Enge o Laudovi (†70): Niki je příklad pro všechny, co ztratili naději
Poznal se s ním jen letmo. V padoku na sebe občas narazili, ale k osobnímu rozhovoru nedošlo. I tak ale k němu vzhlížel a jako jeden ze zlomku Čechů ví, jaké to je řídit F1. „Byl legendou a ani já si často neuvědomoval, co dokázal. To mi dochází až teď,“ zavzpomínal na Nikiho Laudu český pilot Tomáš Enge. „Vždy jsem na něj nahlížel s velkým respektem,“ přiznal.
Co se vám vybaví, když se řekne Niki Lauda?
„Je to jeden z posledních gladiátorů, kteří sedali v autech, která byla strašně rychlá, strašně křehká a strašně nebezpečná. Navíc na tratích, co nebyly těm rychlostem a autům přizpůsobeny. Což se mu skoro stalo osudným, když na Nürburgringu málem uhořel. Navíc chtěl tu Velkou cenu bojkotovat, a nikdo se za něj nepostavil. Tak jel, a málem na to doplatil. Pak zabojoval, vrátil se do kokpitu i s těžkými popáleninami, ještě jel o titul, ale těžce prohrál. Niki je učebnicový příklad pro všechny, kteří ztratili naději na lepší zítřky. Ukázal, že i když je člověk na dně, stále je možnost vyjít z toho jako vítěz.“
Dá se říct, že to byl muž, který přežil nejhrůzostrašnější nehodu v historii F1?
„Kolikrát se staly nehody nevinně vypadající, a dopadly hůř než tahle. Tato ale byla šílená. Vidět cokoliv hořícího a vědět, že je uvnitř člověk a nemůže se dostat ven, načež vteřiny utíkají… To je ten nejhorší pocit, jaký můžete zažít..“
Je to unikát svého druhu – vrátit se po tak těžkých prožitcích takhle rychle zpět?
„Ano, ale my, závodníci, to takhle máme. Znám to z vlastní zkušenosti, když jsem měl první velkou nehodu v roce 2007, byl jsem chvíli v bezvědomí, měl jsem zlomená žebra, ruku… Ale už po pár dnech, co jsem se dostal do nemocnice, jsem myslel na to, kdy zase budu zpátky v autě. Takhle to je u všech závodníků, kteří se tím živí, chtějí vyhrávat a být nejlepší.“
Jeho rodina z něj chtěla mít obchodníka, ale on si závodění prosadil. Další důkaz jeho buldočí nátury?
„Můžeme to vidět i v tom jeho byznysu, kdy se mu třeba nedařilo, krachovaly mu letecké společnosti a tak… Myslím, že byl něco mezi Huntem, Prostem a Sennou. Když potřeboval zatnout zuby, zatnul, když měl jet profesorsky, jel profesorsky. Tím, že byl Rakušan, byl hodně známý i v Česku. Pamatuji si jednu scénu ze Čtyřlístku, který jsem četl jako malý. Byli na nějaké kolotočářské akci a od amplionu šla bublina: Niki Lauda, to je louda proti naší lochnesce. A až mnohem později, když jsem začal závodit, jsem se dozvěděl, kdo je doopravdy Niki Lauda. A že to byl fakt rychlý jezdec.“
Navíc se o něm říkalo, že byl i velmi technicky zdatný. Souhlasíte?
„Tohle těžko posoudím, tak dobře jsem do toho neviděl. On ale dlouhá léta spolupracoval s televizí RTL jako specialista a vždy komentoval různé sporné situace na trati nebo v zákulisí. A můžu říct, ve většině věcí jsem s ním souhlasil. A když jsem byl na pochybách, on vždy vysvětlil, jak to vidí, a přesvědčil mě. Byl i jeden z mála, který měl vždy střídmý názor, ať už to pro někoho bylo více, nebo méně přijatelné.“
A vyjádřil ho klasicky natvrdo.
„Přesně, to se mi na něm strašně líbilo.“
Takže, je to muž, jehož odkaz prostě přetrvá?
„Jako Michael Schumacher, Ayrton Senna, Juan Manuel Fangio… Ten, kdo získal titul mistra světa, bude vždy slavný, ale ten, kdo získal dva a víc… Je těžké získat titul v čemkoliv, ale je několikanásobně těžší ho víckrát zopakovat. Navíc po tak těžkém osudu, který on měl.“
