Projel cílem svého posledního závodu, ještě si s týmem připil na vítězství jednoho ze svých parťáků, rozloučil se a vydal se na letiště. Tím skončila pro Petra Vakoče životní kapitola profesionálního cyklisty. Na kole ale rozhodně jezdit nepřestane. „Slyšel jsem, že by se mělo ročně ubírat 20 procent, to je pořád příští rok 24 tisíc kilometrů,“ prozradil iSportu.
Jaké to bylo projet naposledy cílem jako profesionál?
„Já nevím. Ani jsem si to extra neuvědomil. Největší emoce mnou procházely v úterý poté, co jsem to zveřejnil. A ráno před startem jsem si uvědomil, že je to naposledy a trochu hůř jsem to nesl, přišel smutek a taková nostalgie. Ale jak se odstartovalo, byl jsem zpět v závodním módu, byl to už standardní proces. Od sportovního ředitele jsem dostal volnou ruku, že si to můžu užít, ale že pokud budu schopný týmu nějak pomoct, tak to mám udělat.“
Na vlastní vítězství jste nepomýšlel?
„To ne. Nemám takovou formu, od mistrovství světa to šlo trochu z kopce a nebyl jsem schopný podávat takové výkony, abych mohl bojovat o vítězství nebo byl v první skupině. Ale pořád jsem měl nějaký slušný standard. Takže jsem se snažil dovézt kluky do nějakých zásadních momentů. Já už jsem pak byl úplně prázdný. V posledních deseti kilometrech mi začalo docházet, že se blížím k cíli posledního závodu. Ale zase v úplném závěru jsem slyšel ve vysílačce radost sportovního ředitele, ale nevěděl jsem, jestli jsme vyhráli. Tak jsem si to zkoušel ověřit, ale nic jsem se nedozvěděl. A když jsem projel cílem a viděl jsem našeho maséra, jak ke mně běží nadšený, tak jsem věděl, že se to fakt povedlo, že Xandro Meurisse vyhrál. Takže jsem zakončil kariéru na vítězné vlně, z čehož mám radost.“
Symbolickým momentem u cyklistů bývá i připínání startovních čísel na dres. Prožíval jste i tam nostalgii, že je to naposledy?
„Nostalgie byla spíš v úterý, když jsem to zveřejnil a uvědomil si, že to fakt bude končit. A taky když jsem si pročítal reakce, kterých bylo opravdu dost. To jsem byl smutný a dojatý. A teď před startem to na mě taky trochu dolehlo. Ale při připínání čísla jsem byl v závodním módu, nepřipouštěl jsem si to, jen jsem chtěl předvést maximum.“
Vzpomenete si na některou z reakcí, která vás nejvíc dojala?
„Nejvíc mi udělal radost Jirka Dostál, sportovní doktor, se kterým už dlouho spolupracuji. To byl jeden z lidí, u kterých jsem měl trochu strach, jakou bude mít reakci. S tím jsem si volal a měl jsem od něj velkou podporu. Stejně tak mě potěšila i zpráva od Dana Martina, který taky letos končí.“
Co konkrétně vám Dan Martin napsal?
„Psal, že to chce velkou odvahu odejít z cyklistiky v momentu, kdy ještě člověk může pokračovat a má před sebou smlouvu. A taky že mě obdivuje a drží mi palce do dalšího života. Že si cení toho, že mám odvahu jít si za tím, co chci já, a ne dělat, co by se očekávalo. To mi udělalo fakt radost.“
Jak dlouho jste o ukončení kariéry uvažoval?
„Po Tour de France jsem zjistil, že mě víc láká představa skončit než pokračovat. Ale nechtěl jsem dělat definitivní rozhodnutí. Chtěl jsem si to nechat pořádně projít hlavou, bavil jsem se o tom s několika lidmi jak ze závodního prostředí, tak z rodiny, s kamarády a chtěl jsem si tím být naprosto jistý. Definitivní rozhodnutí jsem udělal před třemi týdny. Ale musím říct, že představu o konci kariéry jsem měl v sobě už léta. Říkal jsem si, že to vidím tak, že bych závodil zhruba do třicítky, protože pak se chystám na další věci. Cyklistiku jsem bral jako jednu z kapitol života. A musím taky říct, že Tour byla mým největším cílem po zranění. Když jsem ji jel, tak to bylo úžasné a neskutečně jsem si ji užil. Ale tím, že jsem si ten cíl splnil, jsem přemýšlel, co dál.“
Napsal jste, že už vám i tělo dávalo najevo, že je na čase zpomalit. Jaké tyto signály byly?
„Nejsou to žádné velké závodní problémy, ale na jaře mě trochu zastavily alergie, které se mi pořád trochu zhoršují a ve výkonu mě dost limitovaly. A od Tour jsem cítil, že jsem hodně unavený a přišlo mi, že tělo hůř regeneruje. Byly to spíš menší věci, nic zásadního, ale cítil jsem, že za ty poslední dva roky jsem se z toho snažil vytěžit maximum a byl jsem na limitu. Teď potřebuju trochu zvolnit.“
Návrat do smečky: Vakočův rok od hrůzné nehody. Jak se dával dohromady?
Video se připravuje ...
Sportovní psychologie, ale i závody
Kdy se teď ohlédnete za svou kariérou, vidíte tam najpatrněji úspěšný rok 2016, nebo potom svůj návrat do profi pelotonu po nehodě?
„Těžko říct, co je víc. Pro mě osobně je fakt asi nejvíc návrat a ta cesta po zranění. Že jsem nikdy nepřestal věřit, že se mi to povede. Na to jsem opravdu hrdý. Ale stejně tak na výsledky, které se mi povedly v roce 2016. A taky to, že jsem tomu dal opravdu všechno, abych na to dokázal navázat. Kdybych si měl vybrat, tak asi za největší úspěch považuju, že se mi podařilo vrátit a vytrvat. Myslím, že i můj návrat a ta má cesta měly vliv na plno lidí. Lidé se mnou sdíleli své příběhy, kdy se vraceli po nehodě, to bylo něco úžasného a ohromně mě to naplňovalo.“
Co vám cyklistika dala do budoucího života?
„Dala mi úplně všechno. Patnáct let jsem prakticky nedělal nic jiného. Dalo mi to určitě disciplínu, důvěru v to, že i když mám velké cíle, tak když si za tím jdu a dám do toho srdce a energii, nic není nemožné. Dalo mi to nespočet úžasných zážitků, přátelství, která určitě budou trvat celý život. Potkal jsem spoustu úžasných lidí, měl jsem hrozné štěstí, že jsem měl kolem sebe fakt skvělé lidi. Dalo mi to víru v to, že dokážu překonávat překážky, že i když podmínky nejsou ideální, pořád člověk může uspět. Myslím, že cyklistice vděčím za hrozně moc.“
Jak teď budou vypadat vaše následující týdny?
„Teď vyrážím na pár dní s batohem do hor. Taková až moc aktivní dovolená, ale těším se na to, že vyrazím do přírody a vyčistím si trochu hlavu. S dobrými kamarády jdeme na přechod Tater. Potom pár dní volna a pomalu začnu spřádat konkrétní plány na další měsíce.“
Psal jste o studiu psychologie, takže v budoucnu z vás bude sportovní psycholog?
„Je velká šance (usměje se). Určitě se těším na to, že budu moct svoje zkušenosti z této oblasti předávat dál. Protože psychika hrála ohromnou roli jak v mých výsledcích, tak ještě větší po úrazu.“
Prozradil jste, že se závoděním ale úplně skončit nehodláte.
„Je to tak. Určitě si občas ještě připnu číslo na nějakých závodech v terénu. To je něco, kde jsem začínal a těším se, že se k tomu vrátím. Vždycky mě bavilo závodit na štěrku, jako je třeba Strade Bianche. A celou zimu jsem strávil na biku v lese, to je to, kde jsem začínal jezdit, takže na to se hodně těším, že si to budu užívat. Pořád kolo miluju a ta závodivost je ve mně. A taky vím, jak je důležité, když člověk skončí s profikariérou, neskončit naráz.“
Kromě horského kola se chystáte třeba i na nějaké gravel závody?
„Určitě. Ještě nemám konkrétní plány, ale brácha bydlí v Americe, kde je gravel scéna velká. Už dřív jsme se domlouvali, že až skončím, přijedu za ním a zazávodím si tam. Takže už se těším, až to uskutečníme. Vždycky když vyjedu na štěrkové cesty, tak mám úsměv od ucha k uchu, hrozně se mi líbí, jak to chrastí pod koly a nikde žádné auto.“
Jak často byste se teď rád dostal na kolo?
(úsměv) „No to musím ještě zjistit. Někde jsem slyšel, že člověk by měl snižovat každý rok zátěž jen o dvacet procent. A to při třiceti tisících kilometrech ročně je 24, což je pořád hodně. Ale určitě se pustím i do dalších sportů. Uvidíme, co vymyslím.“
Váš sportovní důchod... Mimochodem, taky vám to zní tak divně mluvit v 29 letech o důchodu?
(rozesměje se) „Je to divný. Ale vím, že mi ten důchod vydrží maximálně ten měsíc, co jsem zvyklý. Ale mám velké odhodlání pustit se do dalších projektů a realizovat se v dalších oblastech. Takže o důchodu moc řeč být nemůže.“
Každopádně to neznamená, že byste se na „důchod“ usadil v Praze a cestoval hlavně po Česku?
„To určitě ne. Myslím, že cestování omezím taky o těch dvacet procent jako trénink.“ (smích)
Témata:
sport, Česko, Praha, cyklistika, Tour de France, Petr Vakoč, Strade Bianche, kariéra, Dan Martin, Xandro Meurisse, Cyklistika na Heureka.cz
Související články
