Maraton, 6. díl: O motivaci a touze po vychlazeném pivě
Co běžec, to jiná motivace, která ho žene k dlouhodobému tréninku na maraton. Každá z nich je legitimní. Neexistuje taková, která by byla horší než jiná.
Někdo chce uběhnout maraton prostě jen pro sebe, pro svůj dobrý pocit. Jiný (častěji možná jiná) začne běhat, protože chce zhubnout. Další touží překonat nějakou výkonnostní hranici, pro něj magickou. Tři hodiny, čtyři hodiny.
Znám běžce, jehož hnacím motorem bylo přání zdolat maraton rychleji, než to dokázal jeho neoblíbený politik. Motivací může být i sázka. A nebo touha zaujmout pozornost. Pronést na večírku: „Jo, nedávno jsem běžel maraton a....“
Ať už je běžec snob, ambiciozní sportovec nebo volnomyšlenkářský hobík, na startu jsou všichni ve stejné pozici. Těch 42 195 metrů musí zkrátka zdolat. V tom je maraton spravedlivý.
Motivace musí být rozhodně silná. Nechci používat přehnaně silná slova, jako je třeba „vůle“, ale běžec musí mít nějaký zásadní důvod, proč jít trénovat skoro za každého počasí, proč si v hospodě odepřít vepřové koleno nebo proč se pak trápit na nekonečně dlouhé trati.
Jsou chvíle, kdy je dobrá každá motivace. A nemusí být ani nijak vznešená. Slavný japonský spisovatel Haruki Murakami, jistě jeden z příštích držitelů Nobelovy ceny, má za sebou téměř třicet maratonů. Když běžel svůj první, shodou okolností z Marathonu do Atén, poháněla ho v řeckém vedru touha po vychlazeném pivě, které si dá v cíli.
Funguje to, opravdu. Na některých závodech už vycházejí běžcům vstříc tím, že pivo nabízejí ještě před cílem. Nealkoholické, samozřejmě. Ale i tak je to skvělá věc. Uklidní žaludek přeplněný banány, ionťáky, rozinkami, tyčinkami nebo energetickými gely. A chutná výtečně.
Předloni mě v Mnichově asi na 35. kilometru dostal z krize – pozor, reklama – nealko Paulaner. V té chvíli jsem už věděl, že vysněný čas nepokořím, tak mě do cíle hnala aspoň chuť na další kelímky s pivem. Jako Murakamiho.
Když jsem to měl konečně za sebou a na krk dostal medaili, namířil jsem si to ke stánku bavorského pivovaru. Kopnul jsem do sebe hned tři. Teprve potom jsem si s úlevou lehl na trávník Olympiastadionu.
Za chvíli mi někdo cloumá ramenem. Zdravotnice. „Hallo, není vám nic? Neomdlel jste?“
Zakroutil jsem hlavou a vypravil ze sebe, že si tu prostě jen tak ležím. Přesto mi vnutila hroznový cukr, aby se mi prý nemotala hlava.
Poděkoval jsem. A raději si šel pro čtvrté.
