Titul mistra světa připomene Slavíkovi tetování

Zlatem ozdobil báječné úspěchy české výpravy v Kanadě, mezi než patřilo stříbro Jaroslava Kulhavého v olympijské cross country, bronz štafety v téže disciplíně či čtyři medaile z fourcrossu. „Nemohl jsem tomu uvěřit, ale po pár dnech jsem se probudil s tím, že jsme letos přepisovali historii.“

Sám ovšem ještě stále vydýchává vlastní titul. „Tři roky po sobě jsem měl na mistrovství světa smůlu – defekty, spadl jsem, prostě něco bylo špatně. Ale letos se to prolomilo a já si konečně vychutnal ten pocit, kdy člověk dojede do cíle světového šampionátu jako první. Pořád si připadám jako ve snu. Nejkrásnější na tom je, že je to realita.“

Duhový dres pro šampiona si nechá zarámovat společně s medailí na připomenutí prvního velkého triumfu. „Pro mě ten dres znamená strašně moc. Motivaci, sebevědomí. A taky vynaložím ještě víc dřiny, abych ho v budoucích letech dokázal případně obhájit.“


Češi ve fourcrossu sbírají medaile, jenže tahle disciplína není olympijská. Slavíka to hryže jen trochu. „Na druhou stranu mě to nemrzí, protože vím, co olympiáda s lidmi dělá. Jsou přemotivovaní, není tam taková volná atmosféra jako v našem sportu, což na něm mám moc rád. Všichni jsme kamarádi, neděláme si naschvály.“

Slavík začal s bikrosem, ale pak jej kamarádi vytáhli na fourcrossové závody. Vítězství na mistrovství republiky v hobby kategorii změnilo jeho směr zvlášť poté, co se neúspěšně snažil připravit v bikrosu na poslední olympiádu. „Teď jsem tady. Myslím, že jsem udělal dobrou volbu.“

Sám o sobě říká, že je divočák, borec do pohody. „Člověk, který miluje to, co dělá, není uťápnutý v rohu, užívá si život naplno, rychle a hlavně se svými kamarády.“

I proto mu svědčí fourcross. „Je to rychlá sprinterská disciplína. Přesně pro mě. Odjakživa jsem byl hyperaktivní dítě, nikdy jsem nebyl zastrčený v rohu,“ říká Slavík, který prý mlčí jen, když má vztek. „Anebo jsem extrémně naštvaný a to furt řvu. Potichu moc nejsem.“