Romana Barboříková
13. srpna 2021 • 21:03

Štybar před Vueltou: Přijel jsem pro úspěch. Proč mu nevyšla olympiáda?

Vstoupit do diskuse
1
TOP VIDEA
Od smutné fotky ke slovenskému snu: Česko je pragmatičtější, říká Smetana
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Patálie, kterými si od loňské Tour de France prošel český cyklista Zdeněk Štybar, by mnohé semlely. On ale stále bojuje a stále je z jeho hlasu slyšet optimismus. I nyní před startem Vuelty a España (i v sobotní individuální časovce, PP Eurosport 1 od 17.45) je odhodlán bojovat, jak jinak v jeho případě, o vítězství. „Bude to jen o tom vybrat si ten správný den a mít trochu i štěstí,“ ví moc dobře závodník, který v předchozích dvou ročnících skončil v etapě třetí.



Bolavé koleno, covid, srdeční arytmie. To je jen část zdravotních potíží, se kterými se musel vyrovnat. Teď už Zdeněk Štybar doufá, že je to za ním a po nevydařené olympiádě se soustředí na další cíle. V sobotu znovu připne závodní číslo a vydá se na start třítýdenního etapového závodu.

Po roce se vrací na španělskou Vueltu, která je pro něj jediným letošním závodem z kategorie Grand Tour. Rád by na ní získal etapový triumf, ale také k němu pomohl kamarádovi Fabiovi Jakobsenovi. Ten se právě před rokem vracel domů do Nizozemska po těžkém pádu v závodu Kolem Polska, při kterém málem přišel o život. „Kdyby se to povedlo, byl by to skvělý příběh,“ uvědomuje si zkušený Čech.

Vraťme se ještě na skok k nedávnému olympijskému závodu v Tokiu. Jaká to pro vás byla zkušenost?
„Závod jako takový nebyl ideální. Určitě jsem tam nepřijel na nějaký výlet, připravoval jsem se na to, ještě jsem i hubnul. Dokonce jsem se dostal na možná nejnižší váhu v kariéře, nebo určitě za poslední roky. Věděl jsem totiž, že tam nastoupáme 5000 metrů. Byl jsem šest týdnů na soustředění. Ale závod mi vůbec nevyšel. Bylo mi jasné, že to bude hop nebo trop. Sice jsem se na to dobře připravil, ale samotný závod je už pak takový, že nikdy nevíte, jak vám to sedne. Předcházela tomu dlouhá cesta, specifické počasí. I když jsem byl na Mallorce, kde bylo také teplo, ale tam to bylo jiné. Nesedlo mi to a nedá se nic dělat, takový je prostě sport.“

Kolik jste během olympiády vážil?
„Nějaký 71,5 kilo. A vím, že když jsem pod 72, je to pro mě už hrana. Potom už začínám i trochu ztrácet sílu. Ale tím, jak člověk cestuje a je jiné jídlo a podobně, tak se vždycky něco trochu přibere.“

Jak se cítíte teď před Vueltou?
„Těžko říct, protože příprava nebyla úplně ideální. Když jsem přiletěl z olympiády, v úterý jsem byl úplně rozbitý, ve středu jsem se jel projet, ve čtvrtek ráno už jsem letěl na klasiku San Sebastian. Takže i ten týden po olympiádě byl dost rozcestovaný. Minulý týden jsem celkem dobře odtrénoval ve Stříbře, ale určitě jsem chtěl ještě trochu jinak. Jenže jsem byl unavený z cestování, počasí nebylo úplně ideální a tak dále. Možná to mohlo být lepší, ale jsem rád, že teď můžu začít závodit. Každý závodní kilometr je pro mě důležitý a hrozně se na to těším. Připnout si číslo, být tady tři týdny a závodit každý den, na to se fakt těším. I doufám, že forma, tím, že jsem hodně trénoval, bude každý den lepší.“

Jaké budou vaše úkoly? Budete rozjíždět sprinty Fabiu Jakobsenovi?
„Myslím, že pro náš tým to bude hodně otevřené a všichni dostaneme svoji šanci. Bude to jen o tom vybrat si ten správný den a mít trochu i štěstí. A co pro nás bude samozřejmě hodně důležité, bude rozjet dobrý sprinterský vláček pro Fabia. Kdyby se to povedlo a on vyhrál etapu, byl by to skvělý příběh. Teď jsme se o tom s Fabiem zrovna bavili, že ve čtvrtek to bylo rok od toho, kdy letěl z Polska domů do Nizozemska, když ho propustili z jednotky intenzivní péče. Takže by bylo skvělé, kdyby se nám tohle povedlo. To je náš hlavní úkol tady.“

Lídra na celkové pořadí tentokrát nemáte?
„To nemáme a myslím, že opravdu týmu půjde o to pokusit se o etapy. To pro nás bude důležitější, než aby tady James Knox dojel patnáctý, dvacátý nebo pětadvacátý v celkovém pořadí. To asi není zase až tak důležité a bude lepší se soustředit na etapy.“

Zdeněk Štybar na loňské Vueltě
Zdeněk Štybar na loňské Vueltě

V předchozích dvou ročnících jste v etapách dojel na třetím místě. Vyhlídnul jste si letos už nějakou, kde by to mohlo dopadnout ještě lépe?
„Spíš to budu brát ze dne na den. Vyhlídnout si etapu je vždycky hrozně hezké, ale potom na to člověk musí myslet. Spíš jde o to vycítit šance v etapě, protože momentálně tady hodně fouká, může dojít na nějaké dělení na větru, budou terezíny. Člověk si sice může vytipovat etapu, ale nemusí to vždycky vyjít. Já pokaždé koukám den dopředu, abych věděl, co mě čeká, a potom si to nějak tipuju. Ale není to tak, že bych si teď řekl: Budu šetřit celou Vueltu třeba na 18. den. To nejde. Budu se z toho snažit vytěžit maximum, co půjde. Jsem rád, že můžu závodit, že jsem tady.“

Narážíte na všechny zdravotní komplikace, které vás za poslední rok potkaly?
„Ano, je to rok od toho, co mě provází pořád nějaké trable. Odjel jsem z Tour de France ještě před jejím začátkem s bolavým kolenem, tak nějak jsem se začal rozjíždět, a chytil jsem covid. Pak na klasikách to celkem šlo, ale měl jsem pomalý rozjezd, a když už jsem se konečně dostal do skvělé formy, přišla srdeční arytmie a operace. Když jsem zase konečně začal závodit po dlouhém období trénování, tak jsem hned lehnul, zlomil jsem si prst, nalomil loket. Znovu jsem byl v krizi. No a potom nepovedená olympiáda. Taky jsem tomu obětoval dost, spousta trénování, odjížděl jsem od rodiny, abych se na to připravil co nejlíp, a potom to nevyjde tak, jak by si člověk přál. To je takové okopávání loutky, jak já říkám. Je to škoda, člověk dělá maximum a ono to nevychází.“

Patálie, které vás potkaly, by spoustu lidí, i sportovců, zlomily. Kde berete energii jít pořád dál a být pořád optimistický?
„Mě už to taky docela začínalo semlívat. Ale myslím, že když to potká sportovce, pořád myslí na to dostat se co nejrychleji zpět a neúspěchy se musí naučit spláchnout. Já nevím, jestli to takhle mají všichni, ale já jsem se snažil přes to co nejdřív přenést a najít si nějaký cíl. Konkrétně to pro mě byla olympiáda, na kterou jsem se hodně soustředil, hodně jsem na to trénoval, připravoval se, co nejlíp jsem mohl. Byla to obrovská motivace. Takže je to spíš o tom určit si nějaký cíl, jeden krátkodobý, jeden dlouhodobý, a potom v tom člověk může žít. Nejhorší je, když člověk ztratí motivaci. To se potom energie hledá hůř k tomu budování od nuly. Já jsem navíc věděl, že mi jde o smlouvu, což taky není úplně ideální moment, který bych si přál zrovna v momentu, kdy je člověk na dně, a buduje všechno od nuly. Ale je to, jak to je, nedá se nic dělat.“

Co se týče cílů, pro vás to bylo teď ke konci sezony dostat se na Vueltu, abyste se co nejlépe rozjel před mistrovstvím světa a oblíbenou klasikou Paříž - Roubaix?
„Přesně tak. Vueltu beru jako odrazový můstek k tomu, co mě čeká. Není to tak, že bych sem jel trénovat, to vůbec. Přijel jsem sem, aby se mi povedla nějaká etapa nebo nějaký úspěch. Ale vím, že potřebuju každý závodní kilometr a že ten první týden mě bude hodně bolet. Ale doufám, že od druhé poloviny Vuelty se rozjedu. Jsem čerstvý tím, že nemám tolik závodních kilometrů, a to si myslím, že by mohla být moje výhoda právě na konci sezony.“

Pořadatelé říkají, že poslední týden Vuelty bude nejtěžší v historii. Jak to vidíte vy?
„Mně na Vueltě už asi nic nepřekvapí. Bylo to loni i předloni, Vuelta je vždycky hodně náročná. Takže jestli říkají, že je to nejtěžší v historii, určitě to tak bude. Ale ono to většinou není o profilu, ale o stylu závodění. Jak bude vypadat celkové pořadí, jaké týmy nebudou mít v danou chvíli ještě žádný úspěch a podobně. Pořadatelé často dělají chyby, že se snaží udělat závody profilově těžké. Prudší kopce, delší kopce, na nejvyšší bod a dát tam nějaký gravel do toho. Ale neuvědomují si, že závod dělají vždycky jezdci. Samozřejmě musí se tam dát nějaká překážka, ale vždy to bude o závodnících, jejich motivaci. A když už je peloton unavený, můžou tam dávat, co chtějí, ale vrcholu, který očekávají, se nedočkají.“

Jak vnímáte orámování Vulety poutními místy? Startuje se u Katedrály Panny Marie v Burgosu, cíl je pak v Santiagu de Compostela.
„Já to mám rád a někdy bych se chtěl vydat i na túru do Santiaga. Až jednou budu blízko k důchodu a budu mít čas, tak bych se určitě na to rád vydal. Zajímá mě to, něco mi to říká, ale na druhou stranu, když jsem tady, tak z toho vůbec nic nemám. Jsme někde na startu, ale nic z toho nevidíme. Je to vždycky tak, že odstartujeme a snažíme se být co nejrychleji z pásky v autobuse, abychom se mohli co nejdřív najíst, jít na masáž, dostat se na pokoj. Když jsme startovali v Izraeli, koukal jsem z okna na Betlém, ale vůbec jsem se tam nedostal. To si pak člověk říká: Do prkýnka, sem už se možná v životě nepodívám. Fakt jsem tam chtěl jít. Jsme tady, máme to nadosah, spousta lidí by za to dalo nevím co, a dá se říct, že já taky, ale ve výsledku nemáme šanci si to prohlédnout. Někdy je to smutné, mrzí mě to, ale nejsme tady na výletě.“

Na Vueltě jste ve vašem týmu dva Češi. Jste spolu i na pokoji?
„Ano, jsem tady s Pepou Černým, takže jsem rád, že tady mám společnost.“

Vstoupit do diskuse
1
Články odjinud


Články odjinud