Italská stáj Ferrari má za sebou několik historických milníků, které jasně definují její působení ve formuli 1. Poslední ukončenou etapou je období, kdy se od sezóny 1996 stal její absolutní jedničkou tehdy již dvojnásobný mistr světa Michael Schumacher. Po jedenácti letech spolupráce doputovalo do Maranella šest vítězství v poháru konstruktérů a díky německému jezdci v letech 2000 až 2004 také pět jezdeckých titulů mistra světa v řadě. Tak dlouhé úspěšné období nezažil žádný z jiných týmů a nic na tom nemění ani skutečnost, že v posledních dvou letech před odchodem Michaela Schumachera se ze zisku titulů v obou hodnocených pořadích radoval Fernando Alonso a s ním francouzský tým Renault.
V současnosti se Ferrari nachází v etapě, kterou zahájil příchod Kimiho Räikkönena k týmu jako nástupce Michaela Schumachera. Psal se rok 2007, vedení stáje prošlo zásadní personální proměnou a s Ferrari se tolik nepočítalo. Situace v šampionátu byla otevřená až do posledního závodu v brazilském Sao Paulu. Přestože měli k celkovému vítězství nejblíže Lewis Hamilton a Fernando Alonso z týmu McLaren-Mercedes, ze zisku titulu se nakonec radoval právě finský jezdec. Byl to tak trochu nečekaný úspěch, do sezóny 2008 ale každopádně vstupoval tým Ferrari ověnčený tituly mistra světa jak mezi jednotlivci, tak mezi konstruktéry. Také rok 2008 nakonec přinesl dílčí úspěch italské stáji, když si připsala v pořadí 16. zisk poháru konstruktérů.
| FERRARI – základní informace |
| Tým založen | 1939 |
| Šéf týmu | Stefano Domenicali (Itálie) |
| Týmový manažer | Massimo Rivola (Itálie) |
| Technický ředitel | Pat Fry (Velká Británie) |
| Hlavní konstruktér | Nikolas Tombazis (Řecko) |
| Hlavní aerodynamik | Marco de Luca (Itálie) |
| Hlavní inženýr | Steve Clark (Velká Británie) |
| Jezdci | Fernando Alonso (Španělsko), Felipe Massa (Brazílie) |
| Testovací jezdec | Pedro de la Rosa (Španělsko) |
| Závodní inženýři | Massa: Rob Smedley (Velká Británie), Alonso: Andrea Stella (Itálie) |
| Další významné osoby | Luca di Montezemolo (Itálie) – prezident, Luca Marmorini (Itálie) – motory a elektronika, Massimo Balocchi (Itálie) – logistika, Filippo Petrucci (Itálie) – šéf testovacího týmu |
| Sídlo | Maranello (Itálie) |
| Počet zaměstnanců | 900 (odhad, Ferrari jako jediný tým neudává přesný počet zaměstnanců týmu) |
| Roční rozpočet | 340 miliónů Euro |
| Vlastník | FIAT (90 %), Piero Ferrari (10 %) |
| První GP | GP Monaka 1950 |
| První body | 2. místo v GP Monaka 1950 (1. závod týmu) |
| První vítězství | GP Velké Británie 1951 (9. závod týmu) |
| První pole-position | GP Velké Británie 1951 (9. závod týmu) |
| Nejlepší umístění v MS | 1. místo 16x (1961, 1964, 1975, 1976, 1977, 1979, 1982, 1983, 1999, 2000, 2001, 2002, 2003, 2004, 2007, 2008) |
| Počet GP | 850 |
| Počet vítězství | 218 (úspěšnost 25,65 %) |
| Počet bodů | 6128,12 (úspěšnost 7,21 bodu/závod) |
| Počet nejrychlejších kol | 227 (úspěšnost 26,71 %) |
| Počet pole-position | 207 (úspěšnost 24,35 %) |
| Nedokončení závodu | 30 % |
| Vůz – šasi 2013 | Ferrari F138 |
| Motor 2013 | Ferrari 056 |
| Pneumatiky 2013 | Pirelli |
Ve světle těchto úspěchů přišlo v sezóně 2009 nečekané vystřízlivění, kdy počáteční nejasnosti kolem výkladu legálnosti dvojitých difuzorů a pravděpodobně i jednosměrná orientace techniků v Maranellu na KERS způsobily propad papírových favoritů Ferrari a obdobně i McLaren-Mercedesu, jimž přes veškerou snahu nezbylo nic jiného než sledovat, jak šampionát ovládl tým Brawn GP. Hlavní energii proto nasměrovalo technické oddělení italské stáje k přípravě na další sezónu. Nepřekvapilo tedy, že nový monopost Ferrari F10 byl oficiálně představen v maranellském sídle italské stáje již 28. ledna 2010 jako vůbec první z nových vozů pro nadcházející šampionát 2010.
Jezdeckou dvojici v tom roce vytvořili Felipe Massa, který se do závodního kokpitu vrátil po dlouhé rekonvalescenci od zranění hlavy v GP Maďarska 2009, s dvojnásobným mistrem světa z let 2005 a 2006 Fernandem Alonsem. Španěl byl u Ferrari nováčkem. Nastoupil po Finu Räikkönenovi, který sice dovezl do Maranella zatím poslední jezdecký titul, ale poté jakoby ztratil motivaci a na úspěch z premiérové sezóny u Ferrari už nedokázal navázat. Italská stáj vkládala do Fernanda Alonsa velké naděje, vždyť jeho hlavním úkolem bylo dříve či později vrátit do Maranella mistrovský titul. A téměř se mu to v roce 2010, tedy hned napoprvé povedlo. Vítězství mezi jednotlivci uniklo Alonsovi přes mohutný finiš ve druhé polovině sezóny o pověstný vlásek a to až v Abu Dhabi, posledním závodě dlouhé 19dílné sezóny, navíc kvůli chybě ve strategickém rozhodnutí týmu.
Formule1.cz
Ferrari F138 (sezóna 2013)
Začátek následující sezóny 2011 nebyl pro Ferrari snadný. V Itálii nepolevoval mediální tlak za prohraný titul v závěrečné GP sezóny 2010 v Abu Dhabi. Přestože týmový šéf Stefano Domenicali i prezident Ferrari Luca di Montezemolo nesčíslněkrát před dotírajícími italskými novináři hájili celý tým z Maranella, přeci se oběť našla. Dosavadní hlavní inženýr Chris Dyer, zodpovědný za strategii týmu, musel balit kufry. A nebyl jediný. Nedlouho po něm skončil na postu technického ředitele také Aldo Costa. Agresivnější přístup k řízení činností týmu brzy přinesl ovoce, když mohl Fernando Alonso v britské velké ceně slavit svůj první, současně ale jediný triumf v sezóně. Stylově tak připomenul premiérové vítězství italské stáje v mistrovství světa formule 1 před šedesáti lety, které Enzu Ferrarimu dovezl v roce 1951 právě ze Silverstonu Argentinec José Froilán González.
Dobrou výkonnost si Fernando Alonso podržel až do závěru sezóny. Přesto od opuštění Starého kontinentu, kdy do konce šampionátu zbývalo ještě šest závodů, bylo zřejmé, že útok na oba tituly je ztracený. Proto poslední velké ceny využil tým Ferrari nejen k závodění, ale také k testům dílů pro rok 2012. To, že nakonec Fernandu Alonsovi utekla celková třetí příčka o jediný bod, způsobilo strategické rozhodnutí Red Bullu v závěrečné GP Brazílie, když nechal Christian Horner vyhrát Marka Webbera. Australan bodově přeskočil Alonsa a byl to on, kdo se radoval z konečné třetí pozice mezi jednotlivci.
| FERRARI F138 – technický popis |
| Podvozek |
| monokok | z uhlíkových vláken voštinové kompozitní struktury |
| zavěšení kol | nezávislé vpředu i vzadu |
| odpužení | uvnitř uložené pružící a tlumící jednotky, ovládané tažnými vzpěrami |
| ráfky | OZ 13" vpředu i vzadu |
| pneumatiky | Pirelli P Zero |
| brzdy | kotoučové Brembo, chlazené, z uhlíkových vláken |
| hmotnost | 642 kg včetně náplní a jezdce |
| Motor |
| typ | 56 |
| počet válců a uspořádání | V8 - 90° |
| blok válců | z hliníkové slitiny |
| rozvod | 32 pneumaticky ovládaných ventilů |
| zdvihový objem | 2398 ccm |
| vrtání | 98 mm |
| hmotnost | 95 kg |
| palivo | benzín Shell V-Power |
| maziva | Shell Helix Ultra |
| Převodné ústrojí |
| převodovka | vlastní výroby, podélně uložená, poloatomatická sekvenční, elektronicky řízená, bezprodlevová |
| počet převodových stupňů | 7 + Z |
| diferenciál | s omezenou svorností |
Pro sezónu 2012 připravila Scuderia Ferrari nový monopost F2012, o němž byli ještě před zahájením předsezónních testů v Maranellu přesvědčeni, že bude tím autem, které tradiční italské stáji opět po čase přiveze titul. Jenže příprava neprobíhala podle plánu a jezdce i techniky Ferrari čekalo ještě hodně práce. Technický ředitel Pat Fry dokonce prohlásil, že v úvodních závodech rozhodně nepočítá s pódiovými umístěními. O to překvapivější bylo vítězství Fernanda Alonsa ve druhé velké ceně sezóny v Malajsii. I tentokrát ale měl italský tým silnější až druhou polovinu šampionátu a to na celkový triumf nestačilo.
Z pohledu jezdců byla sezóna 2012 rozhodující zejména pro Felipeho Massu. Zpočátku to s jeho setrváním v týmu nevypadalo dobře, po prázdninové přestávce se ale do kokpitu Ferrari F2012 vrátil jiný Massa. Ani jednou až do závěrečné velké ceny v Brazílii nescházel na bodech, z toho dvakrát skončil na pódiu a značnou měrou přispěl k tomu, že Scuderia Ferrari předstihla McLaren a mohla se těšit z titulu vicemistra mezi konstruktéry. To rozhodlo, že také v sezóně 2013 vytvořili Fernando Alonso a Felipe Massa jezdeckou dvojici, která se pokusí navázat na formu z podzimní části předchozího roku a prolomit nadvládu rakouského Red Bullu.
Z HISTORIE TÝMU
Ferrari je jednak nejúspěšnějším týmem v historii formule 1, jednak vzhledem k roku svého založení také týmem nejstarším. Stal se ikonou světa královské formule a jen velmi obtížně bychom si dokázali představit velké závody bez rudých vozů z Maranella. Připomeňme si proto v časové posloupnosti alespoň stručně jeho působení v mistrovství světa F1.
1950 Vozy 125F1, 125F1 GP49, 166F2, 275F1, 375F1-375Indy, začátek MS formule 1.
1951 Vůz 212F1, 3 vítězství (první vítězství dosáhl José Froilán González v GP Velké Británie).
1952 Vůz 500F2, 7 vítězství.
1953 Vůz 553F2, 7 vítězství.
1954 Vozy 553F1 a 625F1, 2 vítězství.
1955 Vůz 555F1, 1 vítězství.
1956 Vůz D 50, 6 vítězství.
1957 Vůz 801 F1.
1958 Vůz 246 F1, začátek hodnocení poháru konstruktérů, celkem 40 bodů, 2 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1959 Vůz 256 F1, celkem 32 bodů, 2 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1960 Vůz 246P F1, celkem 26 bodů, 1 vítězství a 3. místo v poháru konstruktérů.
1961 Vůz 156 F1, celkem 40 bodů, 5 vítězství a poprvé zisk poháru konstruktérů.
1962 Vůz 156F1, celkem 18 bodů a 6. místo v poháru konstruktérů.
1963 Vůz 156 F1 Iniezione, celkem 26 bodů, 1 vítězství a 4. místo v poháru konstruktérů.
1964 Vozy 158 F1 a 512 F1, celkem 45 bodů, 3 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
1965 Vozy 158F1 a 512 F1, celkem 26 bodů a 4. místo v poháru konstruktérů.
1966 Vozy 246F1-1966 a 312F1-1966, celkem 31 bodů, 2 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1967 Vůz 312F1-1967, celkem 20 bodů a 5. místo v poháru konstruktérů.
1968 Vůz 312F1-1968, celkem 32 bodů, 1 vítězství a 4. místo v poháru konstruktérů.
1969 Vůz 312F1-1969, celkem 7 bodů a 5. místo v poháru konstruktérů.
1970 Vůz 312B, jezdci Jacky Ickx, necelou sezónu Clay Regazzoni a Ignazio Giunti. Celkem 52 bodů, 4 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1971 Vůz 312B2, jezdci Jacky Ickx, Arturo Merzario, v některých GP Mario Andretti. Celkem 33 bodů, 2 vítězství a 3. místo v poháru konstruktérů.
1972 Vůz 312B2, jezdci Jacky Ickx, Clay Regazzoni - nejel 2 GP, v některých GP Mario Andretti (5 GP), Nanni Galli (1 GP) a Arturo Merzario (2 GP). Celkem 33 bodů, 1 vítězství a 4. místo v poháru konstruktérů.
1973 Vůz 312B3-1973, jezdci Jacky Ickx a Arturo Merzario. Celkem 12 bodů a 6.místo v poháru konstruktérů.
1974 Vůz 312B3-1974, jezdci Niki Lauda a Clay Regazzoni. Celkem 65 bodů, 3 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1975 Vůz 312T, jezdci Niki Lauda a Clay Regazzoni. Lauda se stal mistrem světa. Celkem 72,5 bodů, 6 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
1976 Vůz 312T2, jezdci Niki Lauda a Clay Regazzoni, po Laudově nehodě 2 GP Carlos Reutemann. Celkem 83 bodů, 6 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
1977 Vůz 312T2, jezdci Niki Lauda a Carlos Reutemann, v posledních dvou GP za Laudu Gilles Villeneuve. Lauda se stal mistrem světa. Celkem 95 bodů, 4 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
1978 Vůz 312T3, jezdci Carlos Reutemann a Gilles Villeneuve. Celkem 58 bodů, 2 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1979 Vůz 312T4, jezdci Jody Scheckter a Gilles Villeneuve. Scheckter se stal mistrem světa. Celkem 113 bodů, 6 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
1980 Vůz 312T5, jezdci Jody Scheckter a Gilles Villeneuve. Celkem 8 bodů a 10. místo v poháru konstruktérů.
1981 Vůz 126CK, jezdci Didier Pironi a Gilles Villeneuve. Celkem 34 bodů, 2 vítězství a 5. místo v poháru konstruktérů.
1982 Vůz 126C2, jezdci Didier Pironi a Gilles Villeneuve. Tento rok byl pro Ferrari nešťastný, v kvalifikaci na GP Belgie se zabil Villeneuve, kterého poté nahradil Patrick Tambay. V Německu těžce havaroval Pironi, měl mnohočetné zlomeniny nohou a kariéra pro něj skončila, přesto skončil v šampionátu druhý za vítězným Rosbergem, v posledních dvou závodech místo něj jel Mario Andretti. Celkem 74 bodů, 3 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
1983 Vůz 126C3, jezdci Patrick Tambay a René Arnoux. Celkem 89 bodů, 4 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
1984 Vůz 126C4, jezdci Michele Alboreto a René Arnoux. Celkem 57,5 bodů, 1 vítězství a 3. místo v poháru konstruktérů.
1985 Vůz 156-85, jezdci Michele Alboreto a René Arnoux, Arnouxe po první GP nahradil Stefan Johansson na zbytek sezóny. Celkem 82 bodů, 2 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1986 Vůz F1-86, jezdci Michele Alboreto a Stefan Johansson. Celkem 37 bodů a 4. místo v poháru konstruktérů.
1987 Vůz F1-87, jezdci Michele Alboreto a Gerhard Berger. Celkem 53 bodů, 2 vítězství a 4. místo v poháru konstruktérů.
1988 Vůz F1-87/88, jezdci Michele Alboreto a Gerhard Berger. Celkem 65 bodů, 1 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1989 Vůz F1-89, jezdci Nigel Mansell a Gerhard Berger. Celkem 59 bodů, 3 vítězství a 3. místo v poháru konstruktérů.
1990 Vůz F1-90, jezdci Nigel Mansell a Alain Prost. Celkem 110 bodů, 6 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1991 Vůz F1-91, jezdci Jean Alesi a Alain Prost, místo Prosta v 1 GP Gianni Morbidelli. Celkem 55,5 bodů a 3. místo v poháru konstruktérů.
1992 Vůz F92A-AT, jezdci Jean Alesi a Ivan Capelli, místo Capelliho ve 2 GP Nicola Larini. Celkem 21 bodů a 4. místo v poháru konstruktérů.
1993 Vůz F93A, jezdci Jean Alesi a Gerhard Berger. Celkem 28 bodů a 4. místo v poháru konstruktérů.
1994 Vůz 412T1, jezdci Jean Alesi a Gerhard Berger, místo Alesiho ve 2 GP Nicola Larini. Celkem 71 bodů, 1 vítězství a 3. místo v poháru konstruktérů.
1995 Vůz 412T2, jezdci Jean Alesi a Gerhard Berger. Celkem 73 bodů, 1 vítězství a 3. místo v poháru konstruktérů.
1996 Vůz F310, jezdci Michael Schumacher a Eddie Irvine. Celkem 70 bodů, 3 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1997 Vůz F310B, jezdci Michael Schumacher a Eddie Irvine. Celkem 102 bodů, 5 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů
1998 Vůz F300, jezdci Michael Schumacher a Eddie Irvine. Celkem 133 bodů, 6 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
1999 Vůz F399, jezdci Michael Schumacher a Eddie Irvine. Celkem 128 bodů, 6 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
2000 Vůz F1-2000, jezdci Michael Schumacher a Rubens Barrichello, Schumacher se stal mistrem světa. Celkem 170 bodů, 10 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
2001 Vůz F2001, jezdci Michael Schumacher a Rubens Barrichello, Schumacher se stal mistrem světa. Celkem 179 bodů, 9 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
2002 Vozy F2001 (první tři závody) a F2002, jezdci Michael Schumacher a Rubens Barrichello, Schumacher se stal mistrem světa. Celkem 221 bodů, 15 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
2003 Vozy F2002 (první čtyři závody) a F2003-GA, jezdci Michael Schumacher a Rubens Barrichello, Schumacher se stal mistrem světa. Celkem 158 bodů, 8 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
2004 Vůz F2004, jezdci Michael Schumacher a Rubens Barrichello, Schumacher se stal mistrem světa. Celkem 262 bodů, 15 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
2005 Vůz F2005, jezdci Michael Schumacher a Rubens Barrichello. Celkem 100 bodů, 1 vítězství a 3. místo v poháru konstruktérů.
2006 Vůz 248 F1, jezdci Michael Schumacher a Felipe Massa. Celkem 201 bodů, 9 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
2007 Vůz F2007, jezdci Kimi Räikkönen a Felipe Massa, Räikkönen se stal mistrem světa. Celkem 204 bodů, 9 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
2008 Vůz F2008, jezdci Kimi Räikkönen a Felipe Massa. Celkem 172 bodů, 8 vítězství a zisk poháru konstruktérů.
2009 Vůz F60, jezdci Kimi Räikkönen, Felipe Massa, kterého v kvalifikaci na GP Maďarska těžce zranila pružina odpadlá z monopostu Rubense Barrichella, ve zbylých 7 závodech sezóny ho nahradili Luca Badoer a Giancarlo Fisichella. Celkem 70 bodů, 1 vítězství a 4. místo v poháru konstruktérů.
2010 Vůz F10, jezdci Felipe Massa a Fernando Alonso. Celkem 396 bodů, 5 vítězství a 3. místo v poháru konstruktérů.
2011 Vůz 150° Italia, jezdci Fernando Alonso a Felipe Massa. Celkem 375 bodů, 1 vítězství a 3. místo v poháru konstruktérů.
2012 Vůz F2012, jezdci Fernando Alonso a Felipe Massa. Celkem 400 bodů, 3 vítězství a 2. místo v poháru konstruktérů.
2013 Vůz F138, jezdci Fernando Alonso a Felipe Massa
FERNANDO ALONSO – závodní jezdec, startovní číslo 3
Fernando Alonso patří věkem ke střední jezdecké generaci a v této skupině je jedním z nejzkušenějších jezdců. Má za sebou jedenáct sezón ve formuli 1 a k tomu další rok testování u Renaultu. Po roce 2005 se mohl navíc pyšnit titulem nejmladšího mistra světa ve formuli 1, který o rok později obhájil.
| FERNANDO ALONSO |
| Narozen | 29. července 1981, Oviedo (Španělsko) |
| Bydliště | Oviedo (Španělsko) |
| Státní příslušnost | Španělsko |
| Výška | 171 cm |
| Hmotnost | 64 kg |
| Rodinný stav | rozvedený, nová přítelkyně Daša Kapustina |
| Manažer | Luis Garcia Abad |
| Záliby | jízda na kole, kopaná |
| 1. velká cena | 4. března 2001 – GP Austrálie/Melbourne s týmem Minardi-European |
| 1. bodované umístění | 9. března 2003 – GP Austrálie/Melbourne za 7. místo v 18. GP kariéry |
| 1. vítězství | 24. srpna 2003 – GP Maďarska/Hungaroring v 30. GP kariéry |
| 1. pole-position | 23. března 2003 – GP Malajsie/Sepang v 19. GP kariéry |
| Nejlepší umístění v MS | 1. místo 2x (2005, 2006) |
| Počet absolvovaných GP | 197 |
| Počet vítězství | 30 (úspěšnost 15,23 %) |
| Počet bodů | 1364 (úspěšnost 6,92 bodu/závod) |
| Počet nejrychlejších kol | 19 (úspěšnost 9,64 %) |
| Počet pole-position | 22 (úspěšnost 11,17%) |
| Nedokončení závodu | 16 % |
| Roční plat | 23 miliónů Euro |
Španělský jezdec na sebe upozornil už v juniorském věku, ve formuli 3000 pak dokázal impozantně zvítězit v belgickém Spa-Francorchamps. Tato trať je považována za jednu z nejtěžších a podíl jezdce na vítězství na ní hraje velkou roli. Alonsův talent neunikl pozornosti Flavia Briatoreho, který vzal Fernanda Alonsa pod křídla své manažerské společnosti a zajistil mu místo pro rok 2001 v týmu Minardi. I tam dokázal Alonso svůj talent, ačkoliv na body nedosáhl, a nebylo divu, že si ho Briatore vyžádal k sobě do Renaultu. Tam ho čekal nejprve rok testování, který byl přípravou na závodní angažmá. V roce 2003 už byl Alonso závodním jezdcem žlutomodrých a za důvěru se odměnil suverénním vítězstvím v Maďarsku. V sezoně 2004 sice vyšel co do vítězných závodů naprázdno, přesto vybojoval čtvrté místo v šampionátu, což byl do té doby jeho nejlepší výsledek.
Cíle Fernanda Alonsa ovšem směřovaly výše. Jeho čas přišel v roce 2005. Renault mu ušil na míru nový monopost R25 a Španěl si s ním po sedmi vítězstvích zajistil první titul mistra světa. Španělsko bylo ve varu a formule 1 dosáhla v této zemi poprvé popularity srovnatelné s motocyklovými závody. Ještě větší euforie zde zavládla o rok později, když Alonso titul obhájil. Také druhý titul získal v barvách Renaultu, ale již ve druhé polovině sezóny bylo zřejmé, že jej na konci roku čeká přestup ke konkurenční stáji McLaren-Mercedes.
Důvodů k tomuto kroku měl Fernando Alonso zřejmě více. Hledal novou motivaci a pravděpodobně tušil, že Renault po dvou vysilujících letech, v nichž vždy úspěšně bojoval o oba tituly, potřebuje nabrat novou sílu. On ale přitom chtěl být potřetí v řadě mistrem světa. McLaren-Mercedes šel výkonnostně nahoru a další z kandidátů na titul, italská stáj Ferrari právě ztratila dva strůjce veleúspěšného období 2000-2005, Michaela Schumachera a Rosse Brawna. Do kalkulace ovšem nezahrnul potenciál nováčka Lewise Hamiltona, kterého dosadila britská stáj po jeho bok do druhého kokpitu. A v tom se přepočítal i Ron Dennis. Namísto harmonického soužití opanovala McLaren nelítostná interní bitva, kterou média vzhledem k partnerství McLarenu s Mercedesem označila výstižně jako „válka hvězd“. Výsledkem bylo nečekané rozuzlení na konci sezóny. Z titulu se radoval Kimi Räikkönen na Ferrari a dvěma soupeřům od McLarenu zbylo při rovnosti bodů druhé a třetí místo v hodnocení jezdců.
1994 Motokáry, mistr Španělska
1996 Motokáry, juniorský mistr světa
1997 Motokáry, mistr Španělska
1998 Motokáry, evropský vicemistr
1999 Euro open formule Nissan
2000 F3000, 4. místo a 1 vítězství, testovací jezdec Minardi
2001 Premiéra v F1 v týmu Minardi, nebodoval
2002 Renault, oficiální testovací jezdec
2003 Renault, 1 vítězství, celkem 55 bodů a 6. místo v šampionátu
2004 Renault, celkem 59 bodů a 4. místo v šampionátu
2005 Renault, 7 vítězství, celkem 133 bodů a zisk prvního titulu mistra světa
2006 Renault, 7 vítězství, celkem 134 bodů a zisk druhého titulu mistra světa
2007 McLaren-Mercedes, 4 vítězství, celkem 109 bodů a 3. místo v šampionátu
2008 Renault, 2 vítězství, celkem 61 bodů a 5. místo v šampionátu
2009 Renault, celkem 26 bodů a 9. místo v šampionátu
2010 Scuderia Ferrari Marlboro, 5 vítězství, celkem 252 bodů a 2. místo v šampionátu
2011 Scuderia Ferrari Marlboro, 1 vítězství, celkem 257 bodů a 4. místo v šampionátu
2012 Scuderia Ferrari Marlboro, 3 vítězství, celkem 278 bodů a 2. místo v šampionátu
2013 Scuderia Ferrari Marlboro (smlouva do 2016)
Silné stránky: velmi rychlý, neschází mu závodnický instinkt, minimálně chybuje, dokáže zajet dobrý závod i s horším vozem, dobrý týmový leader
Slabé stránky: špatně se smiřuje s porážkou, nesnese konkurenci ve vlastním týmu
Novou situaci Fernando Alonso, zvyklý od Renaultu na výsadní postavení a jednoznačný post týmové jedničky, neunesl a britskou stáj na konci roku 2007 opustil. Po zdlouhavých vyjednáváních se vrátil k Renaultu, v jehož barvách nakonec strávil dvě sezóny. Vstup do šampionátu 2008 nebyl zpočátku povedený, konec sezóny ale přinesl španělskému jezdci hojivou náplast v podobě dvou vítězných velkých cen. Jak se později ukázalo, vítězství v Singapuru dostalo po roce příchuť skandálu, protože postup na první pozici zajistil Flavio Briatore bez vědomí Fernanda Alonsa řízenou nehodou jeho týmového kolegy Nelsona Piqueta jr. Tzv. crashgate jen potvrdila, jak hluboko morálně Renault upadl. Tomu odpovídaly výsledky jeho jezdců v roce 2009. Fernando Alonso už na nic nečekal a od sezóny 2010 se stal jezdcem italské stáje Ferrari.
Přestupem k Ferrari si Fernando Alonso splnil svůj letitý sen. Bylo to znát na jeho přístupu k práci a nedalo mu ani příliš námahy, aby se stal týmovou jedničkou. Jeho příchod do Maranella znamenal pro italskou stáj nejen zisk velké osobnosti, ale také miliónové vylepšení rozpočtu díky osobním sponzorům španělského jezdce včetně vlivné španělské banky Santander. To, že přišel o titul až v posledním závodě a ne vlastní vinou, mu neubralo na motivaci. V roce 2011 bylo vítězství v šampionátu už jeho jednoznačným cílem, nakonec mu ale kvůli nesporné dominanci týmu Red Bull a potížím Ferrari zejména v první polovině sezóny nezbylo nic jiného, než se smířit se čtvrtým místem a jediným vyhraným závodem. Přesto si v týmu upevnil pozici, čehož důkazem bylo prodloužení smlouvy až do konce roku 2016.
V sezóně 2012 se výsledkově přiblížil prvnímu roku v barvách Ferrari. Vyhrál tři závody a zejména ve druhé polovině šampionátu byl velmi silný. Od GP Itálie, kdy do konce sezóny zbývalo osm závodů, pouze v GP Japonska nestál na stupních vítězů. Vždy to ale byla druhá nebo třetí místa, zatímco budoucí mistr světa Sebastian Vettel (Red Bull) se vezl na vítězné vlně. To rozhodlo, že v konečném zúčtování získal
jen titul vicemistra stejně jako tým Ferrari mezi konstruktéry.
FELIPE MASSA – závodní jezdec, startovní číslo 4
Felipe Massa má svou jezdeckou kariéru silně spojenou s Ferrari. Do formule 1 sice vstoupil ve švýcarském týmu Sauber, který ovšem již v té době úzce spolupracoval s maranellskou stájí a používal její pohonné jednotky. Brazilský mladík byl v úvodní sezóně dost divoký, a tak se Peter Sauber domluvil s tehdejším šéfem týmu Ferrari Jeanem Todtem, že Massa potřebuje učení v roli testovacího jezdce. Ferrari mu mělo dát tu nejlepší školu.
Po roce se už výrazně zklidněný Brazilec vrátil do švýcarského Hinwilu a znovu usedl do závodního kokpitu Sauber. Když pak nastala na konci roku 2005 rošáda na postu druhého jezdce Ferrari a Peter Sauber se rozhodl, že prodá svůj tým německé automobilce BMW, vedla cesta Felipeho Massy logicky do Maranella.
| FELIPE MASSA |
| Narozen | 25. dubna 1981, São Paulo (Brazílie) |
| Bydliště | São Paulo (Brazílie) |
| Státní příslušnost | Brazílie |
| Výška | 166 cm |
| Hmotnost | 59 kg |
| Rodinný stav | ženatý s Raffaelou, syn Felipe jr. (2009) |
| Manažer | Nicolas Todt |
| Záliby | filmy, hudba, počítačové hry, kopaná, vodní sporty |
| 1. velká cena | 3. března 2002 – GP Austrálie/Melbourne s týmem Sauber-Petronas |
| 1. bodované umístění | 17. března 2002 – GP Malajsie/Sepang za 6. místo v 2. GP kariéry |
| 1. vítězství | 27. srpna 2006 – GP Turecka/Istanbul v 66. GP kariéry |
| 1. pole-position | 27. srpna 2006 – GP Turecka/Istanbul v 66. GP kariéry |
| Nejlepší umístění v MS | 2. místo (2008) |
| Počet absolvovaných GP | 172 |
| Počet vítězství | 11 (úspěšnost 6,40 %) |
| Počet bodů | 704 (úspěšnost 4,09 bodu/závod) |
| Počet nejrychlejších kol | 14 (úspěšnost 8,14 %) |
| Počet pole-position | 15 (úspěšnost 8,72 %) |
| Nedokončení závodu | 15 % |
| Roční plat | 5 miliónů Euro |
Felipe Massa zůstal věrný Ferrari až dodnes. Za nejúspěšnější rok může považovat sezónu 2008, kdy byl nejblíže mistrovskému titulu. Ten mu však unikl až v posledním závodě šampionátu před domácím publikem o jediný bod. Když se pak v roce následujícím těžce zranil a musel vypustit zbylé velké ceny, nedokázal se dlouho vrátit do původní formy. Obrat k lepšímu zaznamenal až ve druhé polovině roku 2012, díky čemuž si zajistil prodloužení smlouvy na další sezónu.
1990-1997 Motokáry, národní a mezinárodní šampionáty
1998 Brazilský šampionát formule Chevrolet
1999 Brazilský šampionát formule Chevrolet, 1. místo
2000 Italský šampionát formule Renault, 1. místo
2001 Eurosérie F3000, 1. místo, 6 vítězství z 8 závodů
2002 premiéra v F1 v týmu Sauber Petronas, celkem 4 body a 13. místo v šampionátu
2003 Scuderia Ferrari Marlboro, oficiální testovací jezdec
2004 Sauber-Petronas, celkem 12 bodů a 12. místo v šampionátu
2005 Sauber-Petronas, celkem 11 bodů a 13. místo v šampionátu
2006 Scuderia Ferrari Marlboro, 2 vítězství, celkem 65 bodů a 3. místo v šampionátu
2007 Scuderia Ferrari Marlboro, 3 vítězství, celkem 94 bodů a 4. místo v šampionátu
2008 Scuderia Ferrari Marlboro, 6 vítězství, celkem 97 bodů a 2. místo v šampionátu
2009 Scuderia Ferrari Marlboro, do nehody v GP Maďarska absolvoval 9 závodů a zbytek sezóny vynechal, celkem 22 bodů a 11. místo v šampionátu
2010 Scuderia Ferrari Marlboro, celkem 144 bodů a 6. místo v šampionátu
2011 Scuderia Ferrari Marlboro, celkem 118 bodů a 6. místo v šampionátu
2012 Scuderia Ferrari Marlboro, celkem 122 bodů a 7. místo v šampionátu
2013 Scuderia Ferrari Marlboro (smlouva do 2013)
Silné stránky: rychlost, loajalita, sebevědomí, rychle se učí, když má den, je k neporažení
Slabé stránky: nevyrovnanost výkonnosti během sezóny, nerozumí tolik technice, často chybuje
Cesta Felipeho Massy do formule 1 byla rychlá a přímočará – několik let závodil v motokárách a po úvodní sezóně ve formuli Chevrolet vyhrál v každé další sezóně šampionát, kterého se zúčastnil. Na podzim roku 2001 jej vyzkoušel Peter Sauber ve voze formule 1 a Massa si při testech v Mugellu vedl tak dobře, že jej Sauber angažoval pro rok 2002.
Ve své premiérové sezoně dokázal mladý Brazilec potvrdit svou přirozenou rychlost, jenže z přemíry snahy kupil příliš mnoho chyb. Sauber v roce 2003 raději angažoval zkušeného Heinz-Haralda Frentzena a Massa rok sbíral zkušenosti jako testovací jezdec Ferrari. O rok později se vrátil k Sauberu a i přes trochu divočejší začátek ukázal, že se zklidnil a zvláště v závěru sezóny podával slušné výkony.
Přestože pro něj u Sauberu vyzněla špatně konfrontace s týmovými kolegy Giancarlem Fisichellou a Jacquesem Villeneuvem (ten ho bodově předstihl až v posledním závodě sezony 2005), dostal šanci závodit v italské stáji Ferrari, kde v roce 2006 nahradil Rubense Barrichella, který odešel k Hondě. Ze začátku roku trpěl přemírou snahy. Dělal chyby a svému velezkušenému týmovému kolegovi Michaelu Schumacherovi nestačil. Postupně se však zlepšoval a v tureckém Istanbulu poprvé v kariéře vyhrál. Nebylo to jediné vítězství - ovládl také poslední závod sezóny v rodné Brazílii. Z pilota, u něhož se pochybovalo, že má na místo ve Ferrari, se stala hvězda.
Do sezóny 2007 vstupoval s velkými ambicemi, ale také s novým týmovým kolegou Kimim Räikkönenem. Massovou doménou se stala kvalifikace. V závodech se ale přes celkově tři vítězství projevila jeho výkonnostní nevyrovnanost. V rozhodujících velkých cenách v závěru sezony předvedl, jak silným je týmovým hráčem. O rok později Felipe Massa předvedl, že se dokáže poučit z předchozích chyb a že je schopen na sobě intenzivně pracovat. Přes nevydařený vstup do sezóny rychle zaujal post jednoho z favoritů šampionátu a nakonec to byl on, kdo v barvách Ferrari mohl překazit cestu Lewise Hamiltona za titulem. Téměř se to podařilo, mistrovský titul mu v závěrečné dramatické GP Brazílie unikl o jediný bod.
V roce 2009 se Felipe Massa chystal k dalšímu pokusu o zisk titulu mistra světa. Jenže poměr sil ve formuli 1 se dramaticky změnil. Od počátku udával tempo šampionátu tým Brawn GP, transformovaný z japonské tovární stáje Honda. Brazilský jezdec měl navíc smůlu, když ho v kvalifikaci na GP Maďarska potkala nejtěžší nehoda v dosavadní kariéře. Ve druhé kvalifikační sérii se z Brawnu GP01 jeho krajana Rubense Barrichella uvolnila pružina a Massu zasáhla do hlavy těsně nad okem. Okamžitě musel podstoupit operaci a následovala několikaměsíční rekonvalescence, takže nemohl dokončit sezónu. Plně vyléčený zahájil v prosinci 2009 přípravu a od předsezónních testů v únoru 2010 už byl opět v plném nasazení za volantem nového Ferrari F10.
Sezóna 2010 mu však příliš nevyšla. Kromě toho mu tým jednoznačně naznačil, že týmovou jedničkou u Ferrari je Fernando Alonso. S obnovenou pozicí druhého jezdce se smířil, což mělo ovšem negativní vliv na jeho nasazení v závodech. Postavení Felipeho Massy nebylo u Ferrari jednoduché ani v roce 2011 a jeho potíže přetrvávaly. Dost si sliboval od přechodu na pneumatiky Pirelli. Jenže zázrak se nekonal, přestože italský výrobce oproti pneumatikám Bridgestone garantoval a nakonec i splnil mnohem lepší přilnavost na předních kolech. To vyhovovalo Massovu agresivnímu stylu jízdy, přesto nedosahoval výkonnosti Fernanda Alonsa a nad jeho setrváním v týmu dlouho visel otazník. Ke klidu mu nepřidaly opakující se konflikty s Lewisem Hamiltonem (McLaren), s nímž se několikrát utkal na trati v ostrém souboji, který ne vždy skončil bez škrábanců a odletujících dílů aut. Podporu vedení stáje si přesto udržel a smlouvu platnou do konce roku 2012 nejen naplnil, ale dočkal se i jejího prodloužení o další rok.
PEDRO DE LA ROSA – náhradní jezdec
„McLaren je super tým. V něm jsem dozrál a neuvěřitelně hodně jsem se toho naučil,“ prohlásil Pedro de la Rosa počátkem roku 2010 poté, co po několika letech testování podepsal jezdeckou smlouvu se Sauberem. Vyznělo to, jako by se svému předchozímu zaměstnavateli omlouval za to, že jej opouští. Snad to tak i bylo míněno. Zkušenému Španělovi ale stále scházelo něco z nezbytného závodnického instinktu, a tak před závodem v Monze (GP Itálie 2010) jeho sen předčasně skončil. Jako ztracený syn se pak s vděčností vrátil k testování u McLarenu. Přesto se do závodního kokpitu i přes vyšší věk ještě jednou posadil.
| PEDRO DE LA ROSA |
| Narozen | 24. února 1971, Barcelona (Španělsko) |
| Bydliště | Zürich (Švýcarsko) |
| Státní příslušnost | Španělsko |
| Výška | 177 cm |
| Hmotnost | 73 kg |
| Rodinný stav | ženatý a Marií, s níž má tři dcery (Georgina, Olivia, Luna) |
| Manažer | CSS Stellar |
| Záliby | motokáry, horské kolo, vytrvalostní běh, RC modely vrtulníků |
| 1. velká cena | 7. března 1999 – GP Austrálie/Melbourne s týmem Arrows |
| 1. bodované umístění | 7. března 1999 – GP Austrálie/Melbourne za 6. místo v 1. GP kariéry |
| Nejlepší umístění v MS | 11. místo (2006) |
| Nejlepší umístění v kvalifikaci | 4. pozice |
| Nejlepší umístění v závodě | 2. pozice |
| Počet absolvovaných GP | 106 |
| Počet vítězství | 0 |
| Počet bodů | 35 (úspěšnost 0,33 bodu/závod) |
| Počet nejrychlejších kol | 1 (úspěšnost 0,94 %) |
| Počet pole-position | 0 |
| Nedokončení závodu | 45 % |
| Roční plat | 500.000 Euro |
K tomu, co Pedro de la Rosa během své kariéry pochopil, patří poznání, že talent není všechno. Dokáže tvrdě pracovat, nechybí mu píle, motivace, ani inteligence. Přesto se nestal úspěšným závodníkem. Jeho největší předností je totiž porozumění technice, která ve formuli 1 dosahuje té nejvyšší úrovně. A to se cení. Proto je tak uznávaným testmanem. I když byl po léta spojován s McLarenem, v závěru jeho kariéry se rozhodla využít jím nabytých zkušeností Scuderia Ferrari a v sezóně 2013 jej zařadila do svého týmu jako náhradního pilota.
1989-1990 Španělská národní formule Fiat Uno (dvakrát v řadě mistr)
1991 Španělská formule Renault (4. místo)
1992 Britská formule Renault (mistr)
1993 Britská formule 3 (6. místo)
1994 Britská formule 3 (19. místo)
1995 Japonská formule 3 (mistr)
1996 Japonská formule Nippon, tým Nova (8. místo), japonský šampionát GT (13. místo)
1997 Japonská formule Nippon, tým Nova (mistr/6. vítězství v deseti závodech), japonský šampionát GT (mistr)
1998 první vstup do formule 1 jako testovací jezdec týmu Jordan
1999 premiéra v F1 v týmu Arrows, celkem 1 bod a 18. místo v šampionátu
2000 Arrows, celkem 2 body a 16. místo v šampionátu
2001 Prost-Acer a Jaguar Racing F1 Team, testovací jezdec, v průběhu sezóny odjel 13 GP za Jaguar, celkem 3 body a 16. místo v šampionátu
2002 Jaguar Racing F1 Team, celkem 0 bodů a 21. místo v šampionátu
2003-2004 West McLaren Mercedes, oficiální testovací jezdec
2005 West McLaren Mercedes, oficiální testovací jezdec, závodní nasazení v 1 GP (Bahrajn) za zraněného Juana Pabla Montoyu, celkem 4 body a 20. místo v šampionátu
2006 Team McLaren Mercedes, oficiální testovací jezdec, závodní nasazení v závěrečných 8 GP za Juana Pabla Montoyu, který odešel do NASCAR, celkem 19 bodů a 11. místo v šampionátu
2007-2009 Vodafone McLaren Mercedes, oficiální testovací jezdec
2010 BMW Sauber T1 Team, absolvoval úvodních 14 GP, pak jej nahradil Nick Heidfeld, celkem 6 bodů a 17. místo v šampionátu, ve zbytku sezóny testoval pneumatiky pro Pirelli
2011 McLaren-Mercedes, oficiální testovací jezdec, záskok v 1 GP (Kanada) za zraněného Sergia Péreze, celkem 0 bodů a 20. místo v šampionátu
2012 HRT F1 Team, celkem 0 bodů a 25. místo v šampionátu
2013 Scuderia Ferrari Marlboro, oficiální testovací jezdec (smlouva do 2013)
Silné stránky: precizní spolupráce s techniky týmu, silný v duelech na trati, velmi zkušený, technicky zdatný
Slabé stránky: slabší v kvalifikaci, věk snižuje jeho základní rychlost
Pedro de la Rosa nepatřil k těm talentovaným dětem, které se od nejútlejšího věku pod dohledem rodičů prohánějí po motokárových dráhách. Jeho největším koníčkem byly na dálku řízené modely strojů. V tomto oboru to dotáhl hodně daleko, dvakrát se stal evropským šampiónem a jednou vicemistrem světa.
Nakonec ale našel cestu i k závodění. Za pomoci španělského motoristického svazu prošel několika nižšími národními formulovými sériemi. Pak se jeho akční rádius začal zvětšovat. Odcestoval do Velké Británie a v letech 1995 až 1997 závodil v Japonsku. Vyzkoušel si přitom formuli 3, formuli 3000 stejně jako šampionát vozů GT. Ve všech třech disciplínách se stal šampiónem. Tím si otevřel dveře do formule 1.
S formulí 1 má Pedro de la Rosa co do činění od roku 1998. Po roce testování pro Jordan dostal nabídku od Arrowsu, jehož barvy hájil coby závodní pilot po dobu dvou sezón. V roce 2001 se vrátil k testování, ale současně přišla nabídka od Jaguaru, kterou bez výhání přijal. Další zlom v jeho kariéře nastal v roce 2003, kdy se stal testovacím jezdcem McLarenu. Zde se plně rozvinuly jeho nejlepší vlastnosti a cit pro techniku. Proto nepřekvapuje, že pro britskou stáj pracoval s krátkým přerušením v sezóně 2010, kdy přijal nabídku od Sauberu, až do konce roku 2011.
V roce 2012 ještě jednou neodolal pokušení a vrátil se do závodního kokpitu. Tým HRT se po peripetiích z předchozích dvou sezón pokoušel napotřetí prosadit v mistrovství světa F1 a vsadil přitom na ryze národní podobu závodní stáje, tedy španělskou. De la Rosa věděl, že nemá před sebou snadný úkol. Přesto nabídku přijal. Osud byl ale k týmu tvrdý a finančbní kolaps mu dovolil přežít jen do konce sezóny 2012, aby se pak po něm slehla zem. To však kupodivu nebyl případ španělského veterána, o jehož služby při testování v roce 2013 požádala stáj Ferrari.
