Procházkovi trenéři: Jsme jeden organizmus. Býval nervním hříbětem
Setkání, díky kterému vznikla sportovní hvězda. Jiří Procházka se začal o bojová umění zajímat na střední škole. Tehdy proto, aby se naučil lépe rvát na diskotékách. Zavítal ale do brněnského klubu thajského boxu, a to mu změnilo život. Mohl vyrůst v prostého bitkaře, ale stal se bojovníkem, o kterém teď mluví svět. „Je to osobností. Právě proto se mu věnuji, protože za to stojí,“ říká o svěřenci Jaroslav Hovězák a druhý trenér Martin Karaivanov jen souhlasně přikyvuje.
Prožili jste teď s Jiřím největší český úspěch v bojových sportech - triumf při debutu v UFC. Jaké to je?
Karaivanov: „Takhle, když se člověk zastaví, podívá se na to, tak je to super. Ale nemůže se zastavit na dlouho, je třeba hledět dál. Máme dlouhodobě nastavenou cestu. Rizin vyšel úplně famózně. Když byl ještě v téhle japonské organizaci, tak se ozývalo hodně hlasů z české scény, že by měl jít do UFC.“
Ano, hodně lidí mělo tehdy pocit, že tam marní svůj talent.
Karaivanov: „Tím byl samozřejmě ovlivněný. Tehdy bylo potřeba mu vysvětlit, že je potřeba nasbírat ještě nějaké pomyslné body, hodnoty. Pak přišel titulový zápas s Muhammedem Lawalem, Jiří si vybudoval kredit, jméno, a pak dozrál čas nástupu do UFC. A myslím, že to i on tak vnímá. Je daleko vyzrálejší psychikou i projevem. Teď to byl zkrátka správný okamžik, kdy měl do UFC vstoupit.“
Hovězák: „Nechceme působit, že jsme přehnaně skromní, nebo že to máme na salámu. Tak to není. Uvědomujeme si realitu. Když jsme poprvé letěli do Japonska, nevěděli jsme, do čeho jdeme. Najednou jsme byli v obrovské hale a viděli tam různé zápasnické legendy. Byli jsme z toho unešení, ale pak nám to přece jen v uvozovkách zevšednělo. A teď jsme dorazili do UFC a už to brali, jak to je.“
Jiří v UFC jasně dokázal, jak jedinečným je bojovníkem. V čem je tajemství jeho úspěchu?
Hovězák: „Je to osobností. Právě proto se mu věnuji, protože za to stojí. On ví, co chce, a jde za tím. V jedné chvíli je prostě neskutečný sobec, ale myslím to dobře. Jde prostě za svým a ze své cesty neuhne. Má to tak dané. Trénuje vždy, i když se mu nechce. Kolikrát byl na tréninku zlomený, ale šel druhý den znovu. Bydlel v cimře dvakrát tři metry, chodil a trénoval. To je ten duch bojovníka.“
Když jste se ho tehdy jako trenéři ujali, hned jste viděli, že v něm něco je?
Karaivanov: „Jiří vlastně přišel v šestnácti do Jetsaam Gymu v Brně, kde jsme dělali jen thajský box, tím začal. Objel si amatérskou ligu, vyhrál mistrovství republiky, a furt to bylo takový nervní zatuhlý hříbě ve vývinu. A jak jsme se posunuli, do gymu přišlo MMA, řekl, že by ho chtěl dělat. A pak přišel Jarouš jako trenér, a tehdy se tento příběh začal skládat.“
Co jste si o něm tehdy, Jaroslave, pomyslel? Pracovat s nervním hříbětem asi není snadné.
Hovězák: „Jirka je, a sám to o sobě říká, rváč. Měl v sobě vždy takové emoce, byl jak papiňák, vše v něm překypovalo. A když jsme se začali bavit na trénincích, tak protože mám rád samurajství, jsem mu dal Go rin no šo, Knihu pěti kruhů (autor Mijamoto Musaši). On ji začal číst a chápat. Tak, jak to chápe dodnes a pořád tam hledá další a další věci. Ale to je jen vodítko. Není to jenom tou knihou. Od doby, co jí udělal Jiří takovou reklamu, ji četly tisíce lidí, ale ty to tak neovlivnilo. Je to o Jirkovi, o jeho osobnosti, je cílevědomý, určil si metu a jde si za svým!“
Takže žádný problém, pohodička?
Hovězák: „Napřed bylo samozřejmě nějaké skřípání, museli jsme se jako tým stmelit. Já jsem navíc nikoho nekoučoval, takže jsem byl taky trochu zmatený, do toho mi dal klid Martin. Navzájem jsme se motivovali, stmelovali, až je z toho takovýhle výsledek.“
Říkáte tedy, že to nebylo vždy snadné. Kdy bylo nejhůř?
Karaivanov: „Vždycky byly nějaké drobné výkyvy. Ale jdeme cestou pravdy a hloubky. Je pak jednoduché mu to vysvětlit. Buď to pochopí hned, nebo je chvíli v opozici. Když pak slyší to samé od Járy a ode mě, pochopí, že to s ním myslíme dobře a že to tak nějak může být. Anebo potom přijde a vítězoslavně řekne, že na to přišel sám.“ (usmívá se)
Hovězák: „Nemáme nějaké ostré výtky, ani to není tak, že bychom se spolu někdy nebavili a byli na sebe naštvaní. Je to o tom, že každý z nás je nějaká osobnost. Každý do toho něco přinese a jednáme vzájemně čistě, upřímně. Myslíme to s ním opravdu dobře, nehledáme v tom, co z něj budeme mít, nebo něco takového. Chováme se tak, jak mu radíme, aby se sám choval: Buď slušnej, dobrej člověk, měj dobré vztahy s lidmi, a pak se to odrazí. A on je bojovník, co má neskutečné srdce, a dává to tam.“
Máte Jirku dokonale přečteného. Je něco, co se o něm neví a můžete prozradit?
Karaivanov: „Je to prostě hodný člověk. Pro příklad, když jsme ho požádali, aby vzal trénink dětí, tak hned souhlasil a přišel. Někdo by třeba řekl, že se mu nechce tahat s dětmi, je unavený nebo tak něco. Za další je to člověk, který myslí na ostatní. Nedávno byla uspořádána charitativní akce, na které se vybíralo na lehokolo pro onkologicky nemocného pacienta. Nevybral se ale celý obnos a Jiří hned řekl: ‚Tak já to doplatím.‘ Přitom sám nevěděl, co bude do budoucna, protože v krizi partneři neplnili smlouvy. On na to ale nehleděl. Byla to celkem velká částka peněz, ale on to neřešil.“
Hovězák: „Tak to je, no. Jiří je dobrej, slušnej a normální člověk. Samozřejmě má své mouchy, jako každý, ale to gró, ta podstata je, že je to prostě slušnej, férovej chlap.“
Vždycky je znát, že vás nebere jen jako trenéry…
Hovězák: „Je to tak, my spolu netrávíme čas, jen co se tréninkových jednotek týká, ale vídáme se i mimo. Chodíme spolu na jídlo, fungujeme spolu. Náš tým je jako jeden organismus. Je v tom přátelství, kamarádství, vzájemná úcta, respekt. Takový dokonalý, dobrý vztah.“
Karaivanov: „Řekl všechno.“ (usmívá se)
Život se s Jiřím nemazlil, už v šesti letech mu zemřel otec. Kdy jste se to dozvěděli a mělo to vliv na váš přístup k němu?
Karaivanov: „Už si ani nevzpomínám, kdy to vyvstalo, je to dlouho. Ale jo, věděli jsme to. Jestli míříte tím směrem, jestli mu tátu suplujeme…“
Mířím, člověka to hned napadne. Přece jen mu chyběl vzor, autorita.
Hovězák: „Myslím, že určitě. Nevím, jak to popsat…“
Karaivanov: „Není to ale tak, že bychom se stavěli do role jeho táty. Věnujeme se mu, protože u něj vidíme zájem, tu hloubku, myšlení, filosofi i a že to má prostě význam. Ten klučina sám chce, a tak proplouváme životem s ním.“
Hovězák: „On nás sám občas chytne kolem ramen a řekne: ‚Jako byste byli moji tátové.‘ Je to tak, my s ním žijeme, že jo? Není to jen vztah trenér a zápasník. Každý máme samozřejmě svoje životy, ale pořád se nám prolínají. Fungujeme spolu, vidíme se každý den. Náš vztah je zkrátka úzce osobní. Nenahrazujeme mu tátu, ale máme perfektní vztah a snažíme se mu dát do života to nej. A výhoda je, že jsme na to dva.“
Očima manažera: Je jako filmový gladiátor |
| „Jirka je člověk, který umí proměnit myšlenku v realitu. Když jsem ho poznal, vyzařovalo z něj něco jako z filmových gladiátorů, nebyl to jen obyčejný zápasník. Jeho cestu jsem sledoval a snažil se, ať mi z ní nic neuteče. Když mě Jirka požádal, abych mu dělal tiskového mluvčího, byla to pro mě obrovská čest, ale zároveň obrovská a systematická práce, a co je asi důležité zmínit, také oddanost k dalšímu odvětví. Být tiskový mluvčí takové nezkrotitelné energie, kterou má Jirka, je zábavné. Ale i přesto nebylo lehké bojovníka, který nemá rád trash talk, představit světu. Čekali jsme na sportovní superlativy.“ Jiří Stabla kamarád a PR manažer Jiřího Procházky |
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
