Do včerejší třetí etapy startoval Martin Macík jako nejlepší český pilot kamionu ze sedmého místa. Jenže v jejím průběhu nabral dvouhodinovou ztrátu.
„Ani nejchytřejší věštec by nedokázal předpovědět, co všechno se tady na Dakaru může stát,“ vyprávěl jezdec na Liazu, který klesl na 16. příčku.
„Prachová stěna, úzké trasy, dusné vedro. Ale pro nás je nejhorší asi to nekonečné předjíždění soupeřů a zapadlých aut,“ pokračuje Macík.
Je nějaký způsob, jak se s tím vypořádat?
„To je složité. Dojedu auto, chci ho předjet, jenže v tom prachovém gejzíru musím dupnout na brzdu. Místo stodvacítkou tak jedeme v průměru osmdesátkou. To se pak podepíše na výsledku.“
Reagují soupeři na sentinel? Vždyť by tento přístroj měl ohlásil na palubní desce, že ho chcete předjet...
„Občas ne. Třeba ve druhé etapě jsem jel 170 kilometrů za kamionem Japonce Hina Sugawary. Chtěl jsem ho pochopitelně předjet, ale on na to vůbec nereagoval. Pak je to otázka rozumu. Kdo ho nemá, vjede naštvaně do té prachové stěny. Tím však hodně riskuje, protože v ní fakt není nic vidět. Takoví magoři nejsme. Nejedu ani rychle, ani pomalu. Mám své tempo. Hodně se tu musí řadit. “
Jak zrádný je povrch, jsou písky hodně podobné Africe?
„Je skoro stejný jako v Maroku. A pak se tu jezdí po takovém vápnu. Je to takzvaný feš-feš písek, který je velmi měkký a hluboký. V něm se utopilo mnoho motorek i závodních vozů. Někteří měli i poranění. Museli jsme se jim i vyhýbat a volit jinou stopu mezi stromky.“
Na slavnostním zahájení v Buenos Aires vás přišel přivítat půlmilionový dav lidí. Chodí se fandit i k trati?
„Ano. Fanoušci jsou tady neuvěřitelní. Když přijedeme do města, pořád nás zdraví. Na měřených úsecích jsou pak podél trati hodně ve stanech. Ani jim nevadí, jak na ně prášíme.“
