Patřil už k matadorům silničního pelotonu, ale ještě nepočítal s tím, že by měl místo odpočinku a začátku přípravy na další sezonu řešit svou budoucnost mimo cyklistiku. Jenže Zdeněk Štybar (38) nedostal smlouvu na další rok, a tak přemýšlí, co dál. „Když jde o mě, trvá mi to vždycky dost dlouho,“ přiznává v rozhovoru pro Sport Magazín a web iSport.cz. Vzpomíná na podobné situace v kariéře a prozrazuje, jakou novou dovednost se po cyklokrosovém MS v Táboře bude muset případně naučit.
Před rokem jsem se Zdeňkem Štybarem dělala v cyklokrosovém areálu v Táboře rozhovor o jeho přestupu do australské stáje Jauyco-AlUla. A také o tom, že v únoru 2024 bude právě v Táboře mistrovství světa v jeho někdejší disciplíně. Nebyla by to dobrá příležitost pro rozlučku s hodně úspěšnou kariérou? Tehdy se tvářil dost rozhodně: „Byla, ale já bych rád ještě sezonu nebo dvě pokračoval.“
Jenže zdraví a také šéf stáje ho postavili na opačný pól. Teď trojnásobný mistr světa říká: „Na 99 procent bude MS mým posledním závodem v kariéře.“
Jedno procento si ještě nechává jako zadní vrátka pro případné pokračování v závodech nižší kategorie. Definitivně říct, že opravdu končí kariéru, se ještě zdráhá. Zároveň se těší, že bude moct konečně strávit víc času s manželkou Ine a osmiletým synem Lewisem.
V polovině října řada zahraničních cyklistických webů psala, že Zdeněk Štybar končí kariéru. Kdy jste se dozvěděl, že vám v Jayco-AlUla neprodlouží smlouvu?
„Dá se říct, že jen krátce předtím. Asi týden před odletem na závod do Číny. Doufal jsem, že tuhle zprávu nedostanu, protože jsem se necítil na to skončit s cyklistikou. I tím, že je v únoru cyklokrosové mistrovství světa v Táboře a taky olympijský rok. Měl jsem v hlavě, že bych chtěl ještě v roce 2024 pokračovat a skončit po sezoně, vybrat si nějaký pěkný závod. Mohla to být třeba i olympiáda, pokud by se mi povedlo tam dostat.“
Česko má jen jedno olympijské místo pro silniční závod, to by byla výzva, že?
„Nebylo by to úplně jednoduché. A možná i díky tomu, že jsem se dozvěděl, že máme jen jedno místo, je to pro mě menší bolest. Protože i když bych byl nominovaný, přišlo by mi, že už někomu beru místo. O to je pro mě jednodušší to uzavřít třeba v Táboře, protože větší akce nebude. Samozřejmě by to mohlo být ještě mistrovství světa v Curychu, ale to už je vzdálené, nemám k tomu takový osobní vztah jako k Táboru. Možná i to mi usnadňuje rozhodování, je snazší se s koncem smířit.“
V kariéře jste se rozhodoval mnohokrát, jakou cestou se vydat. Už jen to, jestli přejít z cyklokrosu, v té době jako dvojnásobný mistr světa, na silnici určitě nebylo snadné.
„S tím jsem hodně bojoval. Spousta lidí mě od toho odrazovala. Třeba taťka byl hodně proti, jemu se to vůbec nelíbilo. Chtěl, abych byl v krosu, byla to jistota. Mohl jsem závodit, byl jsem v nejlepším týmu, měli jsme nejlepší zázemí, už jsem si tam něco vybudoval. A najednou jsem chtěl jít do neznáma. To bylo těžké rozhodnutí, právě i proto, že jsem šel proti tomu, co chtěl taťka. A s ním jsme vždycky zajedno.“
A co další názory?
„Mamka tomu byla víc nakloněná, chtěla, abych si šel za svým. Taťka mi to samozřejmě přál taky, ale spíš v tom viděl to neznámé, ten velký svět. I třeba z jejich pohledu, že už to nebude takové jako dřív, kdy přijeli na závody a mohli přijít až do týmového autobusu. Pak už to pro ně bylo složité. Ale i spousta známých mě od toho odrazovala, říkali, ať zůstanu v krosu. Takže jsem si za tím fakt musel stát a dlouho jsem se rozhodoval.“
Proč vám to trvalo dlouho? Ostatně i teď si dáváte na čas…
„Já to mám tak, že když se musím rozhodnout sám za sebe, trvá mi to hrozně dlouho. Ať jsou to závody, nebo jestli si mám vybrat bílá, nebo černá, či bílá, nebo šedá. Strávím nad tím hodiny. Je to takový overthinking, že si vybavím
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
