Maraton, 4. díl: O začátcích a sladké nevědomosti
Nejen básníci mívají obtížné začátky a konce. Mívají je také maratonci. První kroky, první dny, první tréninky bývají těžké. Trochu dobrá zpráva je, že nic tak těžkého jako úvodní dva měsíce přípravy už potom nepřijde. Aspoň podle mých zkušeností.
Výhodou samozřejmě je, pokud maratonský adept má nějakou základní kondičku. Z fotbálku, z kola nebo třeba ze squashe.
Tedy většinou. Někdy to paradoxně někdy může být trochu na škodu. Plíce takového sportovce udýchají více, než jsou nohy schopny bez úhony uběhnout. Vědom si své kondičky si naloží velké tréninkové dávky, které mohou skončit zraněními.
Respekt s opatrností jsou vážně na místě. Opravdu to chvíli trvá, než si nohy zvyknou na jinou zátěž, navíc monotónní a stále se opakující.
Pro absolutní začátečníky slova o rozvaze platí dvojnásob. I když si ale obstarají dobré boty, i když se vyhnou běhání po betonu a i když si nebudou nakládat přemrštěné tréninkové objemy, stejně se to bez nekomfortních pocitů asi neobejde.
Možná přijde bolest holení a lýtek, sem tam nějaká křeč, o permanentním souboji s dechem ani nemluvě. Pokud však nováček či pseudonováček při trénování používá zdravý rozum, měly by tohle být jen dočasné trable, které brzy zmizí.
Ještě horší než začátek bývá opakovaný začátek. Když už máte nějaký maraton za sebou, potom z toho všeho z nějakého důvodu vypadnete a zase se vracíte. Jako já v těchto týdnech. Vím toho prostě zbytečně moc. Vím, co všechno mě čeká, co mě kdy bude bolet, kdy asi přijde první krize a kdy se teprve dostanu na starou úroveň – a o to je to všechno složitější.
Takové návraty nejsou nejhorší po fyzické stránce. Přece jen je většinou otázkou pár týdnů, kdy začne být líp. Ale někdy je to únavné psychicky. Je náročnější se motivovat, když vím, že po dvou krocích vpřed opět přijde jeden vzad.
To sladká nevědomost začátečníků má občas něco do sebe. Znám lidi, kteří si svůj maratonský osobák zaběhli při debutu a od té doby ho nejsou schopni překonat. Při prvním pokusu šli do všeho – do tréninku i samotného závodu - odhodlaně a bez přehnané pokory, protože nevěděli, co všechno je čeká.
Dneska už to vědí, jsou ve všem možná až příliš opatrní a něco z počáteční zdravé lehkomyslnosti jim schází.
Asi jsem měl štěstí. Tak špatně jako poprvé jsem už nikdy nezaběhl. Zatím.
