Střelkyně Marušková si odpočine se štětcem
Vitrínu, v níž má vystavené svoje trofeje, bude střelkyně Lenka Marušková brzy muset rozšířit. Stříbro z olympiády v Aténách v ní sice jako nejcennější medaile chybí, ale i tak už tu nezbývá místo na poháry a poličky se povážlivě plní medailemi se stuhami úhledně smotanými. Letos sem přibyly i dva bronzy ze světového šampionátu a naposledy zlato z mistrovství republiky ve sportovní pistoli.
„Medaile je jen kov, ale nejcennější na něm je dřina,“ říká Marušková, jejíž sbírka „placek“ čítá už přes padesát kousků. „Nejvíc se mi líbí ty
Nejen medaile, které si vybojovala, zdobí střelkyni domov. Nad televizí v obývacím pokoji visí její vlastní olejomalba, dílo z hodin malování. „Jako první jsem měla za úkol vybrat si krajinku, tak jsem zvolila horu Říp. Jako správná Češka.“ Při druhém úkolu pak Marušková ztvárnila slunečnicové pole. „Moc ráda používám veselé barvy – žlutou, zelenou. Maluju optimistické obrazy, aby člověk měl doma veselé prostředí, nic pochmurného.“
Jako malá ráda kreslila na chodníky křídami. „Ale nikdy jsem nemalovala po školních lavicích, vždycky jsem měla po ruce papír,“ řekne rovnou. Rodiče ji vždycky zásobili pastelkami. „Ještě jich mám dost teď, věřím, že zůstanou pro budoucí generaci,“ povídá střelkyně se smíchem.
Učí se olejomalbu na klasické plátno, malování starých mistrů. „Je to přeci jen něco úplně jiného než sport. Jsem ve skupince pěti lidí, máme tam nádherné soužití. Ostatní přemýšlejí úplně jinak, jsou takoví bohémové, já si tam ohromně odpočinu. Každý týden se těším na pondělní večer, kdy nemyslím na nic jiného než jak namíchat barvu,“ dodává střelkyně, kterou ještě po odpočinku v lázních čeká finále Světového poháru v Mnichově.
