Česká baseballová reprezentace bude mít po jedenácti letech českého kouče. Pavel Chadim (50), bývalý elitní hráč národního týmu a úspěšný trenér mládežnických výběrů, střídá Mikea Griffina z Kanady. Cílem je seniorská medaile. „Nevěřím, že se potřebujeme učit od Američanů, jak být sebevědomí,“ říká Pavel Chadim v rozhovoru pro iSport.cz. „Máme být na co hrdí. Jako národ se někdy podceňujeme, přitom jsme neuvěřitelně všestranní sportovci. Podívejte se na neskutečné výsledky na obou olympiádách.“ Představí se pod pěti kruhy jednou i baseballová reprezentace?
U národního týmu nejste úplný nováček, je to tak?
„V roce 2010 jsem u reprezentace chvíli byl. Vyhráli jsme tehdy poprvé mistrovství Evropy do 21 let v Brně, trenér Arnošt Nesňal končil u nároďáku a Česká republika byla pozvaná na poslední edici Interkontinentálního poháru na Taiwan. Tam jsem poprvé vedl národní tým. Bylo tam hodně mlaďochů, starší kluci byli utahaní po náročné sezoně. Byla to taková omlazená seniorská reprezentace. Hezký pocit.“
S čím k národnímu týmu přicházíte?
„V prvé řadě s pocitem velké odpovědnosti. A s tím, že bychom si po třiceti letech, do kterých jsme v celém baseballovém hnutí dali kus práce a energie, konečně zasloužili medaili. Vím, že sport není o zásluhách, ale dvě pátá místa z mistrovství Evropy, u nichž jsem byl ještě coby hráč, jsou pro nás málo.“
V mládežnických kategoriích už český baseball dokáže medaile sbírat, povede se to přenést i do prvního týmu?
„Strašně tomu věřím! Když jsem v roce 2003 nastupoval jako žákovský trenér, tak Česká republika neměla do té doby žádnou zlatou. To bude těžké, říkali všichni. Získali jsme žákovské zlato, pak i kadetské. A zase se říkalo, no, dál to nejde. Na velkém hřišti už junioři ani muži nemůžou zlato získat. Není šance. V roce 2010 se nám to podařilo, vybojovali jsme první zlato do 21 let. Teď už zbývá jen seniorská špička ledovce. Pravda - nejtěžší, protože na klíčový turnaj se nejvíc zemí posílí, je to o jednom dvou zápasech. A když tuhle šanci máte jednou za dva roky, hraje roli moc faktorů. V tom je ale sport krásný. Snění a cíl dává člověku křídla a naplňuje ho.“
Můžeme snít i o účasti na olympiádě? Na tu poslední se dostala reprezentace Izraele, kterou český tým v kvalifikaci porazil.
„V Paříži baseball nebude, takže výhled je až Los Angeles 2028. Upřímně, o olympiádě se mi nechce snít, protože nemám rád, když se přeskakuje. Jsme šestnáctí ve světovém žebříčku, mistrovství světa se dělá pro nejlepších dvanáct – Premier 12. Na olympiádu postupuje šest týmů, jeden z Evropy. Nejdřív bych se snažil o postup na mistrovství světa. Když mám cíl, chci, aby byl reálný a uchopitelný. Na druhou stranu, kde jinde si zahrát baseball na olympiádě, než v LA? (usmívá se) Když ale budeme hrát špatně šest let, tak v sedmém roce se jen tak nezlepšíme. Nahoru je třeba jít postupně.“
Může si baseball najít svoji „českou“ cestu?
„Přemýšlel jsem nad tím. Jako Evropa jsme uprostřed dvou největších baseballových vlivů – amerického a asijského. Mohli bychom si vybrat něco mezi. Například Taiwanci by pro nás mohli být vzory systémově, výchovou mládeže. Chtěl bych, aby na Pražském baseballovém týdnu hráli jak zástupci americké, tak i asijské školy. To by se mi líbilo. Učit se můžeme od obou.“
Amerika je bezbřehé sebevědomí, Asie pro změnu disciplína a dril. Vnímáte to podobně?
„Přesně. A já bych to chtěl hrát někde mezi. Sebevědomí, až nabubřelost Američanů mi občas přijde k smíchu. Stejně tak někdy až nekritická asijská drilovost nám není blízká. Proto musíme najít svoji cestu. Nechci tomu říkat česká ulička, spíš evropské řešení. Inspirovat se z obou stran.“
Co je těžší do českých baseballistů dostat? Disciplínu nebo sebevědomí?
„Nevěřím, že potřebujeme Američany, abychom byli sebevědomí. Hrdost a sebevědomí tady je. Neříkám u všech, ale někdy se jako národ podceňujeme, přitom jsme neuvěřitelně všestranní sportovci. Na obou olympiádách máme neskutečné výsledky. Máme být na co hrdí. Nevidím tady ušlápnutost.“
Zvedá se úroveň mladých baseballistů?
„Úroveň se určitě změnila a zvedla. Ale není to tak, že by naši mladí kluci byli kingkongové, protože ve světě se zlepšují všichni. Dám příklad. Ve dvaceti pěti letech jsem házel 128 kilometrů v hodině. Nedávno jsme měli soustředění v Nymburku a přes tuhle rychlost hází kluci, co mají čtrnáct patnáct let. Jsem velký nepřítel vět typu – jó, za našich mladých let to bývalo jinak. Proto nechci srovnávat. My hráli na škváře, převlékali se na hřišti. Dnes máme krásná hřiště, klubová zázemí, krásné šatny, bullpeny, všechno. Jsme malý sport, musíme si vážit všeho, co se vybudovalo. Když budeme mít pokoru a oboustranný respekt k tomu, co vybudovaly předchozí generace, jsou to ty nejlepší základy.“
