Štybar u prezidenta: Vyznamenání? Jste si jistí? Mamka to probrečela
Během celé kariéry skvěle reprezentoval nejen sám sebe, svou rodinu, ale i celou zemi. Pětkrát díky němu při cyklokrosovém mistrovství světa vystoupala na stožár česká vlajka a zněla národní hymna. Zdeněk Štybar byl vždy hrdý. A také vždy platil za vzorňáka, sympaťáka a dříče. Díky tomu všemu si v pondělí 28. října došel na Pražský hrad pro medaili Za zásluhy. „Neuvěřitelný zážitek a pocta, i když chvílemi jsem si připadal, že bych tam neměl být,“ líčil Štybar pro deník Sport a web iSport.cz.
Jeho letošní loučení s profesionální cyklistickou kariérou bylo jedním z nejdojemnějších. Když v únoru při cyklokrosovém mistrovství světa v Táboře dojížděl Zdeněk Štybar do cíle, měl kromě bláta v obličeji také slzy v očích. Jeho poslední závod přišel dřív, než původně plánoval.
I tak toho stihl za svou kariéru spoustu, což neušlo pozornosti ani prezidenta Petra Pavla. Ten se s rodákem ze Stříbra při MS potkal i osobně, a znovu pak v pondělí při Dni vzniku samostatného Československa. To když mu na Pražském hradě předával medaili Za zásluhy I. stupně o stát v oblasti sportu. „Když mi z Hradu volali, že vyznamenání obdržím, ptal jsem se v duchu: Jste si jistí? Já asi špatně slyším,“ přiznává. Teď ale cítí i velký závazek.
Před rokem touto dobou jste řešil, co s kariérou, když vám v týmu neprodloužili smlouvu. Proto se chci zeptat, jak jste si tentokrát užil sváteční večer 28. října?
(rozesměje se) „OK, bylo to trošku něco jiného, jenom tak malinko… Ale vážně. Byl to neuvěřitelný zážitek. Sice jsme museli řešit komplikace ještě předtím, kdy Ine (manželka) nemohla přijet kvůli problémům v její rodině v Belgii, takže za ni zaskočila ségra. Ta s tím vůbec nepočítala, dozvěděla se to v neděli odpoledne, a v pondělí v deset už jsme museli vyrážet. Takže to z tohoto pohledu byla trošku hurá akce, ale zvládli jsme ji. A jsem rád, protože už jen tam být, jít na Pražský hrad, do takové společnosti…“
Co vám pak běželo hlavou, když jste poslouchal kdo a za jaké skutky vyznamenání získal?
„To bylo hrozně zvláštní. Říkal jsem si: Co tady vůbec dělám? Byla obrovská pocta, že jsem tam mohl být.“
Co pro vás jakožto sportovce toto vyznamenání představuje?
„Asi trošku i závazek. Teď mám pocit, že s tím musím něco udělat, aby takovéto vyznamenání dostalo víc cyklistů. Nechtěl bych si zkušenosti nechat jen pro sebe, tak uvidím, jak se mi to podaří předat dál. Ale opravdu být tam mezi těmi lidmi, je fakt obrovská pocta. Připadal jsem si, že bych tam být neměl. Ale tím, že to prošlo velkou selekcí, tak jsem si říkal: OK, tak asi jo. Seděl jsem vedle Katky Šedové (lékařka, zakladatelka neziskové organizace Loono), pořád jsme na sebe koukali, prodýchávali jsme to, protože ona měla podobný pocit. Takže jsme se tam uklidňovali, teď už k nám šel pan prezident, a já jsem měl úplně zpocené dlaně, taková to byla nervozita. Opravdu úplně neuvěřitelný zážitek. Se ségrou (Anetou) jsme si to užili i společně, to bylo taky skvělé. Takže krásný den, nezapomenutelný.“
Dá se tento zážitek srovnat s vyhranou etapou na Tour de France a duhovými dresy pro mistra světa v cyklokrosu?
„Tohle je hodnotově výš, protože to není jen o cyklistice, ale asi o více věcech. Nebo alespoň já to tak vnímám. Když jsem vyhrál mistra světa nebo etapu na Tour, bylo to za sport, vyloženě ten den.
