„Jsem lepší než loni,“ hlásí do světa sebevědomě Roman Kreuziger, devátý muž loňské Tour de France. Slavný cyklistický závod pojede už potřetí v barvách italské stáje Liquigas – Doimo a před zítřejším startem poodkrývá zákulisí týmu. Čtyři lídři jsou prý lepší než jeden. Porady před závodem trvají deset minut. A kolo? O to se vůbec nestará.
Co nejdůležitějšího jste se v předchozích dvou startech na Tour de France naučil?
„Na Tour se cyklista neučí, učí se na jiných závodech. Ostatní závody jsou vlastně takové testy na Tour. Každý její ročník je úplně jiný, něčím specifický. Tady už se jenom snažíme všechny chyby eliminovat.“
Zhruba dva týdny před startem Tour bývá zveřejněna týmová sestava. V tu chvíli se už ví, kdo bude jejím lídrem?
„Role jsou poměrně jasně dané. Pár lidí mělo jistotu, že pojedou Tour, už od začátku sezony. Třeba já a Ivan Basso. K nám je potřeba tým sestavit tak, aby nás kluci dobře dovezli pod kopec a ochránili nás na větrných etapách, abychom pošetřili co nejvíc energie. Kapitán u nás nebude, budeme mít totiž dvojkapitánství - já a Basso. Ostatní na nás pojedou. Po deseti dnech uvidíme, jestli jsem na tom líp já, nebo Ivan, a podle toho se rozhodneme, co bude dál.“
Máte s Ivanem Bassem úplně stejnou výchozí pozici?
„Ivan bude mít asi lepší začátek než závěr. Podruhé letos vyhrál Giro, má dobrou kondici. Uvidí se ale, jestli mu vydrží až do posledního týdne. Můj výkon by měl naopak v závěru gradovat. Prvních pár etap ne že bych měl zrovna protrpět, ale budu se teprve rozjíždět. Líp by mi měly vyjít závěrečné etapy.“
Roman Kreuziger • Foto ČTK/AP
Je to dobrý systém mít v týmu dva lídry? Podívejte se na Hamiltona s Buttonem ve formuli 1 - když se mezi sebou bili, odskákal to McLaren.
„U nás tohle nehrozí. V lednu to bylo dokonce postavené tak, že budeme startovat ve čtyřech lídrech. Ale pak jel Nibali úspěšně Giro a na Tour už teď startovat nebude. Ale i kdybychom jeli v těch čtyřech, nevadilo by to. V prvních etapách se může stát cokoli, pády, onemocnění, někdo chytne ztrátu na kostkách… Tour je natolik náročná a specifická, že je lepší mít dva tři lídry než jenom jednoho. Když jeden vybouchne, máme jistotu náhrady.“
Plynou z pozice lídra ještě nějaké další výhody, než je ochrana od domestiků? Může třeba určit někomu, co má udělat?
„Něco určovat? To bych neřekl. Ta role je spíš o respektu, který k němu ostatní v týmu mají. Kluci lídra ctí, snaží se pro něj dělat maximum. Aby byl vepředu a co nejsvěžejší, až dojde k závěru nebo do horských etap. O nic jiného v tom postavení nejde.“
Může na trati nastat situace, při které by se jezdci museli rozhodnout, kterého z lídrů v danou chvíli podpoří?
„Sportovní ředitel ráno řekne jednomu z domestiků: Ty buď blíž Romanovi. A druhému: Ty buď blíž Ivanovi. Když se něco přihodí, třeba defekt, můj domestik na mě počká a doveze mě zpátky do pelotonu. Stejně tak Ivanův. Jinak tým funguje pořád v devíti lidech. Kapitáni spolu komunikují přes vysílačky, hovoří se sportovním ředitelem, propojeni jsou i závodníci. Díky tomu jsme pořád pospolu.“
„V týmu nás je třicet. Tour jede devět lidí, vybírá se z patnácti. O těch devět míst je velký boj, není jednoduché dostat se mezi vyvolené. Každý má ale svoji šanci. I ti kluci, co se snaží dovézt nás pod kopec a chránit před větrem, občas jedou o vítězství. Odjede skupina a oni jsou v ní. Nejsou bez šancí uspět.“
Měla jsem spíš na mysli hierarchii v rámci týmu. Třeba pro bidony a pláštěnky jezdí během etapy ten nejméně zkušený?
„To určitě ne. Ti kluci se střídají, aniž by bylo cokoliv určené. Dozadu nemůže jezdit jenom jeden, to by se zničil za jednu etapu. Když je 40 stupňů, vozí se pití každých deset, patnáct kilometrů. Většinou pro bidony jede ten, kde se v tu chvíli právě veze vzadu. Nebo naopak ten, který se cítí o něco líp než ti ostatní.“
Jak je zorganizována pomoc sprinterům, kteří dravě útočí v závěru etapy?
„Těm se pomáhá v posledních dvou, třech kilometrech. Určitě se vyplatí, že i lídr, který musí zůstat v popředí, aby nechytnul díru a zbytečné vteřiny ztráty, v tu chvíli tahá pro sprintera. Když ho tam má a ostatní se na něj tlačí, stačí spustit: Co tady chcete, my tady taháme pro našeho sprintera! Ten má pak větší klid.“
Říkal jste, že jste všichni propojeni vysílačkami. Kdo na koho může mluvit, aby v tom nezavládl chaos?
„Sportovní ředitel mluví z auta ke všem devíti závodníkům. Když se náhodou rozdělíme, třeba na kruhovém objezdu, a hledáme se, tak se slyšíme navzájem. Všechno slyší sportovní ředitel, který nás koordinuje. Má největší přehled i proto, že situaci vidí ještě v televizi.“
Předpokládám, že jste zastáncem vysílaček. Někteří jsou ale proti nim.
„Jsou dobré nejen kvůli koordinaci, ale sportovní ředitel vidí i pády. Nebo vozidlu na začátku kolony vyteče olej, on nás vysílačkou varuje a my se nebezpečí můžeme vyhnout. Určitě jsem pro použití vysílaček.“
Nepřipadá vám to jako přílišná pomoc zvenku?
„Pár závodů se jelo bez vysílaček a stejně jsme ve finále skupinu uprchlíků dojeli. Umíme si všechno spočítat stejně dobře jako sportovní ředitel. Víme, kolik je vepředu lidí, kolik mají náskoku. Naopak, když jsme neměli vysílačky, sportovní ředitelé jezdili do skupin a hlásili nám rozestupy. Myslím si, že to bylo mnohem nebezpečnější. Není jediný důvod, proč bychom vysílačky vozit neměli, zákaz by byl určitě krokem zpátky.“
Roman Kreuziger • Foto ČTK/AP
Pojďme tedy na Tour. Skončila etapa, ráno se jede další. Kdy se budete radit?
„Ráno v autobuse před startem. Po etapě se buď autem nebo autobusem snažíme co nejrychleji dostat na hotel. Tam nás čeká masáž a večeře. Ráno se v klidu nasnídáme a přesouváme se autobusem na start. Býváme tam tak hodinu, hodinu a čtvrt předem. Tam se udělá krátká, desetiminutová porada. Pár slov padne k předchozímu dni, pár k další etapě. Je složité plánovat nějakou taktiku, protože nikdo neví, jak se bude závod vyvíjet. Pokud si vedení týmu představuje, že by měl někdo z nás odjet, pak se to řeší teprve teď. Je zbytečné, aby to závodník nosil v hlavě už od večera. Bohatě stačí, když se to dozví ráno a má všechny pokyny v živé paměti.“
Basketbalisté v NBA, kteří hrají dlouhé série zápasů, se řídí heslem Nedívat se dozadu. Cyklisté se ohlížejí za minulými etapami, probírají chyby?
„Pokud byl někdo odjetej, tak je pochválený. Ráno na poradě se sportovní ředitelé snaží být pozitivní. Znají nás velice dobře, já už jsem v týmu pátý rok. V tom autobuse vidí, jaký máme obličej, jestli jsme třeba unavení, a podle toho odvozují průběh porady. Jestli je potřeba přitlačit a spíš člověka nabudit, nebo radši zůstat v klidu.“
Roman Kreuziger • Foto ČTK
„Máme knížku závodu, tam se podívám na profil etapy, na to, co mě čeká, kde je jaký kopec. Je tam i mapka posledních tří kilometrů, tu se snažím zapamatovat co nejvíc. Samozřejmě, než tam dojedu, uplyne třeba i šest hodin. Ale ty poslední tři kilometry jsou strašně důležité. Můžu třeba pomáhat sprinterovi, i v horských etapách můžu dojet vepředu. Pak je potřeba vědět, kde je zatáčka doprava, kde doleva, když pak do toho půjdu naplno. Musím vědět, jestli můžu jet bez brzd, nebo budu muset přibržďovat.“
Kolo dostanete připravené, nasednete a jedete?
„Na kolo ráno nasednu a tím to končí. Vůbec se o něj nestarám. Jenom když je nějaký problém, řeknu to po etapě mechanikovi, ten si to zapíše a do rána to dají do pořádku.“
Jdete se před etapou krátce projet?
„To určitě ne. Jen před časovkou, to je krátkodobý výkon. Tu se ráno projede a pak se ještě rozjíždím na ergometru. Ostatní etapy jsou ale tak dlouhé a člověk tak unavený... Když mám jet pět šest hodin etapu, je zbytečné se někde ještě zahřívat. K délce té etapy je potřeba ještě připočítat něco mezi třemi a deseti kilometry. Jedeme se před etapou podepsat a objedeme transfer na ostrý start, takže tím se přece jen trochu zahřejeme.“
Sledujte během závodu na sporttesteru, co vám dělá tepová frekvence?
„Máme na kole wattové měřiče, které ukazují, kolik metrů jsem nastoupal a kolik jsem toho spálil. Ty jsou ale důležité v tréninku, když se snažím co nejlépe připravit na závod. Abych věděl, jak tělo pracovalo, kolik toho můžu sníst, pokud se mám dostat na nějakou váhu. V tom případě to může hodně pomoct. Na Tour máme měřiče hlavně kvůli tomu, aby naše kola neměla podváhu.“
Prosím? To by chtělo vysvětlení.
„Cyklistická federace vypsala váhový limit pro kolo, maximum je 6,8 kila. Kola jsou samozřejmě čím dál lehčí, výrobci se dostávají pod limit. Takže ten aparát, který má 300 až 400 gramů, nám pomůže, abychom zůstali nad limitem.“
„Určité etapy se posílají trenérovi, aby si je mohl vyhodnotit. Připravený je i doktor, kdyby se cokoli přihodilo. Podle toho, zda tepy stoupají, nebo ne, vidí, jak moc jsme unavení. Dělat se s tím samozřejmě nedá nic, ani doktor nic nevymyslí. Ještě tak před horskou etapou upraví stravu. Pokud je tělo unavené, jediná šance je regenerace.“
Jak moc dáte na techniku ve srovnání s vlastními pocity?
„Sedmdesát procent dávám pocitům, třicet technice. Z tu dobu, co jezdím na kole, se samozřejmě moc dobře znám. Vím, o čem mé pocity vypovídají. Jak říkám, technika je dobrá v přípravě, nejdůležitější je ale pocit. Měřič si může říkat, co chce.“
Nebude ale technika zasahovat do života cyklistů čím dál víc?
„Těžko říct. Věci se posunuly kupředu natolik, že bude složité ještě něco vymýšlet. Kola už jsou tak lehká a odolná... A podívejte se třeba na to, jak vypadaly cyklistické dresy před dvaceti lety, před deseti a dneska. Krásně přiléhají na tělo, protože průzkumy ukázaly, že závodník tak vydává mnohem míň energie, než když dres vlaje kolem něj.“
Cyklistům to nestačí a jdou tak daleko, že v závěru etap vyhazují dokonce i energetické tyčinky z kapsiček na zadní části dresu.
„Dělá se to, i když vzadu o to až tak nejde. Důležitá jsou ramena a přední část dresu, které jsou vystaveny největšímu odporu vzduchu.“
Řešíte počasí? Štve vás ráno, když leje?
„Na snídani nám chybí ještě tři hodiny do startu, takže vždycky věříme, že se to ještě stačí změnit. (směje se) Pokud prší, je potřeba to brát s nadhledem. Déšť pak míň vadí, než kdybych si z toho dělal těžkou hlavu.“
Nemrznou vám v horách ruce až tak, že se těžko ovládají brzdy?
„Tour se jede v červenci, takže to až tak nehrozí. I když je v horách hnusné počasí, bývá kolem deseti stupňů a to se dá vydržet. Letos na závodě Paříž-Nice bylo kolem nuly. Když jsme v tom jeli šest hodin, museli jsme si ruce a nohy pro zahřátí potírat krémy.“
K snídani si dáváte nějakou kalorickou bombu, třeba housku s vrstvou džemu?
„Dám si housku se šunkou nebo s marmeládou. A pak tři hodiny před startem ještě pořádný talíř těstovin nebo rýže, abych vydržel celý den. Během etap zase dojde na housky se šunkou a marmeládou, suché ovoce, tyčinky. A v závěru etap na energetické gely.“
Potravinové doplňky se nekonzumují až před koncem závodu?
„Některé rychlé cukry se rozkládají půl hodiny, jiné třeba hodinu, takže se dají vzít i dřív. Ze začátku závodu je ale samozřejmě lepší spořádat něco hutnějšího. Třeba ty housky, abych si udělal základ, a pak teprve přidat gely.“
Platí, že cyklista nesmí mít nikdy hlad?
„Určitě! Pokud se dostane do stavu hladu, tak se z toho dá těžko vyhrabat. Přecpanej ale taky nemůžu být, musí se najít ta správná míra.“
Proč si s sebou vozí váš tým vlastního kuchaře? Nedůvěřujete těm hotelovým?
„Loni jsme ho měli na Tour i na Vueltě, hlavně kvůli těstovinám. Když jste tři, čtyři týdny na závodě, tak máte chuť i na změnu, kuřecí a hovězí maso, nebo rybu. Kdybychom neměli kuchaře, ryby úplně eliminujeme, to je veliké riziko. Kdo vám dá záruku, že je ta ryba opravdu čerstvá a nic se vám nestane?“
To mají asi francouzští kuchaři radost, že jim do kuchyní přivážíte vetřelce?
„Bohužel k tomu máme důvody. Francouzské těstoviny se nedají jíst! A těstoviny jsou základ, aby cyklista eliminoval „hlaďák“. Je rozdíl jíst dobré těstoviny, nebo rozvařenou sračku. Musím to říct takhle ostře, protože občas je to k nejedení. Tour je nápor i na hlavu, na psychiku. A pokud kuchař uvaří každý den jiné a hlavně dobré těstoviny, utíká to jinak, než když je máte den co den rozvařené na dva způsoby - buď na bílo, nebo na červeno.“ (směje se)
Související články
