Nemusíte přímo do hor, abyste poznali umění sportovního lezce Adama Ondry. Fenomén své disciplíny se na šest čtvrtků nastěhuje na program ČT 2 díky seriálu Balkánem nahoru a dolů. Zblízka v něm můžete vidět, jak si užívá svých dárečků, téměř hladkých stěn v divoké přírodě, kde se drží na skále za výčnělek o velikosti padesátikoruny.
Už několik měsíců je většinou zavřený v tělocvičnách a svou lásku ke skalám obětuje olympijskému snu na umělé stěně. Adam Ondra se ale aspoň může kochat záběry z televizní série, kterou režíroval dokumentarista a dobrodruh Petr Horký. Lezec si v ní užívá nepoznané cesty v Rumunsku, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Makedonii, Albánii i Řecku… „Doufám, že to uvidí i lidi, kteří nemají s lezením nic společného,“ doufá Ondra. „Bude to lezení ve formě, která je ze všech nejčastější. A to je lezení na skalách. Tohle je něco, čemu se jen v Evropě věnují desetitisíce lidí. Je to úžasná aktivita, která je vhodná v podstatě pro každého.“
Hned v prvním díle se v rumunském národním parku Domogled postavíte pod dosud nevylezenou cestu Stone Butterfly a je vidět, že úplně roztajete, nazval jste ji dokonce dárečkem…
„Když vidím stěnu, která mě zaujme, jsem tou stěnou fascinován, už vymýšlím, kudy by se dalo vylézt, a jaké to bude. Jsem prostě zvědavý, jaké tam budou chyty, jak bude stěna držet, jak bude pevná, jak budou kroky navazovat. Je to řetězec dalších věcí, které mi naskakují v hlavě. V ten moment vím, že si v ten den dobře zalezu.“
Pro tenhle dokument jste si vybíral opravdu náročné cesty, které vás hodně prověřily, motivuje vás stres, když se ve stěně nedaří?
„Vrátil bych se k motivaci, proč mě baví lézt takhle těžké cesty. Vypadá to, že si v takové těžké cestě musím dávat nohu za ucho, chyty jsou ostré, občas to bolí, mám poškozenou kůži na prstech. Čím těžší cesta, tím jsem nucený být v lezení kreativnější. Pro mě, když lezu nepoměrně lehčí cestu, tak to je, jako kdybych lezl po žebříku, připadá mi to lehké.“
Máte rád, když můžete předvést, co umíte…
„U těžších cest je většinou jen jedna cesta, jak se dostat na vrch, a většinou není zřejmá. Dělal jsem tam třeba to, čemu se v lezecké hantýrce říká vykozit…“
Cože?
„To znamená, že protočím koleno dolů, a díky tomu se přitáhnu blíž ke skále. To je opravdu ta jediná cesta, jak krok udělat poměrně snadno. Lezu stále těžší cesty, protože mě to baví. Čím těžší cesty lezu, o to jsou zajímavější, tím musím být kreativnější.“
Když lezete, je to intimní boj mezi vámi a skálou, nevadí vám kamery?
„Pokud se soustředím jenom na lezení, dostanu se do správné mentální zóny, tak vůbec nevnímám, že tam vedle mě visí kameraman. Většinou se snaží nepovzbuzovat, pasivně dokumentovat, co se děje. Pamatuju se, že v Chorvatsku kameraman visel velmi blízko mé linie, kterou jsem musel lézt. Byl jsem na konci nejtěžší délky, byl jsem úplně K.O. Zbývaly poslední dva metry, které byly poměrně lehké, a teď tam ten kameraman zavazel. Bylo vidět, že jsem měl tzv. Elvisovu nohu.“
To je co?
„Když nemůžete a jste nervózní, takhle se třepe noha…“ (smích)
Čím vás lákal Balkán?
„Balkán pro mě vždycky bylo bílé místo na mapě, kam jsem se už dlouho chtěl podívat. Doslýchal jsem se od různých kamarádů a známých: Tam je to dobrý, tam je to dobrý, tam je to dobrý… Takže Balkán byl jasné místo, které mě napadlo, plus to měl pro seriál přidanou hodnotu málo známých míst, kam se normálně divák nepodívá.“
Jaké bylo vidět po natáčení výsledky?
„Viděl jsem tam spoustu technických chyb. Dva měsíce před natáčením jsem lezl málo, měl jsem zranění kolene. Hlavně jsem se věnoval fyzickému tréninku paží, nebyl jsem tak rozlezený, v některých sekcích jsem byl toporný.“
Stejně ale lidi uvidí, za jaké malé chyty se ve stěně držíte…
„Často se na skále držíme za miniaturní chyty, které jsou i na čtvrtinu článku, velikosti padesátikoruny. Záleží, na jakém je to převisu, jestli je chyt oblý, nebo ostrý. Často jsou náročnější větší chyty, ale ty, které nejsou pozitivní, které nemají hranku dovnitř.“
V dokumentu je vidět, že máte z lezení poraněné ruce, jak o ně pečujete?
„Jsou speciální mastičky, které zacelují ranky, nebo zacelují ranky a zároveň vysušují. Často používáme šmirgl papír, abychom ošmirglovali malé ranky a ty se pak líp zacelily. Ideální kůže na závody a na hrubou skálu je jiná. Na hrubou skálu je dobré mít suchou a tvrdou kůži, na závody mají chyty většinou menší tření, jsou klouzavější, kůže musí být měkčí a elastická.“
Kombinovat obě disciplíny najednou je tedy nevhodné?
„V jeden den to změnit nejde. Kdybych měl ráno lézt na hrubé skále a večer na závodech, kde potřebuju měkčí kůži, tak je to velmi složité. Tam asi pomůže jedině šmirgl papír, že kůži ohobluji v podstatě až na kost.“
Co říkáte současné popularitě lezeckých filmů?
„Já myslím, že to našemu sportu dělá skvělou reklamu. Lezení roste, doufám, že to bude motivovat další, hlavně mladé, aby se do toho sportu dostali taky. Zatím mě překvapuje, že leze poměrně málo lidí. Lezení máme v genech, je to přirozený sport. Hlavní pravidlo je: vylez nahoru a používej, co umíš. Vypadá to hodně o síle a o síle to určitě je. Ale je taky dobré vědět, jak tu sílu použít.“
Když ty záběry vidíte, jak vnímáte svou oběť blížící se olympiádě?
„V loňském roce jsem první půl rok na skalách téměř nelezl. Potom jsem si řekl, že v rámci uchování psychického zdraví bude lepší si aspoň jednou, dvakrát za měsíc nějaké ty skály nadělit. Před olympiádou to ale bude hlavně u nás doma v Moravském Krasu.“
