Kreuziger: Když vítězím, trápím se

Armstrongovi se v lecčems podobá. Má odvahu, sebevědomí i vůli dřít, což potvrdil před týdnem triumfem v závodě nejvyšší kategorie Kolem Romandie. Ve 22 letech, kdy Armstrong teprve nakukoval do špičky. Roman Kreuziger podle mnohých dokáže velké věci. Letos může začít tím, že stárnoucí americkou hvězdu porazí.

Po úspěšném závodě Kolem Romandie jste dostal týdenní volno. To je celkem luxus, který moc cyklistů nemá. Je to známka toho, že jste lídr týmu?
„Myslím, že pevnou pozici jsem měl už před sezonou, po loňsku jsem nemusel nikomu nic dokazovat. Po Romandii je to ještě lepší a mám klid. Věřím si, že můžu udělat ve zbytku sezony další dobrý výsledek.“

Věnuje vám stáj Liquigas nadstandardní péči?
„Myslím, že u nás se snaží brát všechny stejně. Nikdy to nebylo tak, že by s někým vymetali závody. Vždy jsem měl klid. Přišel jsem jako vítězný typ z juniorů a brali mě jako investici. Zpočátku jsem sice také sloužil lídrům, ale už v roce 2004 šéfové věděli, proč mě chtějí do týmu.“

Můžete si dovolit v době krátkého volna zhřešit, nebo máte přísně nastavenou životosprávu?
„Hřešit určitě ne. Je to trošku jiný odpočinek než po konci sezony. Nabíjím se energií, nemůžu si dovolit žádné úlety. Stačí mi, že si teď užiju měsíc bez závodního stresu a přesunů ze závodů. Druhá část sezony je důležitější. Po Tour, tedy pokud se mi povede tam zajet, to může být pohoda.“

Jak dodržování režimu přispívá fakt, že žijete v Itálii, kde se vše ve vašem okolí točí kolem cyklistiky?
„Řekněme si, že když můžu, tak se snažím být v Česku. Itálie je dobrá hlavně v tom, že tady člověk v zimě méně inklinuje k tloustnutí, nejí smažák a podobný nesmysly. Je tu tepleji a mám tu mnohem míň svodů, ke kterým můžu sklouznout.“

Doma u rodičů v Plzni by se asi svodům podléhalo snáz, že?
„Doma asi ne, ale kdykoliv bych šel z domu, tak by tam ty sklony asi byly. Jsem profesionál a musím brát věci, jak jsou dané. Prostě to tak je, musím vědět, co je nejlepší. Jsem přesvědčený, že správná cesta je tato.“

V čem vám italský život tolik vyhovuje?
„Podnebím. Pak asi i klidem, který tu mám. Navíc okolí cyklistikou žije.“

Je to země, která chápe cyklistiku?
„Určitě tím sportem lidi žijí, není to jen Giro d´Italia, ale spousta závodů. Společně s Belgií a Španělskem tyto země pomáhají cyklistice.“

Zvykl jste si na jižanský poklidný styl života?
„Určitě. Místní flegmatičnost je dobrá. Člověk je v pohodě. Lidé jsou vstřícní. Třeba přes zimu tu bývají hospody brzy zavřené, ale někteří číšníci mě znají a klidně pozvou domů na večeři.“

Váš kamarád z cyklokrosu Zdeněk Štybar má v Belgii fanklub a místní mu se vším pomáhají. Funguje něco podobného i u vás?
„Fanklub nemám, i když o tom prý pár lidí přemýšlelo. Je to tak, že lidé jsou určitě otevřenější než v Čechách. Když vidí, že člověk dělá dobře svoji práci, podporují ho.“

S tím souvisí i zázemí týmu. Ten si vás podle všeho hýčká.
„Všude v týmech ProTour je to podobné. Tři čtvrtě týmu má stejného trenéra, ale každý se připravuje, jak mu to vyhovuje. Nikdo nás nekontroluje, zda tréninkový plán plníme. Ty podmínky jsou vytvořené tak, abychom mohli podávat výkony, jaké od nás tým očekává. Vzájemně si vracíme důvěru.“

Na Lago di Garda se dá jezdit na rovinách i v kopcích. Objevil jste cyklistický ráj?
„Hodně lidí říká, že nejlepší je Toskánsko. Já tu ale mám vše, co potřebuju. Když jedu domů za rodiči do Plzně, není to daleko. Oceňuju hlavně klid a možnost trénovat ve všech terénech. Mám najeto spoustu okruhů kolem jezera. Jezdím kolem něj denně, obměňuju to a líbí se mi všechny. Kdyby to tak nebylo, člověku by muselo hrábnout.“

Nedaleko vás bydlí týmový kolegové Vincenzo Nibali a hlavně italská modla Ivan Basso. Navštěvujete se?
„S Bassem málo, ale s Nibalim se stýkáme poměrně často, když máme čas, zatrénujeme si společně.“

Vy a Nibali patříte k tahounům Liquigasu, ale přitom jste přátelé. Nehrozí, že jednou zvítězí nad kamarádstvím rivalita?
„Vycházíme spolu perfektně. Potkáváme se i mimo závody, což je výhoda, máme v sebe vzájemnou důvěru. Toho, co jste řekl, se nebojíme. V mnoha týmech je víc lídrů a klape to, my jsme navíc zatím jen normální závodníci.“

Vy se považujete za normálního závodníka?
„Ano.“

Jak se vám potom poslouchají hlasy expertů? Ti už od loňska, kdy jste vyhrál závod Kolem Švýcarska, prorokují, že za pár let ovládnete i velký etapový závod Grand Tour.
„Dokud ho nevyhraju, je to jen přirovnání. Příjemně se to poslouchá. Postupné kroky k tomu dělám a i tým mi dává maximum, aby se to jednou podařilo. Záleží to jen na mně.“

Ve 22 letech jste vyhrál už dva vetší etapové závody. To v poslední generaci zvládl jen Miguel Indurain, pozdější vítěz Tour de France v letech 1991 až 1995. Berete to jako příjemné zjištění, nebo jako závazek?
„Myslím, že v posledních letech se v čele závodů objevují častěji mladí závodníci. Ať už Alberto Contador nebo Andy Schleck. Je to dané novou generací jezdců. Já to beru tak, že kdo tam má být, ten se v čele pelotonu objeví. Je jedno, jestli dříve, nebo později. V kadetech jsem hodně vyhrával, v juniorech taky, tak to beru jako přirozený průběh.“

Vaším cílem tím pádem musí být vyhrát jednou Tour de France, Giro či Vueltu.
„Asi bych se pokoušel o Tour. Neříkejme, že bych ji chtěl vyhrát, mým snem je pódium Tour de France. Podle toho, jak dosud probíhaly mé výsledky, se to může povést. Nijak naprogramované to ale nemám.“

Letos podle všeho máte vyšší ambice než loňské dvanácté místo, že?
„Cíle musí být vyšší, ale ne o moc. Tour beru jako novou zkušenost, stejně jako loni. Je to zkouška. S Nibalim budeme společně lídři a jedeme na desítku. Jsme však mladí a můžeme se splést. Už nyní mohu říct, že první týden budeme usilovat o desítku, pak začneme žít ze dne na den a počkáme, jak se bude závod vyvíjet.“

Během třítýdenního etapového závodu se prý může stát cokoliv. Je pravda, že závodník může ztratit veškeré šance kvůli tomu, že se jednou špatně napije?
„Ano, loni například Schleck zanedbal stravu a odnesl to. Já jsem tyto stavy zatím poznal jen v tréninku, v závodech se mi to vyhýbá. Držím se taktiky, že když odpadnout, tak s plným břichem.“

Sedminásobný vítěz Tour de France Lance Armstrong ve své biografii napsal, že trénoval i v hustém dešti, aby ho pak nic nepřekvapilo. Jak se připravujete na vrcholy vy?
„Je potřeba se podřídit se vším všudy. Vyjet na trénink opravdu za každého počasí. Já mám radši teplo, ale je období, kdy se člověk trénování ve špatném počasí nevyhne.“

Všichni ve vás vidí komplexního a i přes mladý věk vyzrálého závodníka. Co vám nyní chybí a v čem se musíte zlepšit?
„Určitě časovky. To je věc, která je potřeba zlepšit. Pracujeme na tom s týmem a snad to dokážeme posunout už před letošní Tour, abych ztrácel co nejmíň. I v dlouhých kopcích jsem ještě pod svými limity.“

A přesto už jste v kopcích dokázal rozhodnout o svém vítězství na Romandii. Dá se popsat pocit, kdy se zvednete ze sedla a všem ujedete?
„V tom momentě ne. V tu chvíli, kdy rozhoduju o vítězství, zároveň hodně trpím a není to úplně jednoduché vnímat. Když vítězím, trápím se. Je ale příjemné, jakmile vidím, že se ostatním vzdaluju.“

	V sobotním deníku Sport najdete:
	» celou zpověď Romana Kreuzigera O čem mluví: » Proč nemá přítelkyni? » Jaký má vztah s otcem?