Závodník Blahna o Monte Carlu nebo Chartě 77: Když se plyn zasekne, zbývá jen víra v brzdy
Bývalý závodník rallye Václav Blahna vypráví pro Paměť národa svůj životní příběh. „Když jsme přijeli z Monte Carla, byla to velká sláva. Jenže tehdy se zrovna mluvilo o Chartě 77. Činovník z autoklubu mi vrazil do ruky papír a měl jsem veřejně přečíst, že ji odsuzuju. Vyhrožovali, že když odmítnu, nepustí mě na závody do zahraničí,“ vzpomíná.
Narodil jsem se v únoru 1948 v Příbrami. Tatínek byl vystudovaný učitel, maminka v domácnosti. Pocházela z Lázu, její rodiče František a Marie Knížkovi tam vlastnili malou zemědělskou usedlost. Měli asi šest hektarů pozemků. V chlívku bylo vždycky prase, měli kozu, krávy, býčka, který se každý rok vykrmoval. Hospodařili sami se svými dětmi.
Komunističtí funkcionáři je nutili, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva. Děda z toho byl nervově hotový. Byl proti, nakonec vstoupili jedni z posledních. Já jsem tam jezdil často, to ještě v družstvu nebyli. Zvířata jim ale pak do družstva neodvedli. Děda se o ně staral, to byla jeho pracovní náplň v JZD, tak se s tím smířil, protože vlastně dělal totéž, co dosud. Babička chodila pracovat na družstevní pole.
Tatínek jako učitel dostal umístěnku do pohraničí, tak jsem vyrůstal na Karlovarsku. V dětství jsem měl často zápal plic, lékaři proto radili rodičům, aby mě vrátili do rodné Příbrami. Tam mě nakonec do šesti let vychovávala babička a zdravotní problémy pominuly.
Vystudoval jsem jedenáctiletku, v podstatě to bylo současné gymnázium. Byl jsem lajdák a prolézal s odřenýma ušima. Víc než studium mě zajímaly motorky a auta. Nešel jsem kvůli nim ani na vysokou školu. Nastoupil jsem v Příbrami do servisu Drupol a začal se učit v Praze automechanikem. Jezdil jsem tam jednou týdně a po roce a půl jsem udělal zkoušky. V Sedlčanech bydlel Antonín Dolejš, který závodil na rallye a v některých soutěžích porážel i tovární jezdce boleslavské Škodovky. Pomáhal jsem mu s přípravou auta. Odkoukal jsem od něj všechny možné fígle, jak se upravuje podvozek, motor, naučil jsem se od něj řídit. A taky upravovat sériový vůz na závodní.
Bál jsem se, že budeme bojovat
Na základní vojenskou službu jsem nastoupil v létě 1968. Byli jsme jako nováčci v přijímači na Valdeku v Brdech, když přišli Rusáci. Báli jsme se, jestli nás nepošlou někam bojovat. Vzbudili nás asi ve čtyři ráno, nechali nastoupit a důstojník četl denní rozkaz o napadení naší republiky. Mysleli jsme, že k nám vtrhli zase Němci, ale důstojník pokračoval, že jsme okupováni spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy.
