BLOG: Tisíc mil na kole. A s rolničkou na medvědy
FRANTIŠEK PRACHAŘ – Extrémní cyklistický závod, který u nás nemá obdoby. Craft 1000 Miles Adventure. Tisíc mil z nejvýchodnějšího koutu Slovenska až po nejzápadnější cíp České republiky na vlastní pěst. Tenhle závod prožívám na vlastní kůži.
Asi každého hned napadne otázka – proč? Asi před rokem jsem četl zápisky českého dobrodruha a pořadatele 1000 Miles Jana Kopky z jeho aljašského vystoupení.
V roce 2007 jel a vyhrál nejtěžší závod světa na horských kolech. Bez podpory projel ledovou Aljaškou. Zažíval maximální extrém a často mu šlo o život. A nyní uspořádal podobnou akci i v ČR a na Slovensku. Zhruba 1600 kilometrů od východu na západ přes obě republiky.
Kopka na Aljašce prožíval a ve své knize popisoval nejen cyklistiku, ale dobrodružství. Ne závod, ale pokus sáhnout si na vlastní dno. To mě lákalo.
Vše začalo dvanáctihodinovou cestou vlakem na východ Slovenska. Následovaly další tři a půl hodiny v autobuse. Konečná stanice: nejvýchodnější slovenská dědina Nová Sedlice. Před startem závodu dostáváme poslední instrukce od Jana Kopky. A také rolničky na kola. Proti medvědům.
Kdo si myslí, že start téhle tisícimílové cesty bude zahřívací, šeredně by se mýlil. Je to teror. Hned po startu začalo pršet. Celý den nás doprovází déšť a zima, jaká mi snad ještě nikdy nebyla. Už první den jsem se rozsekal. Také jsem spadl do řeky, naštěstí jsem to odnesl jen promočeným spacákem. 
Kolikátý jsem, netuším. Tipuji někde ke konci druhé třetiny všech závodníků. Každý jede samostatně.
Jízda druhého dne začíná už patnáct minut před šestou hodinou ranní. Počítadlo najetých kilometrů po obou dnech ukazuje číslo 200. Ale terén a počasí jsou takové, že v mokrém bahně jsem musel celkem dobré tři hodiny tlačit kolo. To nejhorší nás přitom ještě čeká.
Prozatím jsme totiž v poměrně civilizovaných končinách. Noc jsme strávili v ubytovně. Místy se jede i po silnicích. Občas míjíme menší vesnice. I ty romské. Na některé závodníky prý tamější obyvatelé házeli kamení. To na mě spolu s dalším závodníkem byly děti z jedné takové osady milejší. Chtěly moje cyklistické rukavice, ale dostaly jen hroznový cukr. I tak jsme si popovídali.
Jenže i tyhle známky civilizace brzy skončí. Trasa, kterou máme vyznačenou pomocí GPS, vede do Tater.
Jsem zvědavý, jak závod zvládnu. I vzhledem k faktu, že letos jsem na kole natrénoval pouze pět set kilometrů. Pokud by došlo na nejhorší a síly došly, má celý podnik i kratší variantu. Přesně poloviční. Tu mám v plánu ujet. A dál? To se teprve uvidí. Navíc mám na celou trasu jen dva týdny dovolené.
