Pro japonské fanoušky se hasič Martin Schneider stal tváří českého týmu na World Baseball Classic. V posledním zápase s Austrálií jim ukázal, co umí na nadhazovačském kopci. Po vynikajícím výkonu přes šest směn ho trenér Pavel Chadim uvítal v dugoutu uctivou poklonou a smeknutím čepice.
Český tým odehrál historický turnaj českého baseballu, Martin Schneider k němu přispěl značkovým představením, z 68 nadhozů zapsal hned 46 striků. Když ale vyšel z šatny po zápase, trochu se mračil.
Proč ty chmury?
„Mračím se, protože jsme nepostoupili. Nehledě na to, že jsem podal celkem solidní výkon, tak týmový výsledek je vždycky před individuálním výsledkem. A nemůžu být spokojený, pokud jsme nevyhráli.“
Jak vám bylo po homerunu, který vám na pátý nadhoz napálil Australan Alex Hall?
(usmívá se) „Mně se to stalo i v tom Německu (na loňské kvalifikaci na WBC – pozn. red.). Já to tak asi mám, že potřebuju dostat v první směně dostat bod, abych se kousl ještě víc. Trefil to dobře, pak jsem si akorát říkal, že ty nadhozy musím dělat ještě líp a dostat se jim víc do hlavy. To měl za úkol spíš Barry (catcher Martin Červenka), já jsem dělal, co mi řekl.“
Jak hodnotíte celý turnaj?
„Hned, jak jsme postoupili, tak jsem říkal, že nejedeme na výlet a jedeme se poprat o co nejlepší výsledek. Do posledního zápasu jsme měli šanci postoupit do čtvrtfinále. Za mě určitě solidní vystoupení, myslím, že jsme zanechali dobrý dojem. Čelili jsme nejlepším hráčům na světě a každý zápas jsme odehráli se ctí a každý zápas jsme měli šanci na výhru. Ale nedopadlo to, nepostoupili jsme, je to takové padesát na padesát. Já jsem sem jel samozřejmě s očekáváním postupu, nejsem spokojený.“
Aspoň se vám ale podařilo český baseball zviditelnit, nemyslíte?
„Určitě, tohle byl jeden z hlavních cílů, mimo ten sportovní cíl, jak dostat baseball do širšího povědomí, ukázat ho i nebaseballové komunitě. A podle ohlasů to v Česku kolovalo, všichni se na to dívají, i lidi, kteří baseballu nerozumí. Obrovsky nám fandili, my jsme to tady cítili. Já jim ohromně děkuju, pomáhalo nám to velmi moc.“
Dostával jste zprávy i od kolegů hasičů z Olomouce?
„Kluci mi fandili, po prvním zápase mi poslali fotky s vlajkami. Fandil mi celý Hasičský záchranný sbor.“
Fandili vám taky místní fanoušci, kterým jste po zápase házel do hlediště podepsané míčky…
„Bylo to krásný. Japonští fanoušci jsou úžasní a myslím, že jsme jejich srdce získali. Měl jsem nějaké informace, že jsem tady celkem oblíbený, bylo to příjemné. Sice tady nebyl plný stadion, ale bylo tady deset, patnáct tisíc lidí. Je hezké, když vám takové množství fanoušků zatleská.“
Jak jste zvládal pozornost, nebylo to obtěžující?
„Neštvalo mě to. Já to mám takové, že si to úplně neužívám, jsem povahou trošku introvertní. Ale nedělalo mi to nějaké nervozity. Určitě je příjemné, když se o vás lidi zajímají a zanechá to dobrou stopu.“
Na co z tohohle turnaje nezapomenete?
„Celkově na tuhle účast. Pro všechny z nás to byl splněný sen, ukázali jsme, že patříme mezi světovou elitu a to je věc, na kterou nikdo z nás nezapomene.“
Věříte teď, že si na podzimním mistrovství Evropy v pěti českých městech konečně sáhnete na medaili?
„Určitě, tohle je cíl, o který se snažíme už nějakých sedm, osm let. Není to jenom medaile, mistrovství Evropy chceme vyhrát a víme, že na to máme. Tady jsme ukázali, že se s námi musí počítat.“
Vy jste už dřív chtěl s reprezentační kariérou skončit, budete v týmu?
„Nechci říkat ani ano, ani ne, záleží, jakou budu mít sezonu a jestli budu mít týmu ještě co dát, podle toho se rozhodnu. Určitě to proberu s trenérem a rozhodnu se.“
