Jednoruký cyklista ovládá brzdy dvěma prsty
Stejně jako tisícovky dalších amatérů startuje v rámci cyklistického seriálu Kolo pro život. Jenže v případě Richarda Štěpánka získává název populárních závodů na horských kolech jiný rozměr. Jezdí totiž s amputovanou levou rukou a přesto poráží stovky soupeřů bez hendikepu.
Spousta úkonů navíc je cena, kterou musí jednoruký biker Richard Štěpánek zaplatit, aby mohl i s hendikepem závodit se zdravými soupeři a mnoho z nich dokonce porážet. Závody seriálu Kolo pro život, které měří kolem 50 kilometrů, zvládá do tří a půl hodin. Často dojede do cíle v první polovině pole, i když ho to stojí mnohem víc úsilí.
„Námaha navíc mi rozhodně stojí za to, protože si při sportu dokonale vyčistí hlavu. Ze závodu vždy žiji ještě dva následující dny,“ popisuje Štěpánek pocity, které mu dává horská cyklistika. V jeho případě jde o pořádný adrenalin. Sami si představte, jaké je to řítit se z kopce po kamenité cestě padesátikilometrovou rychlostí, držet se řídítek jen jednou rukou a do toho ovládat dvěma prsty přední i zadní brzdu.
„Náročné sjezdy sice nemusím, ale jde o zvyk. Možná má pozice vypadá složitě a nebezpečně, ale na trati neriskuji. Nejvíc si užívám technické výjezdy, kde předjíždím nejvíc lidí,“ říká 42letý závodník, jenž o ruku přišel v 18 letech při havárii na motorce. „Ne vlastní vinou jsem se rozsekal na kaši. Vedle toho, že šla ruka pryč jsem měl vnitřní zranění, roztrženou plíci, rozsekanou slezinu a polámaná žebra. Doktoři mě naštěstí nějak poskládali.“
Štěpánek se ale ani po úrazu nehodlal vzdát aktivního života. Dnes je v Brně známým lektorem spinningu, aerobiku a takzvaného K2 hikingu, což je chůze na speciálních pásech. Vedle toho propadl horské cyklistice, přitom většina hendikepovaných sportovců bez horní končetiny jezdí kvůli technické náročnosti spíš na silnici.
„Mám to trochu naopak, v terénu mi jízda připadá bezpečnější než na silnici. Tam mám strach z okolního provozu, protože nikdy nevíte, kdo do vás vjede,“ tvrdí brněnský rodák. „Celá cyklistika je o nohách. Ve sjezdech mi ale ruka občas chybí, to je fakt. Musím hodně pracovat tělem a stejně to ne vždy zvládnu. Když je zle a hrozí pád, snažím se z kola alespoň včas vyskočit. Většinou ale spadnu, když sletí někdo přede mnou.“
Díky dobré výkonnosti se Štěpánek pro letošní sezonu dohodl s týmem Superior, že v rámci Kola pro život objede deset podniků, k čemuž mu pomáhá i speciálně upravené kolo typu S80 za sto tisíc korun. Na řídítkách má dvě páčky na brzdění a převodník typu grip shift se 14 rychlostmi.
„Vypadá to trochu jako motor. Výhodou je, že si můžu kdykoliv přehodit z nejlehčího na nejtěžší převod, což někdy bývá výhoda. Využívám to ve výjezdu ze zatáček,“ usmívá se veselý chlápek, u něhož si během závodu málokdo všimne, že mu chybí končetina. „Lidi si spíš myslí, že řídím jednou rukou, protože si pro něco sahám do kapes dresu. Samozřejmě občas někdo těžko snáší, když ho poráží člověk bez ruky. Nejhorší je, když mě riskantně předjedou z kopce ti, kteří mi předtím nestačí do kopce. Ale obvykle problémy nejsou.“
Štěpánek patří v pelotonu Kola pro život k malé skupince hendikepovaných, kteří mají i vlastní kategorii. „Lidé, kteří mají podobný problém jako já, by měli sportovat, protože je to vtáhne do nového života. Bohužel tyhle cyklistické závody jsou dost náročné, je to spíš pro trénované sportovce i když vám nic nechybí. Sám cítím, že má výkonnost není ideální, jelikož jako lektor ve fitku vedu pořád nějaké hodiny a nemám tolik času na speciální cyklistickou přípravu, ale kolo je spíš zábava. Kdyby to tak nebylo, nedělal bych to.“
