Dva roky po sobě musel sledovat, jak s mistrovským pohárem laškují florbalisté Tatranu. Až teď se zase na trůn vrátila Mladá Boleslav. „Nedovedu představit, kdyby to ani napotřetí nevyšlo,“ říkal gólman Lukáš Bauer, jenž urval už svůj pátý titul. Jeho tým se vrací na trůn, který po dvou triumfech opouští střešovický gigant. Před rekordní návštěvou (14509 lidí) urvala Boleslav vítězství 7:4 v superfinále.
Po závěrečných sekundách vletěli hráči Mladé Boleslavi mezi fanoušky a spolu s nimi se oddávali zlaté euforii. „Ty dva roky byly dlouhé. Moc jsme to chtěli vrátit k nám,“ vykládal 34letý Bauer, jenž v přímém souboji zdolal Tomáše Jurca, parťáka z reprezentace. I když on hlavně chválil spoluhráče.
Zdálo se, že jste si za titulem šli víc než soupeř, že?
„Myslím si, že hlad, který jsme po titulu měli, byl logicky trošku větší. Protože když někdo vyhraje dvakrát za sebou všechno, co se dá, nemůže mít takový elán a odhodlání znovu vyhrát. Nás poslední dvě sezony hrozně bolely psychicky. Teď bylo vidět, že jsme zúročili opravdu roční práci a to, co jsme celou sezonu hráli. My jsme si hrozně věřili už po posledním utkání s Tatranem v základní části, který se nám povedl. Mám dojem, že tam jsme prolomili smůlu. Teď jsme na to navázali, až na prvních deset minut. Pak jsme byli jednoznačně lepší. I když Tatran se nedá nikdy podceňovat. Ale věřil jsem, že to zvládneme. Protože si nedovedu představit, kdyby to napotřetí nevyšlo.“
Emoce byly tedy o to silnější?
„Určitě ano. Dvacet vteřin před koncem už jsem měl slzy v očích a byl jsem úplně hotovej. Přijde mi, že čím jsem starší, tím je to pro mě emotivnější a náročnější. Už poslední titul na mě hodně emočně dolehl, teď to bylo zase nádherný. Krásně se to na kouká, v nádherný hale, před skvělou atmosférou. Mám z toho obrovskou radost. Jsem rád za všechny kluky v týmu. I za ty mladé, kteří mají motivaci to dokazovat opakovaně. Máme jich dost. A věřím, je to ukázka toho, čeho mohou jednou dokázat bez nás starších.“
Co se s vámi stalo v prvních deseti minutách, kdy jste prohrávali 0:2?
„Měl jsem hrozné déjà vu s loňským finále. My jsme útočili, stříleli z dálky, nikdo nebyl před brankou a pak jsme dostávali góly. Ale naštěstí jsme dali gól na 1:2, udrželi jsme třetinu. A ta druhá byla fantastická, 4:0. Na superfinále úžasný. Musím smeknout před kluky. Protože jestli měl Tatran deset střel na branku… Dneska to bylo o nich. Je to jejich vítězství a úžasná práce před mnou. To, jak vynulovali Tatran, klobouk dolů.“
Co jste říkal na atmosféru? Navíc byl opět posunutý divácký rekord…
„Je to nádherný, taková atmosféra k superfinále patří. Čím víc postupuje zápas, tím víc jsou slyšet oba tábory. Od druhé půlky mám pocit, že jsme slyšeli hlavně ty naše. Byli skvělý, kolik jich přijelo. Ze města, které má 45 tisíc lidí, je to nádhera.“
Osobně máte super víkend, že? V sobotu získal titul vaše oblíbená fotbalová Slavia, teď vy…
„Jo, my jsme si z toho dělali srandu celou cestu. Říkal jsem, aby víkend byl dokonalý, tak to musíme zvládnout ještě my. Včera to bylo pro mě mnohem klidnější než dneska. Ale jo… Pro úspěch musí člověk trochu trpět. Mě už to na starý kolena drásá nervy. O to víc jsem rád, že máme obrovsky dlouhou sezonu za sebou. A ještě k tomu s takovou tečkou. Je to krása. Zážitky na celý život.“
Je to pro vás zajímavější o to, že jste v přímém souboji porazil reprezentačního brankáře Jurca?
„To ano, ale neřekl bych, že já jsem ho porazil v přímé konfrontaci. Jak už jsem říkal, je to velká zásluha spoluhráčů. Zase standardně chytal moc dobře. Ale my jsme se letos dobře připravili, myslím si, že se nám to zúročilo. I v zakončení, což byla jedna z věcí, která nám loni chyběla. Mám radost, že jsme to my, a není to Tatran. Taky jsem rád, že medaili mám konečně já, ne Tom. (smích) Ale to jsou jenom osobní příběhy, na které moc nebereme zřetel. Cítíme rivalitu, ale my jí nevnímáme tak osobně, jak by se mohlo zdát. Je to rivalita, která vás burcuje vás k lepším výkonům, ale prostě je to jenom, v uvozovkách, florbal.“