Svým koním je věrný a s bělkou Sixteen zažil žokej Josef Bartoš hodně, dramatické vítězství ve Velké pardubické v roce 2008 nebo její slavný comeback o tři roky později. „Měl jsem s ní nadstandardní vztah,“ líčí Bartoš poté, co populární klisna uhynula.
Co znamená pro žokeje, když mu odejde takový koňský parťák?
„Samozřejmě jsme z toho smutní, celá rodina. Věděli jsme, že už týden měla problémy. Chtěli jsme ji jet v sobotu navštívit a trošku se rozloučit. Tušil jsem, že asi bude konec, bohužel, ve čtvrtek ji uspali, takže jsme to nestihli. To je škoda…“
Měl jste k Sixteen blíž než k jiným koním?
„Byl to nadstandardní vztah. V sezoně odjezdím přes sto koní, ale o Sixteen se starala moje manželka, každý den byla v její stáji. Bylo to opravdu jiné, měl jsem ji rád jako člena rodiny. Starali jsme se o ni, mazali ji mastičkami, když jí něco bylo.“
Jaká byla Sixteen na dráze?
„Hlavně velká bojovnice, která měla velká srdce. Mezi koňmi ve výběhu byla drzejší, nenechala si nic líbit, klidně někoho kopla, udělala si svůj pořádek. Díky tomu byla tak dobrá v dostizích, měla charakter dost silný a tvrdý, na to, že to byla kobyla.“
Jak vzpomínáte na společný triumf ve Velké pardubické v roce 2008, který vám připadl poté, co původní vítěz Amant Gris na trati minul točný bod?
„Při průjezdu cílem jsem neprožíval žádné emoce, dojížděl jsem druhý. Když jsem se to pár minut potom dozvěděl, tak to v nás bouchlo, bylo to moc hezké. Ale, když projedete cílem první, je to samozřejmě jiný pocit.“
Co vás napadne při vzpomínce na Velkou pardubickou v roce 2011, kdy Sixteen v úctyhodných jedenácti letech málem porazila legendárního Tiumena?
„Tohle beru jako nejlepší pardubickou, co jsem na ní jel, tam dominovala od startu, to byl její dostih. Jak mě nikdy nevadilo, když jsem byl druhý, třetí, tenhle dostih bych vyměnil za vítězství. To byl její dostih ten rok, škoda, že to nedotáhla až domů, že nás Tiumen porazil.“
