Bábek: Keirin je jako bojový sport. Liga v Japonsku? Jako Čech v NBA

Jezdí sice pořád dokola, ale divákům jsou schopní předvést velkou show. Při závodech v dráhové cyklistice občas dochází i k hodně nepříjemným pádům. Přesto si Tomáš Bábek nemyslí, že by jeho odvětví bylo nebezpečnější než třeba silniční cyklistika. „Kdybych to srovnal třeba s dojezdy na Tour de France, tak to je takový keirin ještě ve více lidech.“ Sám chce veřejnosti svůj sport přiblížit, proto v Brně organizuje kurzy.

Cyklistika je venkovní sport, ale vaše závody jsou především v halách na krytých velodromech. Nevadilo vám to ve vašich začátcích?
„Vzhledem k tomu, že tady v Česku žádný krytý velodrom, na kterém by se dalo závodit nebo trénovat, nemáme, tak jsem víceméně závodil pokaždé na venkovních velodromech. Ty tady máme asi čtyři plus motolskou halu. Ale to je kraťoučká stopadesátka a standardní rozměry jsou 250 metrů. V Motole to dřív bylo v nafukovací bublině, jak jsme tomu říkali, teď je to pod takovým větším stanem. Ale tam jsem se zase tak často nedostal, takže mi to až tolik nevadilo. Navíc my netrénujeme pořád na dráze. Já jsem ze začátku nebyl úplně ryzí dráhař, takže jsem hodně času trávil i venku. Byla to příjemná kombinace.“

Jak jste se přímo k dráhové cyklistice dostal?
(usměje se) „To byla úplná náhoda. Nebyl jsem vyloženě sportovec, dělal jsem takové ty všeobecné pohybové aktivity. Jednou byla na základní škole příležitost zúčastnit se cyklistického závodu místo výuky. No a ten den jsme měli psát test z přírodopisu, tak se naskytla skvělá šance, jak ho nepsat. Byl jsem jedničkář, ale stejně mi to nedalo, říkal jsem si, že je lepší se tomu vyhnout a radši se projet na kole. Tak jsem se na závod s klukama ze třídy zapsal a měli jsme strašnou radost, jak jsme s testem vydrbali, že tam nepůjdeme. Ráno jsem přišel do sklepa, a protože jsem nějakou dobu před tím nejezdil, tak jsem zjistil, že mám píchlé přední i zadní kolo, nemohl jsem na něm jet.“

Na čem jste tedy vyrazil?
„Musel jsem si půjčit bráchovo, které bylo o dost menší, takže jsem byl vtipnej. A on to byl navíc nábor, takže jsem se po závodu přihlásil do zájmového kroužku. Nebo já jsem si teda myslel, že to bude zájmový cyklistický kroužek.“

Jak to pokračovalo?
„Druhý den jsem přišel na trénink nebo spíš projížďku a ten pán, který to vedl, byl shodou okolností z brněnského velodromu. Projeli jsme se trošičku po okolí Nového Lískovce, kde jsem tehdy bydlel. A na konci tréninku nás vzal na velodrom do Pisárek. Tak jsme jeli tunelem, který je na přivaděči do Brna, kluci bez přileb na horských kolech. To je takový můj první zážitek.“

A co se dělo potom na velodromu?
„Do té doby jsem si úplně neuměl představit, co to je. Říkal jsem si, že asi nějaký okruh, plochá dráha, na které se bude dokola jezdit. Pak jsem tam přijel, podíval se na to a napadlo mě: Sakra, to je klopený, na to asi nevlezu. A to nám ten pán ještě přivezl dráhová kola a řekl: ‚Nemá to brzdy a nedá se na tom přestat šlapat. Když přestanete, tak vás to vykopne, takže si musíte dávat pozor.‘ A ještě to mělo klipsny a řemínky. Někteří kluci na to nechtěli. Já jsem na to nějak vlezl a ono to nebylo až tak hrozný. Další den jsem přišel na oficiální trénink a už jsem u toho zůstal.“

Silniční cyklista Josef Černý říkal, že si dráhu taky zkoušel, ale pro něj prý není, že je to nebezpečné a on je spíš opatrný. Je to opravdu nebezpečnější než například časovka na loňské Tour de France, kde došlo k několika zraněním?
(pousměje se) „A nebo na mistrovství světa, kde se rozsekalo docela dost závodníků. To mě docela překvapuje, že tohle Pepa Černý říká, že mu přijde dráha tak nebezpečná. Protože kdybych to srovnal třeba s dojezdy na Tour, je to takový keirin ještě ve více lidech. A ještě to není po dráze, ale venku na silnici, kde máte stromy, hrazení, lidi a tak dále. To je z mého pohledu ještě nebezpečnější než dráha.“

Kdybyste měl mladého cyklistu nalákat na dráhu, čím by to bylo?
„To je dobrá otázka…