Jarolímům kličky nedělám

„Dan je nejlepší obránce v soutěži,“ říká reprezentant Jan Filip o DANIELU KUBEŠOVI.

Dvoumetrová spojka TBV Lemgo střílí góly jen ve fotbale, který v létě válí s bratry Jarolímy.

V házené se věnujete takřka výhradně bránění. Ale ve fotbale je to jinak, že?
„Samozřejmě. (směje se) Ve fotbale se pohybuju jenom vpředu. Dělám totiž moc chyb. A když je udělám v útoku, nejsou tak vidět. Fotbal hrajeme v Lemgu i v nároďáku. A musím říct, že mě víc baví mače v reprezentaci. Je to vyšší kvalita. Ve fotbale bychom porazili leckterý národní tým na světě. Němci v Lemgu fotbal tak neumějí. Ale máme tady Islanďany, kteří jsou hodně pracovití a vždycky chtějí vyhrát. Leckdy lítají třísky.“

V národním týmu bývají fotbalové duely staří-mladí hodně vyhecované...
„Přesně tak. Zvlášť když hraje Miloš Slabý, který je fakt dobrý fotbalista. Mladší kluci z něj mají strach. Ani nevím proč. My spolu hrajeme kolikrát skoro naslepo. O to víc nás fotbal baví. Horší je to pro mladé, kteří mají pořád v mužstvu někoho nového a nejsou tak sehraní.“

Takže vítězí „staří“?
(směje se) „To byla blbá otázka.“

Jak vypadají fotbálky s bratry Davidem a Lukášem Jarolímovými, což jsou vaši kamarádi?
„Každé léto se sejdeme v hale. Pro mě je to bezvadné. A velká zkušenost. Člověk vedle nich pochopí, jak je špatný fotbalista. Když spolu hráli Lukáš s Davidem, byla radost na ně koukat. Krásně si to dávali.“

Kdo z nich vám přišel lepší?
„Všichni říkají, že v hale je malinko lepší Lukáš. Ale těžko říct. David na tom malém prostoru nemůže využít svých největších předností, kterými jsou kondice a pracovitost. Oba jsou fantastičtí hráči.“

Dovolíte si na ně kličku?
„Já do nich vždycky strkám, aby spadli. Oni jsou malí.“ (směje se)

Simuluje někdy David Jarolím? V bundeslize má takovou pověst...
„Tak to vůbec. Mezi námi nikdy.“ (rozhodně)

Zpět k házené. V reprezentaci nosíte na dresu číslo 7, v Lemgu 77. Věříte na šťastné sedmičky?
„Určitě. Narodil jsem se 7. února 1978. V Nordhornu jsem měl čtrnáctku, což je sedm plus sedm. V Lemgu byla sedmička obsazená, tak jsem si dal na dres dvě.“

Vy jste vyložený obranář, do útoku skoro nechodíte. Vyhovuje vám to?
„Věřím tomu, že můj přístup k obraně je jedinečný. A to se nechci chválit. Někteří kluci jsou v obraně v souboji jeden na jednoho lepší než já. Ale zase nedokážou tak řídit obranu a zvolit správné varianty, kterými dostanete soupeře do úzkých. Defenziva je hrozně důležitá. Každý gól, který dám, je pak takový bonus. Nikdo s ním nepočítá. Ostatní se na něj nemusí nadřít. A tím šetřím spoluhráčům síly. Mohl bych útočit víc. Ale kolikrát se tak koncetruju na bránění, že ofenzivu už nezvládnu v odpovídající kvalitě. O bránění bych mohl vyprávět hodiny. Každý den se tím tématem zaobírám.“

Proti Flensburgu jste mohl vstřelit vítězný gól, ale v brejku jste přihrál doleva spoluhráči. Nechtěl jste to vzít na sebe a být za hrdinu?
„To je přesně ono. Já už jsem prostě naučený přihrávat spoluhráči, u něhož je větší pravděpodobnost, že dá gól. Třeba bych se trefil taky. Ale mé úkoly jsou prostě zaměřené na defenzivu. Kluci, kteří hrají v útoku po celých šedesát minut, by měli skórovat snáze než já. Když jsem měl při angažmá v Lübbecku zlomený palec, zjistil jsem, že budu pro mužstvo nejprospěšnější, když budu hrát hlavně v obraně. Naučil jsem se vydat se vzadu tak, že nemám tolik síly na útok. Vůbec se necítím nedoceněný. Pro mě je podstatné, jak mě berou trenér a spoluhráči. Určitě nejsem žádná hvězda. Lidi, kteří házené rozumí, vidí, jakou práci dělám. Co se píše v novinách a co říkají diváci, to už neovlivním.“

Jste v Německu šťastný?
„Žiju si svůj sen z dětství. Tady je to házenkářský ráj. Je to moc naplňující pocit. Člověk pak cítí, že má jeho práce smysl. V bundeslize si vydělávám na živobytí. Na tyhle gladiátorské ligy budou podle mě lidé chodit vždycky. I když je ve světě ekonomická krize, o házenou v Německu nemám strach. Haly jsou furt plné. Němci jsou pořádní, všechno tady funguje, jak má. To se mi hrozně líbí. Když přijedu do Česka, je to mnohdy jinak.“