Myslel, že se jednoho dne stane profesionálním baseballistou. A měl k tomu dobře našlápnuto. Mohl se chlubit řadou republikových titulů, s mládežnickou reprezentací získal zlato na mistrovství Evropy a chystal se bojovat o světový titul. „Pak jsem se ale rozhodl, že ze dne na den skončím a začnu se věnovat malování,“ říká umělec Adam Jílek, jehož obrazy se dnes prodávají od vyšších desítek tisíc korun.
Březnové mistrovství světa v baseballu pro něj bylo výjimečným zážitkem. Moc dobře ví, jak je cenné, se na elitní turnaj už jen kvalifikovat. „Osobně se znám třeba s reprezentanty Petrem Zýmou nebo Tomášem Duffkem. Hráli jsme spolu od sedmi let a najednou je vidím na velkém světovém šampionátu. Bylo to super,“ vykládá bývalý hráč Adam Jílek.
On sám pověsil catcherovskou rukavici na hřebík již před lety, aby měl více času na malování. A rozhodnutí nelituje. Ve svých čtyřiatřiceti letech je uznávaným českým umělcem, jehož obrazy byste našli v soukromých sbírkách po celé Evropě, USA, Austrálii i Saudské Arábii.
Jak jste se vůbec k baseballu dostal? Není to úplně typický český sport.
„Bydleli jsme s rodiči v Krči na Praze 4 kousek od baseballových hřišť. Jako první s tím začal můj starší brácha. Když jsem viděl, že hraje, chtěl jsem to po jeho vzoru taky zkusit. A tak mě naši někdy v sedmi letech přihlásili do oddílu. Byl jsem do toho hned od začátku neskutečně zapálený. Líbilo se mi hřiště, pravidla, dresy, pálky… zkrátka všechno. V Česku to byl tenkrát hodně netradiční sport, a když jsem někde zmínil, že hraju baseball, hned na mě koukali jako na nějakou celebritu.“ (směje se)
Jaká byla u baseballu parta?
„Úplně skvělá. Byli jsme nerozluční, ať už na hřišti, tak v osobním životě. Možná i to nás dělalo neporazitelné. Hrál jsem za SK Krč Altron, dnešní Eagles Praha. V kadetech bylo pět nebo šest členů včetně mě v základní sestavě reprezentace. Pravidelně jsme vyhrávali mistrovství republiky, a když se nám to náhodou nepovedlo, skončili jsme přinejhorším druzí. Úplně nejradši ale vzpomínám na mistrovství Evropy v roce 2006, na kterém se nám s klukama podařilo získat zlato. Šampionát se hrál v Česku, což nám docela sedělo do karet. Pamatuju si, že ve finále jsme byli s Ruskem, s kterým jsme vyhráli 2:1. Bylo to tedy opravdu těsné a ta euforie byla o to větší.“
Na jaké jste hrál pozici?
„Střídal jsem dvě. Byl jsem catcher a hrál jsem i na třetí metě. Naproti ostatním klukům jsem měl ale docela nevýhodu skrze výšku. Baseball je obecně hodně silový sport. Čím jste vyšší a svalnatější, tím je to pro vás lepší. Jenže já byl už někdy v kadetech o hlavu menší než ostatní. Dnes mají všichni hráči minimálně metr devadesát, často i víc. Já jsem se zasekl někde na metr sedmdesáti. Takže si říkám, že jsem si tu kariéru umělce vybral asi správně.“
Jak to s vaší sportovní dráhou pokračovalo dál?
„Chtěl jsem se stát profesionálním baseballistou, čemuž jsem podřídil i výběr střední školy. Hledal jsem něco, co budu zvládat i při sportu. Veškerý volný čas jsem trávil na hřišti, takže prostoru na učení moc nezbývalo. Navíc jsem dysgrafik a dyslektik, takže známky nebyly nikdy nic moc. Proto jsem si řekl, že půjdu někam, kde se moc „nenadřu“. A tak jsem si vybral uměleckou školu. Nebyla tam žádná chemie, fyzika ani další nepříjemné předměty, takže se to zdálo jako ideální volba.“
Ale nakonec to dopadlo úplně jinak.
„Přesně. K mému velkému překvapení, mě to na škole úplně nadchlo a rozhodl jsem se, že s baseballem skončím. Ze dne na den jsem tak přišel o koníček, bez kterého jsem si to dřív neuměl představit. Jak šel čas, začal jsem objevovat kouzlo života bez sportu. Najednou jsem nemusel vstávat brzo ráno a jít na hřiště, měl jsem volná odpoledne a víkendy jsem netrávil na zápasech. Něco takového pro mě bylo dřív naprosto nepředstavitelné. V tomto období jsem docela zvolnil a popravdě jsem i dost zpohodlněl. V každém případě jsem měl ale daleko víc času na kreslení, kterému jsem se snažil zasvětit většinu volného času.“
Jaký vztah jste měl k malování před tím, než jste nastoupil na střední školu?
„Bavilo mě to. Byl to takový občasný koníček. Nikdy jsem ale nechodil do žádné umělecké školy nebo kroužku. Pořádně jsem to začal rozvíjet opravdu až na střední, na kterou jsem původně nastoupil jen kvůli tomu, abych mohl hrát baseball.“
Co na celou situaci říkali rodiče?
„Mám skvělé rodiče, kteří mě ve všem podporovali, hlavně teda máma. Rodičovské ambice si splnili nejspíš už s bráchou, který vystudoval medicínu, takže na mě žádný tlak nebyl. Samozřejmě padali takové ty otázky: Co budeš jednou dělat? Čím se chceš živit? Ale rozhodně to nebylo tak, že bych byl nějaká černá ovce rodiny. Když jsem jim oznámil, že půjdu na uměleckou školu, prostě to přijali. To samé když jsem jim řekl, že končím s baseballem.“
Kdy jste si uvědomil, že malování je něco, co chcete v životě dělat?
„I když mě malování strašně bavilo, celou střední jsem si nepřipouštěl, že bych se tím mohl jednou živit. S naší partou ze školy jsem tak nějak proplouvali studiem a žili docela bohémsky. Nad nějakou budoucností jsem tedy moc nepřemýšlel. V rámci školy jsem ale pak začal chodit na konzultace k profesorovi Zdeňku Beranovi, který učil na Akademii výtvarných umění v Praze. Až tehdy jsem začal řešit, co bude dál. Nakonec to dopadlo tak, že jsem po střední pokračoval ve studiu na akademii. A právě někdy během studia na AVU přišla myšlenka, že bych se tím mohl živit.“
A nechybí vám občas baseball?
„Samozřejmě chybí. Kór teď, když jsem viděl kluky na mistrovství světa. Asi nejvíc mi utkvěl v paměti zápas s Čínou, kde to naši dokázali úžasně otočit a vyhrát. To bylo neskutečné. Vždyť Čína má okolo 1,5 miliardy obyvatel. Naproti Česku je to obrovský nepoměr. Nicméně on byl ohromný úspěch už jen to, že se tam kluci vůbec dokázali kvalifikovat. Jsme opravdu malá země a baseball tu pořád není tak rozšířený.“
Před námi je mistrovství Evropy. Jak odhadujete šance české reprezentace?
„Věřím, že kluci mají šanci na medaili. Hrozně jim držím palce. Jelikož se šampionát hraje v Čechách, rád bych se na ně jel podívat.“
Neříkal jste si při sledování MS, že jste tam třeba mohl být taky, kdybyste neskončil?
„Představit si dokážu ledasco. (směje se) Reálně si ale myslím, že i kdybych nepřestal, na mistrovství světa bych se s klukama nepodíval. Jak jsem říkal, už v kadetech byli všichni o hlavu vyšší než já, takže moje možnosti by byly asi hodně omezené. Byl jsem sice mrštnej a rychlej, ale ta síla je tam opravdu důležitá, obzvlášť ve vyšší kategorii mužů. V tomto ohledu by to nejspíš pokulhávalo.“
Jak to máte aktuálně se sportem?
„Nevýhoda baseballu je, že když si chcete zahrát jen tak pro zábavu, je to strašně složité. Nefunguje to tak, že se po práci sejde parta kamarádů a jdou si zahrát. Potřebujete domluvit minimálně 18 lidí, do toho se hraje na speciálním hřišti se speciální výbavou… Baseball tedy aktuálně vůbec nehraju, spíš si zajedu někam na kole nebo si zajdu do posilovny. Tím, že jsem celé dny zavřený sám v ateliéru, jsou asi i mé koníčky poměrně dost solitérní.“
Jak byste popsal vaši uměleckou tvorbu?
„Maluju především zvířata, kterým se snažím propůjčovat lidské vlastnosti. Jde o jakousi satiru s nádechem humoru. Dalo by se říct, že zachycuju příběhy, které denně vidím okolo sebe. Snažím se trošku o sociální kritiku a kritický pohled na dnešní uspěchanou dobu.“
Mohl byste uvést nějaký příklad vašeho obrazu, aby si to lidé dokázali lépe představit?
„Teď si vzpomenu například na obraz dalmatina, který má na sobě místo fleků znaky eurovek. Chtěl jsem tím vystihnout, jak se v dnešní zrychlené době všichni pořád jen honí za penězi. Nebo mě napadá třeba obraz, na kterém je panda a místo skvrn na očích, které má údajně kvůli zastrašení nepřítele, jsem jí udělal srdce. Násilí je kolem nás všude spousta, proto tento obraz nese trochu pozitivnější poslání.“
Na jaký svůj obraz jste nejvíc hrdý?
„To je těžká otázka… Nostalgicky řeknu obrazy s baseballovou tematikou, které jsem maloval v prvním ročníku na akademii. Bylo to takové zátiší z baseballových věcí. Byly tam rukavice, maska a catcherovské betony. Tuhle sérii obrazů jsem nikdy neprodal a schovávám si ji jako vzpomínku. Uvidíme, třeba to v budoucnu věnuju do nějakého českého muzea nebo výstavní síně zasvěcené právě baseballu.“
