KOMENTÁŘ FRANTIŠKA RABONĚ | Giro jsem jel pětkrát a je to pro mě nejhezčí závod, který jsem kdy absolvoval. A i teď se tam vracím v roli fanouška. Je to asi zapříčiněné tím, že to byla moje první Grand Tour, takže mi učarovalo, jak je to těžké, jak tím žije celá země a fanoušci. Do té doby jsem nikde nezažil, aby i na rovinatých dvousetkilometrových etapách, kdy to byla docela nuda, bylo tolik diváků. Připadalo mi, že v tom měsíci skoro nikdo nepracuje. Když projíždí závod, tak jsou všichni na ulici. Tam skoro nebyl metr volného místa, kde by nebyli fanoušci.
Hrozně rád vzpomínám na své první Giro, protože jsem ho hned jako svoji první Grand Tour dojel. V týmu T-mobile mě dali na pokoj se Sergejem Gončarem, takže byli na pokoji nejstarší a nejmladší. Po čtyřech dnech, kdy jsme jeli výborně v týmové časovce, byl Sergej v růžovém. Takže jsme měli hned po čtyřech dnech mého prvního Gira na pokoji růžový dres. A pak ještě několikrát s Markem Pinottim, Markem Cavendishem. Mám opravdu jen ty nejlepší vzpomínky, i s ohledem na to, v jakých týmech jsem jezdil a s jakými ambicemi jsme na Giro vyráželi.
Samozřejmě, že v průběhu Gira, a kolikrát i po něm, tvrdíte, že už se tam nikdy nevrátíte. U mě to bylo hlavně proto, jak jsem tam musel pracovat a byl jsem z toho úplně hotový. Ale po týdnu, kdy jsem si odpočinul, jsem věděl, že ho chci jet znovu.
A teď tam jezdím jako fanoušek. Loni jsem byl poprvé na Zoncolanu a letos jedu fandit znovu. Rozdíl být tam jako závodník a jako fanoušek je obrovský. Vím, co od toho mám čekat, jak to bude probíhat na startu a v cíli, nedělám si proto iluze takových těch fanoušků začátečníků a užívám si to. Loni to bylo tak, že jsem tam přijel s dobrou partou, dali jsme si celodenní túru na kolech, vyjeli jsme druhou stranou na Zoncolan a tam čekali dvě hodiny. Pak jsme jeli zpátky a večer si o tom povídali.
Co mě na tom nejvíc překvapilo, a o to víc obdivuju cyklistické fanoušky, kteří tam jezdí třeba přes půl Evropy, že tam stráví třeba celý den, mají tam party. Ale to hlavní, závoďáci jsou pak za dvě minuty pryč. Při etapě v sedle to vidíte úplně jinak. Vnímáte těch 200 kilometrů, lidi, závod, rádio, taktiku, je to všechno hrozně intenzivní.
A tady je to takové, jakože sranda. Tak kdy už tady budou? A za dvě minuty je po všem. Uvědomil jsem si, že pro fanoušky je to o tom, že sednou na kolo, jedou se někam podívat, dají si tiramisu, pivo, počkají na peloton. A pak to rozebírají a mají vzpomínky na to, že ujeli desetikilometrový kopec a viděli naživo Nibaliho, což je podle mě pro celou tu komunitu super.
Související články
