Okruh Gillese Villeneuva: Třicet let ve jménu legendy
Osmý květen roku 1982 představuje pro formuli 1 jeden z nejsmutnějších dnů tohoto sportovního odvětví. Během této osudné soboty totiž Kanaďané, ale i fanoušci po celém světě, přišli o jednoho ze svých nejslavnějších sportovních hrdinů.
Strach neznající dvaatřicetiletý jezdec Ferrari Gilles Villeneuve tehdy během tréninku na Velkou cenu Belgie kolidoval s marchem Jochena Masse. Rudý monopost Ferrari se startovním číslem 27, které se následně stalo symbolem slávy Gillese Villeneuva, se vznesl a skončil v ochranné bariéře.
Tělo vicemistra světa z roku 1979 bylo bezprostředně po nárazu vymrštěno z vozu a přestože jezdec krátce po incidentu stále žil, jeho šance na přežití se blížily nule. Netrvalo tedy příliš dlouho a padokem F1 se rychle rozšířila drtivá zpráva: Gilles Villeneuve je mrtev!
Pro samotnou F1 to byla pochopitelně velmi tragická zpráva, když neuplynuly ani čtyři roky od chvíle, kdy v Monze tragicky zahynul další vicemistr světa Ronnie Peterson a necelé dva roky od fatální nehody Patricka Depaillera během testů v Hockenheimu.
Přestože Gilles Villeneuve stihl v královně motorsportu absolvovat pouhé čtyři kompletní sezony, jeho odkaz, který ve F1 zanechal, je nezapomenutelný. Villeneuve si během této krátké doby stačil na svoji stranu získat mnoho fanoušků a příznivců a to především díky svému jezdeckému stylu, který byl hodně agresivní a dravý.
Tato závodní filosofie však pochopitelně neměla jen své kladné stránky, které přinášely fantastické souboje a výkony, ale také svojí zápornou stránku věci. Nezřídka se totiž stávalo, že Villeneuve nespatřil cíl Velké ceny. Asi nejlépe tento fakt vystihuje tato statistika – ze 67 závodů, do kterých nastoupil, jich Gilles dokončil pouze 37.
Závodní kariéra Gillese Villeneuva nebyla zpočátku rozhodně přímočará. Francouzsky hovořící Kanaďan sice závodům a adrenalinu spojeným s tímto sportovním odvětvím podlehl velmi brzo, ale v rozletu mu bránil nedostatek financí.
V úvodu své kariéry si Villeneuve na živobytí vydělával zejména v závodech sněžných skútrů, ve kterých byl v rodné Kanadě mimořádně úspěšný a patřil k absolutní špičce.
S monoposty začal Villeneuve koketovat až později, ale ani to mu nezabránilo v tom, aby oslnil i zde. Definitivně na sebe upozornil v roce 1976, kdy se mu podařilo ovládnout jak americký, tak kanadský šampionát formule Atlantic.
Na základě těchto výsledků dal v sezoně 1977 mladému kanadskému jezdci příležitost vynikající tým McLaren, který pro Villeneuva připravil vůz pro Velkou cenu Británie v Silverstone.
Sedmadvacetiletý mladík při svém debutu zaujal především porážkou zkušenějšího týmového kolegy Jochena Masse v kvalifikaci a to přesto, že pilotoval vůz starší specifikace. V následném závodě jej však přibrzdily technické problémy, kvůli kterým Villeneuve proťal šachovnicovou vlajku až na jedenácté pozici.
Tímto však Kanaďanova spolupráce s McLarenem nejen začala, ale také skončila. Jeho výkon ovšem nadchl Enza Ferrariho, který krátce po závodě v Silverstone pozval Villeneuva k testům do italského Fiorana.
Během těchto jízd Gilles dostatečně přesvědčil a vysloužil si tak smlouvu s maranellskou stájí. Tento kontrakt později také přispěl k předčasnému odchodu Nikiho Laudy od Ferrari, který se s italskou ekipou rozloučil ihned poté, co se stal dva závody před koncem sezony 1977 podruhé mistrem světa. Pro zbývající dva podniky ročníku 1977 Laudu ve voze Ferrari 312T2 nahradil právě Villeneuve.
Ve své první celé sezoně ve F1 Gilles obsadil celkově devátou příčku v konečném hodnocení mistrovství světa. Villeneuve se v roce 1978 mimo jiné dočkal i svého prvního triumfu, když se mu podařilo vyhrát doma v Kanadě.
Podobných úspěchů mohlo být i více, to by se však jezdec s andělskou tváří musel vyvarovat několika chyb. Mnohem lépe se prvnímu kanadskému vítězi Grand Prix F1 vedlo o rok později, kdy nestačil pouze na svého týmového kolegu Jodyho Schecktera a celkově skončil druhý.
V témže roce vstoupil Kanaďan do dějin slavným soubojem s Reném Arnouxem, který se odehrál ve francouzském Dijonu. Na světě snad neexistuje zapálený fanoušek F1, jenž by tento boj o druhou příčku v cíli neznal.
Zajímavé na této události také bylo, že hrdinou Grand Prix Francie 1979 byli právě Arnoux s Villeneuvem a ne vítěz závodu Jean-Pierre Jabouille, který pro Renault vybojoval první primát ve F1.
Následující sezony 1980-1981 již tak skvostné pro Villeneuva nebyly a to zejména proto, že nedisponoval konkurenceschopnou technikou. „Hrozivý“ byl zejména rok 1980, kdy Ferrari skončilo až na desátém místě v Poháru konstruktérů.
Obrat k lepšímu nastal až Velkou cenou Monaka 1981, ve které dokázal Villeneuve zvítězit, čímž ukončil takřka dvouleté čekání stáje Ferrari na pódiové umístění.
Návratu na vrchol se však sympatický pilot a miláček italských tifosi nedočkal, jelikož přišla již zmiňovaná Velká cena Belgie 1982, při níž pilot Ferrari tragicky zahynul.
Na stupních vítězů se Villeneuve naposledy objevil jen několik dnů před tím v rámci skandálního závodu v San Marinu, do kterého kvůli zákulisním sporům nastoupilo pouze 14 vozů.
Nedlouho po smrti vítěze šesti závodů Grand Prix byl na jeho počest přejmenován okruh v Montrealu, kde se první závod F1 uskutečnil v roce 1978. Premiéra dráhy pod názvem „Circuit Gilles Villeneuve“ měla být oslavou kariéry nedávno zesnulé hvězdy.
Nakonec tomu však bylo 13. června roku 1982 úplně naopak, když krátce po startu došlo k další tragédii. Její obětí se stal teprve třiadvacetiletý Ital Riccardo Paletti, jenž po zhasnutí startovacích světel přehlédl stojící vůz Didiera Pironiho, kterému zhasl motor, a v plné rychlosti do něj narazil.
Mladému Palettimu se stala osudnou tyč řízení, která prorazila jeho hrudník.
Na odkaz slávy Gillese Villeneuva úspěšně navázal jeho syn Jacques, který ve druhé polovině devadesátého století patřil k nejlepším jezdcům vůbec.
Nástupce slavného otce nejprve dobyl americký kontinent, když se mu podařilo vyhrát slavný závod Indy 500, a posléze si neméně dobře počínal i v elitní kategorii motoristického sportu.
Ve své vůbec první sezoně ve F1 se stal vicemistrem světa a o rok později se mu podařilo to, o čem jeho otec snil celý život – vyhrál šampionát F1. Poté však jeho kariéra nabrala rychlý pád, který nedokázaly zastavit ani občasné úspěchy jako například druhé místo ve čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans v roce 2008.
Nyní se nejúspěšnější, i když paradoxně ne nejvíce respektovaný, nositel jména Villeneuve věnuje závodům NASCAR, kde však na výraznější počin stále čeká.
