Brabec letěl vzduchem a 100 km byl mimo: Myslel jsem, že mám dovolenou
Druhý Dakar má za sebou český motocyklový závodník Jan Brabec z týmu Big Shock Racing, a znovu se mu povedl. I když on sám na to má názor trochu jiný. Po navigační chybě vyfasoval mohutnou penalizaci a pěkně se zničil také při drsném pádu. Po něm o sobě zhruba 100 kilometrů vůbec nevěděl. „Po Dakaru člověk musí mít nějaké šrámy," řekl 34. nejlepší motorkář, který hned po příletu do Prahy zamířil do nemocnice.
Na Dakaru jste nakonec i po obří devítihodinové penalizaci dojel na solidním 34. místě a o pět pozic jste tak vylepšil své loňské umístění. Přesto se mi zdá, že tentokrát berete rallye jako neúspěch. Nejste na sebe moc tvrdý?
„Pro mě je prohra tím nejlepším učitelem. Když se mi něco v životě nepovede, mám pocit, že mě to naučí daleko víc, než kdybych byl třeba hned druhý Dakar mezi nejlepšími dvaceti. Možná na sebe jsem tvrdý, ale takhle mě vychovali a jedině takhle se posunu dál.”
Takže vás konečné umístění spíš mrzí?
„Není to tak špatné, jako kdybych nedojel. Byl jsem 34. a zlepšil se... Ale kvůli té vlastní chybě nejsem sám se sebou spokojený.”
Popište nám tedy klíčový bod vašeho Dakaru.
„Na pátém kilometru šesté etapy mě to trochu koplo a spadl jsem do malé písečné rokle. No a protože to bylo krátce po startu, měl jsem ještě plnou nádrž a nebyl jsem schopen se vyhrabat zpátky. Motorka má v tuhle chvíli zhruba 200 kilogramů! Zbývalo mi jen jezdit po údolí sem a tam a hledat cestu ven.”
A tam přišel hlavní problém.
„Najednou mi přestaly sedět kilometry a za chvíli jsem byl v situaci, kdy navigace pípala a ptala se mě, jestli chci přeskočit bod. Dal jsem samozřejmě že ne, ale v tu chvílí mě začala hnát úplně jinam než jsem měl jet. Ten sled chyb byl od začátku etapy. Šlo to jedno za druhým, v navigování jsem se potom ztratil, a už jsem se nebyl schopen najít.”
To byla polovina Dakaru a vy jste po této etapě dostal brutální penalizaci, po které zhasla naděje na dobrý výsledek. V kombinaci s fyzickým vyčerpáním a množsvtím kilometrů před vámi, musí být hrozně těžké zůstat dobře naladěný. Kde pak seberete sílu?
„Člověk si to musí srovnat a hodit to rychle za hlavu. Říct si: stalo se, motorka je v pohodě a já jsem v pohodě, to je důležité. Samozřejmě se mi pak před spaním všechno honilo hlavou, protože člověk je celý rok na motorce a maká a pak se během patnácti vteřin všechno pokazí. Ale tohle je Dakar. Nepodělat se z toho a makat dál. I když si už nejedete pro výsledek."
Druhý drsný moment pro vás přišel v 9. etapě. Vaši nehodu zachytil z helikoptéry jeden z fotografů a přímo z ní mrazí. Co přesně se tam stalo?
„Hnal jsem se po planině, kde bylo šest dun za sebou. Těch pět bylo v pohodě, tak jsem si říkal, že šestá bude taky. Na tachometru asi 120 a najednou BAM... Pod sebou jsem viděl zhruba 6-7 metrů a veděl jsem, že jsem v prd...”
Sám asi nevíte, jak jste letěl daleko, ale dopad byl určitě pořádně tvrdý, že?
„Já miluju skákání na motorce, nebojím se říct, že cit pro to mám výborný. Proto jsem se snažil už ve vzduchu motorku navést tak, aby dopadla na střed, a ta se svezla po písku. Jenže i tak to byla hrozná rána, navíc zase s plně natankovanou motorkou.”
Co prvního po dopadu si pamatujete?
„Uvědomuju si, jak sedím v písku. Myslel jsem totiž, že jsem na dovolené a hledal jsem moře (smích). Byl jsem úplně mimo. Před Dakarem jsem si totiž plánoval, že když jsem vloni nestihl dovolenou, tak že letos to určitě zvládnu. Nějak se mi to asi po té ráně propojilo v hlavě a říkal jsem si: Konečně! Konečně jsem na dovolený. Jenže pak jsem se začal rozhlížet, zjistil jsem, že mám rukavice a na sobě závodní oblečení a nechápal jsem. Taky jsem nemohl najít to moře. Až pak mi to docvaklo.”
Jak jste zase dokázal přinutit mozek k tomu, aby fungoval? Tohle jsou přece jasné příznaky otřesu mozku.
„No... Prostě jsem ho nutil. Věděl jsem, že mám před sebou ještě 280 kilometrů. Každopádně o 100 kilometrech absolutně nevím. Vůbec! Naprosto netuším, co jsem dělal. Až časem mi začaly v hlavě naskakovat body.”
Je člověk po takové ráně hodně pochroumaný?
„Přiletěli jsme v sobotu a já jsem rovnou z letiště jel do nemocnice. Krční obratle mám v pohodě, problémem jsou jen pohmožděné krční vazy.”
Na motorce jezdíte roky, svůj stroj máte pod kontrolou a skoky zbožňujete. Ale sám jste přiznal, že tohle byla vaší první velká rána. Neměl jste pak strach nasednout zpátky a znovu přes duny skákat?
„Ne. Měl jsem nehodu už před rokem, zničil jsem si žebra, propíchl plíci a rozdrtil si lopatku a musím říct, že to byla šílená bolest. Tohle oproti tomu nic nebylo, jen jsem si večer přišel jako nalitej. Kluci mi pak ukazovali rozhovor, který jsem po etapě natáčel a já o něm vůbec nevím.”
Každopádně tělo musí takovou pecku pocítit, byl jste ve zbytku Dakaru hodně rozbolavěný?
„Jasně, přes večer se to rozleželo a pěkně to bolelo. Ale jak jsem říkal, tohle je Dakar, člověk po něm musí mít nějaké šrámy. Od šesté etapy jsem si pak řekl, že to pojedu ve stylu ruské rulety a dám do toho úplně všechno co budu moct. Proto si můžu dneska s klidem sáhnout do svědomí s tím, že jsem do toho dal úplně všechno.”
To byly dva drsné zážitky, ale byl tam i nějaký, který by se dal označit za ultrapozitivní? Jezdil jste o 10-20 míst výše než před rokem, nejste na sebe pyšný?
„Jsem dost sebekritický typ, pokud nevidím v konečném umístění to správné číslo, tak mi to nic neříká.”
Jaký je tedy závěr z Dakaru 2019? Byl spíš pozitivní, nebo negativní?
„Byl naučný. Například u toho pohledu, že jsem se musel mentálně udržet v pohodě i když se na trati něco podělalo, a že vím, že se opravdu hodně musím držet té navigace.”
