Uher byl třikrát na pokraji smrti

rozběsněném počasí, dehydrovaný, vyčerpaný, s omrzlinami na rukou i nohou. Jako druhý Čech v historii. Tehdy by jej nenapadlo, že ještě dramatičtější chvíle zažije v „prošlapaných“ Vysokých Tatrách.

Rok po úspěšné expedici mrzne Uher znovu. Tentokrát to však není na vrcholcích velehor, ale v poláriu Rehabilitačního centra v Čeladné, kde se dává dohromady z krkolomného pádu v Tatrách. V květnu se nešťastně zřítil z Gerlachovského štítu. Uvolněný kámen mu při sestupu poškodil lano a Uher si po dvacetimetrovém letu natřikrát polámal kotník, zlomil osm žeber a natrhnul plíci.

„Tohle je úplně jiná zima než na Ká dvojce,“ vydechuje 37letý horolezec, když vystoupí z mrazícího boxu, kde teplota klesá až na –150 stupňů Celsia. „Tam mi omrzaly jen periferie. Řeknu vám, že po čtyřech a půl minutách už jsem počítal každou sekundu, kdy se ty dveře otevřou.“

Máte za sebou docela hektický rok. Při návratu z K2, i teď v Tatrách, vám šlo o život.
„Tak to mi o šlo o život možná i třikrát. Sestup z K2, malér v Tatrách a potom ještě autonehoda na dálnici.“

Autonehoda?
„Třináctého dubna jsme se vraceli z Prahy a na dálnici u Brna jsme se nabourali. Kolegu, který řídil, přepadl mikrospánek. Bylo to hodně nepříjemné, ale naštěstí i tohle skončilo dobře. Takhle hektický rok jsem ještě v životě nezažil, to je fakt. Naštěstí to vždycky jakž takž dopadlo.“

Kdy to bylo nejvíc na hraně?
„Asi ten poslední malér v Tatrách. Ten jsem na sobě pocítil nejvíc, opravdu jsem skončil v nemocnici. Všechno ostatní jsem nějak ustál.“

Přežil jste extrémní výstup i návrat z K2, to před vámi z českých horolezců dokázal jen legendární Josef Rakoncaj. Polevil jste s ostražitostí v Tatrách?
„To ne. Byla to souhra blbých náhod. Jsou věci, které neovlivníte a tohle byla jedna z nich. Neříkám, že výstup na Gerlachovský štít je jednoduchý, ale zase tak obtížný není. Byl jsem tam osmkrát nebo desetkrát. Tentokrát jsem šel se třemi nováčky, za které jsem odpovídal. Nahoru jsem je v pohodě dostal, všechno bylo v klidu. Až úplně dole, na úpatí, jsme slaňovali takový sedmdesátimetrový práh. Dá se v pohodě obejít, ale v rámci metodiky jsem si říkal, že by si to kluci mohli vyzkoušet. Normálně bych to obešel, ale kvůli klukům jsem to chtěl absolvovat.“

Co se stalo?
„Zaseklo se mi lano, vrátil jsem se jej uvolnit. A když jsem se podruhé vracel dolů, sám jsem pod sebou uvolnil kámen, který mi při pádu poškodil lano. Nebylo přeseknuté, jenom poškozené. Jenže jsem si toho nevšimnul, a když jsem se do toho místa dostal, tak se fous utrhnul. A já letěl dolů.“

Blesklo vám v tu chvíli něco hlavou?
„Nevím, nepamatuju si vůbec nic. Jako když vypnete televizi – blik! Probral jsem se až v nemocnici. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo.“

Žádná rekapitulace nebo životní fragmenty míhající se před očima
„Nebyl čas. Byly to dvě sekundy, to se toho moc stihnout nedá.“

Říkáte, že si nic nepamatujete. Ale prý jste po pádu s kolegy komunikoval.
„Prý ano, ale nepamatuju si to. Něco jsem hulákal. Jako že žiju a mám jen zlomenou nohu. Ale to vím z vyprávění, nepamatuju si to.“

Měl jste natrženou plíci, polámaný kotník a zlomená žebra. Co jste po procitnutí považoval za největší malér?
„Tehdy jsem myslel, že je to noha. Měl jsem obě kosti zlomené. Jenže se to postupně měnilo. Noha se zdá být v pohodě, musím kotník jen rozhýbat. Horší budou žebra, hojí se to pomaleji. Ale do konce prázdnin bych chtěl naplno běhat a trénovat, abych se mohl ke sportu a na hory zase vrátit.“

Alespoň máte trochu času na bilancování. Je to přesně rok, co jste vylezl a hlavně se vrátil z K2. Vaše jméno se dostalo do Wikipedie, skončil jste sedmnáctý v anketě o českého Sportovce roku. Co na to říkáte?
„Tohle moc nesleduju, ale samozřejmě potěší, když vás zaregistrují. Já ale doufám, že to nebyl poslední sportovní úspěch. Že se podaří ještě něco hodnotnějšího.“

Co může být v horolezectví hodnotnějšího než výstup na nejnáročnější horu světa? Mount Everest?
„Je spousta těžších cest i na nižších horách. Nechystám se na všechny osmitisícovky, ale je fakt, že na nejvyšší horu světa bych se podívat chtěl. Severní stěnou, bez kyslíku. Pokud by to šlo. Nechceme se hnát do nějaké sebevraždy jen kvůli hodnotné cestě. Pokud by to nešlo, tak vylézt na Mount Everest bez kyslíku normální cestou po hraně ze severu má taky svoji hodnotu. O to bych se chtěl pokusit.“

Původně jste tam chtěl vyrazit už letos na podzim, sedí to?
„Plánovali jsme to s Petrem Maškem z Mladé Boleslavi. Už jsme měli partnera – K&K pneu servis, ale ještě před úrazem jsme to posunuli o půl roku. Byly tam problémy s čínskou stranou ohledně udělování permitů. A taky tam byla nestabilní politická situace. Navíc na podzim bývá horší počasí, tak jsme to odložili na jaro.“

Stihnete to?
„Myslím, že jo. Když do konce prázdnit začnu naplno trénovat, do března budu fit. Když už nějakou fyzičku máte, vracíte se rychleji.“

Co říkáte na hlasy, že na Everest už dnes vede dálnice?
„Nesmysl. Kdo to říká, tak nebyl ani na Lysé. Jen ať si každý zkusí vylézt i jen normálkou na Everest. I ta má spoustu obětí. Jednou je to nejvyšší kopec, obrovské převýšení. A když jdete bez kyslíku a bez nosičů, tak to má hodnotu.“

Počkejte, tohle ale říká třeba i Josef Rakoncaj.
„Ale on mluví o komerci. Že si zaplatíte nosiče, kteří vám nesou věci, jídlo, náhradní kyslíkové bomby a vy nesete jen sám sebe. To pak opravdu stačí mít jen solidní počasí. Ale pokud jdete sám na sebe a bez kyslíku… To už se počítá.“

Mimochodem, co jste říkal na to, když na Mount Everest nesli olympijskou pochodeň?
„To je ta čínská pompéznost... Všem chtějí dokázat, že dokáží všechno. A taky to, jak je Tibet jejich. Pro mě to je znásilnění hory.“

Šaškárna?
„Takhle bych to neřekl, vylézt tam musejí. Spíš bych řekl násilí. Třicet lidí s kyslíkem…“

Jak v takové výšce vlastně hoří oheň?
„Ale jo. I když je tam jen třetina kyslíku, tak hoří. Navíc měli speciální hořák, který dodával kyslík. Vždyť dneska už máte pochodně, které hoří pod vodou. Tak proč by to nehořelo tam?“

Vraťme se o rok zpátky. Vybavíte si ještě, co se vám honilo hlavou, když jste vyrážel na K2?
„Nedával jsem si moc velké naděje. Ale chtěl jsem to zkusit. Jako když chcete trefit hodně vzdálený terč. Moc nevěříte, že máte opravdu šanci trefit, ale přesto vystřelíte.“

Při cestě na vrchol se vám prý do podvědomí vloudila nějaká písnička, které jste se pak nemohl zbavit a opakoval si ji pořád dokola. Co to bylo za kus?
„Tramtáryje od Butů. Do tramtáry, do tramtáry, do Tramtáryje… Spustila se poslední den při cestě nahoru a celé dva dny sestupu dolů.“

Proč zrovna tahle?
„Měl jsem Buty ve walkmanu, pouštěl si to při pochodu pod K2. I v základním táboře. A tahle písnička se mi líbí. Navíc mi připadalo, že patří k hoře. Že jsem opravdu šel do neznáma, do tramtárie.“

A když ji teď slyšíte?
„Byly doby, že jsem ji ani nemohl slyšet, protože se mi hned draly slzy do očí. Bralo mě to. Nostalgie, vzpomínky… Uslyším pár taktů a hned jsem zpátky na K2. Úplně si vybavuju, kde jsem zrovna byl. Takových písniček bylo víc, třeba Touha je zázrak od Landy. Ta se mě taky držela hodně. A taky k tomu sedí. Někdy taková písnička řekne víc než cokoliv jiného. Ale nebylo to jen o písničkách. Cestou se mi třeba honily hlavou zvláštní myšlenky, které se do vás úplně zaryjí a pořád na to musíte myslet a omílat v hlavě.“

Co třeba?
„Třeba vzpomínky ze školky. Věci, které mě nikdy dřív nenapadly. Že jsem měl ve školce jako značku žluté autíčko... V takové výšce a při takové námaze se vám najednou vyrojí nesouvislé hlouposti a člověk na to furt myslí. To samé s tou písničkou. Pořád si ji broukáte a nedovedete se jí zbavit. A když ji jedete třetí den, tak to už je skoro podezřelé. To už se kontrolujete, jestli nejste blázen. Ale jak chcete sám sebe zkontrolovat, že nejste blázen? Já se třeba v takových chvílích snažil počítat anglicky. Nebo jsem mluvil sám se sebou. Sám se na něco ptal, sám si odpovídal. A furt dokola. Guláš pocitů a psychických stavů. V jednu chvíli obrovská euforie a radost z cesty. Za pět minut obrovská deprese a strach. Co když se nevrátím? A pak letargie, apatie. To už vám pak opravdu nezbývá než počítat kroky a dýchání… A jen doufat, že to všechno ve zdraví přežijete.“

LIBOR UHER

Narozen: 27. ledna 1971

Profese: automechanik, horolezec

Sportovní úspěch: jako druhý Čech v historii vylezl na druhou nejvyšší horu světa, obávanou K2 (8611 m). Před ním to v letech 1983 a 1986 dokázal Josef Rakoncaj. Uher byl členem ostravské výpravy Leopolda Sulovského.

Na vrcholu K2: 20. července 2007

Cesta nahoru: po Česenově pilíři, bez použití kyslíku. Do výšky 8300 m s ním šel i Radovan Marek, ale na vrchol nevystoupal, rozhodl se vrátit.

Cesta dolů: trvala dva dny, po Abruzziho žebru s pomocí americké výpravy Shared Summits. Uher pomohl zachránit život šéfa americké výpravy Chrise Warnera, kterého ohrožovala výšková nemoc.

Zajímavost: na K2 se Uher dostal na druhý pokus. V roce 2005 byl členem Sulovského výpravy, kterou na vrchol nepustilo špatné počasí. K2 je jeho první osmitisícovkou v kariéře. Na jaře se chystá na Mount Everest a v rámci aklimatizace i na Čo Oju.