Být Američan, už by o něm dávno vznikal hollywoodský film. Allan Petrlík si ale svou pohádku žije v reálném světě. Jednoho z nejúspěšnějších žokejů a trenérů české historie kdysi málem zničil alkohol, který ho stál rodinu. Osud mu navíc v průběhu let vzal otce i jeho milovanou práci.
Petrlík se ale dívá na svět s nadhledem střízlivého muže. Proto se k dostihům vrátil a letos po patnácti letech zopakoval vítězství v trenérském šampionátu na rovinách.
Zvedl se ze židle, došel si pro cenu a jeho vítězný proslov měl od běžného rámce takových prohlášení dost daleko. „Když jsem byl v roce 1998 šampion, to jsem ještě chlastal. Ani jsem nevnímal, byl jsem věčně v lihu. Pěkný dárek mi dal ten, co mě opatruje...“
Ty dva tituly dělí pěkná doba. Pro Petrlíka znamenala dlouhou cestu, ze které ale nesešel. Na začátku patnáctého roku své abstinence je tak znovu na vrcholu.
Jaké to pro vás je?
„Je to pro mě krásná chvíle. Pro to člověk u koní žije. Jsem rád, že jsem přestal pít, protože bych svět vůbec nevnímal. Já už jsem na tom s alkoholem byl tak špatně, že jsem jenom rutinně, automaticky chodil na tréninky. Všechno jsem dělal z nutnosti, už mě to ani nebavilo. Člověk nevnímal ani vítězství, ani život v okolí, ubližoval lidem. Trápili se kvůli mně rodiče. Tenhle návrat ke špičce trenérů je pro mě samozřejmě zadostiučinění.“
Jak teď s odstupem vzpomínáte na dobu, kdy vám alkohol ničil život?
„Nebojím se o tom mluvit. Nejsem jediný, který s tím měl problémy. Akorát jsem si to přiznal a jít na léčení jsem se rozhodl sám. Ten, kdo pije a nepřiznává si, že je alkoholik, to je jeho věc. Ale já jsem se nastartoval, protože jsem viděl některé lidi kolem sebe.“
Kdy pro vás nastal zlomový moment?
„Když jsem přišel jednou večer nalitej z hospody domů a uviděl jsem se ve velkém zrcadle na chodbě. Viděl jsem, jak vypadám v pětatřiceti letech, říkal jsem si: Takhle to dál nepůjde...“
Co jste udělal?
„Obrátil jsem se na pana Minaříka, trenéra a výborného žokeje, který to absolvoval. Poprosil jsem ho, jestli mi nemůže pomoct, že s tím chci něco dělat. On měl v té době za sebou dvacet let abstinence, tak měl u Apolináře slovo, protože takových lidí si tam váží. Tak mě tam odvezl, domluvil mi ústavní léčbu. Jeho zásluhou bylo, že mě přijali hned. Protože normálně tam lidi tři měsíce docházejí na antabus a pak teprve nastupuje ústavní léčba. On se za mě zaručil a já jsem se musel zaručit, že léčbu absolvuju.“
Věřil jste, že to vyjde?
„Tímhle jsem se rozhodl. Každý, když se někde picne, přežene to s alkoholem, ví, jak se ráno cítí. A já, když jsem měl taková rána v týdnu pětkrát, tak je to špatný... Takhle fungovat člověk nemůže. Hlavně když potom absolvuje ústavní léčbu, přijde na jiné myšlenky, postaví si životní hodnoty úplně někam jinam. Vrátí se do života zpět a žije ho naplno.“
Jak se na život díváte teď?
„Nikdy není pro nikoho pozdě. Nikdy! Protože každá střízlivá a vnímavá chvilka na světě je pro mě zázrak. Život na tomhle světě je krátkej. Ono se zdá, že je dlouhej, ale je krátkej. Podle mě jsme tady na návštěvě. Život uběhne jak voda. Když si to vezmete v podobě vesmíru, zeměkoule, život na tomhle světě je opravdu krátkej...“
Vaše léčba probíhala v roce 1999 tři měsíce. Jaký byl návrat zpátky do života?
„Určitě nebylo lehké se vrátit zpátky. Začátek jsem měl blbej, rozváděl jsem se s manželkou, se kterou jsem měl dva syny. Končil jsem na podzim, 9. listopadu mě propouštěli. Pochmurno, sám, byt prázdnej... Kdybych neměl rodiče, neměl jsem se na koho obrátit. V té době jsem poznal, kdo je můj kamarád, kdo za mnou stojí a kdo ne. Poznal jsem, že moji rodiče za mnou budou stát, i když budu ten největší hajzl. Podrželi mě nejvíc. Poznal jsem opravdové kamarády. Ne ty, co se mnou seděli v hospodě a plácali mě po ramenou, ale opravdové kamarády, kteří za mnou přišli k Apolináři, přinesli mi aspoň pomeranč a cigára.“
Co jste po návratu dělal?
„Bylo to pro mě dost depresivní. Podzim byl takovej divnej. Ve stáji bylo málo koní. Někteří majitelé své koně vzali, protože říkali: On chlastá, už to není takové, jak to bývalo. Byl to znova začátek. Bylo pro mě těžké to všechno vydržet. Bylo to dost na psychiku. Ale musel jsem pro to něco dělat.“
Co například?
„Musel jsem si dát takový denní program, na jaký jsem byl zvyklý u Apolináře. Abych byl celý den v zápřahu. Abych přišel večer domů, jenom si lehnul a spal. A ráno znova. Musel jsem se věnovat koním, shánět koně, abych měl zajištěnou práci. Abych neměl čas na voloviny, hrál jsem squash, každý den jsem chodil plavat. A večer, když jsem přišel, tak jsem opravdu padl. Každý týden jsem taky docházel do léčebny.“
Proč?
„Je to v zájmu pokračování léčby. Není to tak, že tam tři měsíce chodíte a je konec. Jsou ještě doléčovací návštěvy, je to taková psychoterapie. V roce 2000 byla docela dobrá sezona, sehnali se koně. Ale v letech 2001 a 2002 už mi umíral táta. Byl jsem na něm dost závislý. Táta, to byl velký odborník. Pro každou radu jsem si k němu mohl přijít, všechno se mnou probral. Člověk se u koní učí celý život, to není jen tak. On mi v té době umíral. Měl rakovinu, bojoval s ní patnáct let. A zrovna tenhle rok umíral. A do toho velké povodně v Chuchli, ve stájích jsme přišli prakticky o všechno.“
Co se dělo dál?
„Byli jsme odstěhovaní i s koňmi v Mostu. Musel jsem za tátou do nemocnice, pak zase zpátky. Táta už pendloval. Byl týden v nemocnici, dva dny doma. Furt jsem ho vozil. Byla to dobrá zkouška, jestli to vydržím a jestli budu schopen dál abstinovat.“
Jak na vaše problémy reagovala vaše rodina?
„Rodinu jsem miloval. Ale když jsem se na to podíval ze stránky mojí manželky... Mít doma ožralého chlapa, to nemůže vydržet žádná ženská. Co si budu namlouvat, já jsem nebyl žádné zlato. Když je člověk opitej, dělá blbosti. Ženská doma dvě děti, stará se o ně, tak řekla dost a konec.“
Jak jste se s tím vyrovnával?
„To mě zamrzelo. Myslel jsem, že to nepřekousnu. Ale pak jsem si našel přítelkyni, která mi vyhovuje. Máme čtyřletou holčičku. Je to lepší. Já si té holčičky víc užiju, než když jsem pil.“
Všechno jste překonal, dokončil jste úspěšnou jezdeckou kariéru a dál trénoval. Jenže pak se do problémů dostala vaše dostihová stáj a v roce 2009 jste musel s trenérskou prací skončit...
„Pro mě to bylo hrozné. Musel jsem skončit z finančních důvodů. Měl jsem v tréninku tři koně, to mě neuživilo. Neuměl jsem si představit, že bych dělal jinou práci. Rok a půl, kdy jsem byl pryč od koní, to byl pro mě život bez života. V roce 2009 se nám narodila holčička a musel jsem živit rodinu. Měl jsem štěstí, že mi nabídli práci v hotelu Salvator, měli u mě dřív koně.“
Co jste dělal za práci?
„Vozil jsem turisty z letiště do hotelu, z hotelu na letiště a mezi tím třeba na výlet do Krumlova, do Karlových Varů nebo do Terezína. Pro toho, kdo žije v ježdění, žádná náročná práce. Ale pro mě? Zavřít mě do auta, celý den zavřený, s nikým nemluvit... A nahoře na letišti celý den čekat, než někdo přijde. Já přišel večer domů, osprchoval jsem se, sedl si trošku s malou a mimóza. Život mě vůbec nebavil.“
Jak jste se dostal k dostihům zpátky?
„V květnu 2011 se ozval pan Jandejsek z Rabbitu. Váhal jsem, ale majitel Salvatoru Dominik Gerža mi říkal: Furt chceš, abychom ti koupili jednoho koně na hraní, teď máš příležitost, nastup, něco snad umíš, budeš fungovat, nebo tě pošlou pryč.“
Musela to být pro vás velká šance...
„Určitě. Byl jsem za to strašně rád. Na to nezapomenu nikdy. S panem Jandejskem vycházím dobře, snažím se odvádět nejlepší práci, co umím. U koní je to tak, že jednou jste dole, jednou nahoře. Jednou se zadaří, jednou ne. Je to furt do kola, furt ten samý kolotoč. Já jsem rád, že poté, co jsem rok a půl nikde nebyl, mi dal pan Jandejsek důvěru a šanci. Musel jsem ji chytnout za pačesy, sehnat si tým lidí, kterým můžu věřit. To taky dneska není sranda, protože lidí je nedostatek. Ale podařilo se nám to. A když máte dobrý tým a dobrého majitele, dá se to udělat. Nebýt pana Jandejska, už bych se ke koním nevrátil.“
