrazil cyklista JAN BÁRTA do úniku. Ten včerejší, v němž jel společně s Japoncem Jukijem Araširem, byl jedním z nejdelších od Bártova debutu na Tour v roce 2014 – vydržel 165 kilometrů, než ho peloton utnul. Stalo se tak i po dohodě s týmem, který prý českého tempaře do úniku ještě během Tour vyšle.
Bojovníci jeho ražení přebírají po každé z etap na Tour de France startovní číslo na červeném podkladu. Je to ocenění jejich snahy. Jan Bárta (31 let, tým Bora-Argon18) po něm sahal v úniku během 6. etapy do Montaubanu, během níž dokázal posbírat body do soutěže o zelený i puntíkatý dres, nakonec se ale dočkal kolega z dvojice „uprchlíků“ Jukij Araširo. „Komise to číslo může dát, komu chce. Samozřejmě by bylo pěkné stát s ním na pódiu, ale je to víceméně subjektivní anketa a tak ji ani příliš neřeším,“ říká český jezdec. V následujícím rozhovoru poodhaluje, jak to s úniky na Tour de France je.
Máme téměř za sebou první týden Tour de France, o němž se říká, že je nesmírně nervózní. Pomáhá vám trávit ho v únicích?
„Během loňska i letoška jsem byl v úniku dvakrát a musím říct, že jsem za to strašně rád. Vzhledem k tomu, že se hodně padá, tak většina lidí v prvním týdnu spadne. Někteří i vícekrát. I když to nejsou zlé pády, tak jdete na zem, něco si narazíte a pak je to cítit. Asi i díky tomu, že jsem se pohyboval vepředu, jsem nespadl, což je dobré.“
Existuje rada na to, jak se do úniku na Tour dostat?
„Ověřený recept na to neexistuje. Potřebujete především trochu citu. Musíte být vepředu, když chcete odjet, ale nikdy nevíte, jestli se odjede napoprvé jako během letošní úvodní etapy, napopáté jako jindy nebo až na padesátém kilometru. Potřebujete mít cit skočit do správné skupiny. Plus samozřejmě nohy, které jsem já měl.“
Platí obecné pravidlo typu nereagovat hned na první náznak, vyčkat si, a tak dále?
„Vybavím si jednu etapu z loňska, kdy hned na první pokus odjelo patnáct lidí. Přitom to nikdo nečekal. Hodně lidí z týmu se ráno bavilo o tom, že se bude nastupovat během prvních padesáti kilometrů. Pak bác a první únik byl pryč. Nepřidali jsme se. Pak, když za to někdo vezme a jede pětapadesát kilometrů v úniku, to už těžko sjíždíte.“
Jste raději iniciátor, nebo se přidáváte?
„Vyloženě podle situace, obojí je možné.“
Vyžaduje únik přípravu ještě před závodem?
„Zvlášť pokud chcete jet hned od startu. Musíte na to být dobře rozjetý. Ani pak ale není zaručené, že se to povede.“
Rozjíždíte se na válcích víc než jiní už s tím, že se o něco pokusíte?
„Když chci odjet hned od startu a jet šrot, tak je rozhodně dobré se rozjet víc než jiní kluci. Zároveň potřebujete cit na únik. Čím víc ujíždím, tím lepší odhad na situaci mám. Díky tomu se do dalšího úniku snadněji dostanu.“
Dřív jste býval vyplašený, když jste se ocitnul sám několik minut před pelotonem?
„Stalo se, že jsme ujeli ve dvou. Dostali jsme se na bufet zhruba v polovině etapy, byl to zhruba stý kilometr. Bereme občerstvení a on říká: tak zdar, tady to balím, mám křeče. Já zůstal vepředu se sedmi minutami náskoku. Nevěděl jsem, jestli jet nebo ne. Zůstanete kompletně sám, s čímž proti obrovské přesile pelotonu nemáte moc šanci.“
Jak to dopadlo?
„Jel jsem svoje tempo a asi třicet kilometrů před cílem mě balík dojel.“
Jste v úniku raději sám, nebo preferujete společnost?
„Vždycky je lepší být ve skupině. Čím víc lidí tam je, tím víc sil pošetříte. V méně lidech taháte víc za svoje.“
Tým vás ale asi víc pochválí za sólo. Tak jsou dres a sponzoři vidět nejčastěji.
„To je sice pravda, ale ve více lidech dojede skupina většinou dál.“
Jak vzpomínáte na vás slavný únik až do Londýna během anglického začátku Tour před dvěma lety?
„Odjeli jsme tuším ve dvou, toho druhého jsem utrhnul a zůstal jsem sám. Sjeli mě až v Londýně, asi šest kilometrů před cílem.“
Začínal jste už věřit, že náskok dokážete udržet?
„Těžko říct. Během toho úniku jsem trochu blbě odhadnul situaci. Mohl jsem dojet dál. Na toho borce, co tam byl se mnou, jsem jednou celkem i dost čekal. Možná, kdybych jel… to už je takové kdyby. Nedá se říct, jestli bych dojel až do cíle. Ale třeba na Giru dva roky zpátky jsem dojel v etapě na druhém místě z úniku.“
Co se dostaví, když vás peloton schlamstne? Je to víc zklamání nebo úleva, že je po šichtě?
„V úniku víte, že šance dojet až do cíle není moc velká. Sice je, stane se to, ale je to tak devět ku jedné. Vy víte od začátku, že pravděpodobnost je malá. Pak, když vás balík dojede, to z vás dá se říct spadne. Tým vás tam chtěl, vy tam necháte všechno, a dřel jste celý den tak, že už nemáte moc šancí. Snažíte se nějakým způsobem zůstat v balíku dovézt se do cíle, pokud to jde.“
Není to někdy v úniku nuda? Vykládáte si mezi sebou?
„Především je potřeba hodně šlapat do pedálů, takže na vykládání si není moc času, ale slovo sem tam prohodíme. Třeba na Milán-San Remo jsem letos byl odjetý už třetím rokem po sobě, a už když jsem nastupoval, viděl jsem, že se mnou jde třetím rokem po sobě ten samý jezdec. Tak jsme se hned zdravili a ukazovali jsme si tři prsty.“
Na Tour se říká, že ambice jít do úniku má během prvního týdne asi tak 120 jezdců. Souhlasí to?
„Možná ano. Menší týmy jezdí hodně na to, aby měly lidi vepředu, takže tak půlka balíku se může snažit ujet. Což by tak stovka lidí byla.“
Dokážete krátce po odjetí už podle složení skupiny poznat, jaké má šance?
„Za ty roky víte, kdo bude tahat. Většinou ale střídají všichni. Jenom když je skupina moc početná, tak se někdo může snažit jenom vézt, šetřit se. Pak se samozřejmě tempo vytrácí.“
Vše o cyklistické Tour de France čtěte ZDE »
Bártova červená čísla na Tour de France |
|
2014 3. etapa 2015 3. etapa |
Nejvíc zmínek na Twitteru během čtvrtka |
|
7210 Mark Cavendish 3918 Jukija Araširo 1070 Jan Bárta 960 Julian Alaphilippe 941 Marcel Kittel |
Související články
