Petr Schimon
24. srpna 2021 • 04:50

Cesta Mäki: Finské rekordy už mi zatrhli. Dostanu se, kam architekti ne

Autor: Petr Schimon
Vstoupit do diskuse
1
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Medaili z Tokia nepřivezla, to ovšem po ní nikdo ani nežádal. Kristiina Mäki, mílařka s finskými kořeny, zaujala národ působivým představením v těžké konkurenci na prestižní trati 1500 metrů. Nejdřív si stáhla z osobáku dvě sekundy, potom další tři, čímž vylepšila zaprášený český rekord a poskočila do olympijského finále. A pak, v nejdojemnějších chvílích kariéry, odzbrojila fanoušky nečekaným vzkazem přes televizní obrazovku. „Než jsem ceduli ukázala, trvalo to. Trapná chvíle,“ usmívá se.



Hele, to byla ta… Dva mladší běžci míjeli utajenou hvězdu olympijské výpravy v zatáčce strahovského stadionu Přátelství, kde právě pózovala při focení, a chvíli jim trvalo, než si tvář spojili se jménem.

Další vytrvalec už měl jasno. „Byla jste úžasná!“ vypálil na ni a v ostrém tempu pádil dál.

Kristiina Mäki, drobná dcera finského táty a české maminky, 29letá partnerka dalšího elitního bežce Filipa Sasínka, ale od ledna už taky máma sedmiměsíčního Kaapa, tiše poděkovala. A pokračovala v okřikování nezbedného psíka Billyho, protože vyslanec japonského plemena shiba-inu se neustále cpal před objektiv.
Japonsko se teď atletce pod kůži dostalo mnohem víc. Vstřebává, co všechno může znamenat senzační průlom na olympijské scéně. Na jevišti, kde by v původním termínu Her chyběla kvůli těhotenství.

Už vám volali z Diamond League s nabídkami na start v nejprestižnějších mítincích, jak jste si přála v Tokiu? Jde to tak rychle?
„Jde. Volal mi manažer, který mi shání závody, že mám potvrzený Brusel na míli. V pátek 3. září. A pak taky Berlín na neděli 12. září.“

Teď bude mít manažer asi víc práce.
„Mám ho už od roku 2016, asi toho bude mít víc. Ale uvidíme, ono je to takový… Člověk musí běhat neustále, ale kvalitní výkon tomu dohazování do závodu pomůže.“

Širokou veřejnost jste při olympiádě zaujala nejen výkonem, ale i vystoupením v televizi. Co mělo větší ohlas: český rekord a účast finále, nebo motivační nápis na zádech?
„Nevím, jestli široká veřejnost úplně rozumí výkonům v atletice. Ale přišlo mi dost reakcí na tu druhou část. Že dlouho neslyšeli takhle lidskej rozhovor a podobně. Takže je to asi vyrovnané.“

Vaše show se rozvíjela potupně. Nejdřív štěstí po doběhu, pak slzy a neschopnost najít slova, na závěr nečekaná cedulka do kamery a konec dojáku s nápisem Vyrvat nohy z prdele.
„Říkala jsem si, že realizace nápadu s cedulí bude trvat strašně dlouho. Že to má v televizi běžet, odsýpat, ale tušila jsem, že nastane trapná chvíle.“

Vaše kolegyně Diana Mezuliáníková se trápila se spínacími špendlíky. S tímhle sloganem na zádech jste běžela poprvé, nebo už v rozběhu?
„Nachystala jsem si to speciálně na tenhle běh, ale tu hlášku si říkáme už dlouho. Je to taková klasika. Když je startovní listina těžší než očekávání, tak si to tak říkám. Napsala jsem si to na semifinále, protože obsazení běhu vypadalo ještě hůř než rozběh. Říkala jsem si, že mi to třeba přinese štěstí.“

Cítíte po návratu z Tokia, že se něco změnilo? Že vás sem tam někdo pozná, spojuje si vás s olympiádou?
„Mně přijde, že se zas tak moc nestalo, ale dneska jsem si šla vyzvednout balík do ParcelShopu. A slečna, kterou bych nikdy netipla, že bude něco takového sledovat a znát mě, mi gratulovala. To bylo hezký.“

Na Instagramu máte 20 tisíc followerů. Kolik jich tam bylo před olympiádou?
„Myslím si, že necelých devět.“

Slušný nárůst.
„No, trošku mi bouchnul telefon. (úsměv) Šlo to ve vlnách. Něco v pondělí po rozběhu, větší ve středu po semifinále a něco přibylo v pátek po finále.“

Sportovní fanoušci si u vás nejvíc vybaví báječné semifinále. Co zůstane v paměti z Tokia vám?
„Měla jsem strašnou radost z pondělí, že jsem postoupila do semifinále. Celej den pak byl dobrej. Ve středu jsem měla asi být šťastnější, mělo se to stupňovat, ale moc jsem nechápala, co se stalo. Bylo to takový zvláštní. Z olympiády mám dobré dojmy, i když tam byla nějaká omezení a oproti jiným soutěžím jsme byli zavření ve vesnici a tak. Ale já jsem se na olympiádu tak hrozně těšila, že tohle všechno šlo stranou.“

OH naruby: kdov Tokiu nejvíc zaujal a kdo měl nejlepší hlášku ze všech
Video se připravuje ...

Medailisty hřálo, jak je vítali ostatní sportovci ve vesnici. Podobně mluvila i plavkyně Barbora Seemanová, že i bez medaile každý věděl, jak dopadla, a dokázali to ocenit. Měla jste to podobně?
„Jo. Myslím si, že stejně jako každý, komu se něco povedlo, a nebyla to zrovna medaile. Zbytek týmu to sledoval, gratuloval. A i když se někomu nezadařilo, stejně tam byla cítit podpora. To bylo hezký. Vždycky jsme se potkávali v klubovně, kde byl i kávovar, různé hry a tři televize. Takže jsme sledovali i ostatní sporty a různě se seznamovali. Bavili jsme se s vodáky, tenistkami, všichni najednou.“

Jaká byla olympiáda na prázdném atletickém stadionu?
„Měla jsem trochu obavy, že nás to nevybičuje k velkým výkonům. Protože závodit před sedmdesáti tisíci lidí třeba v Berlíně bylo hustý. Ale při semifinále, protože už byl večer, byl stadion nasvícený. A světlo taky dělá hodně. Byli tam i další atleti, takže jsme se vyhnuli úplnému tichu. Samozřejmě tam byl trochu rozdíl, ale čekala jsem to horší.“

Měly vliv na vnímání sedačky v hledišti, vyskládané jako nerovnoměrné kostky? V televizi to zdálky vypadalo, jak když tam sedí diváci.
„Jo, mělo to ten optický efekt zdání, že je tam zaplněno. To si myslím, že je docela dobrý.“

Hned po vašem finále šly na řadu finálové běhy štafet na 4x100 metrů. Potkala jste se v útrobách stadionu se sprinterskými esy z Jamajky nebo Italem Jacobsem?
„Nepotkaly jsme je tam. Pořadatelé to měli zařízené tak, že jsme vždycky byly v kontaktu jenom s lidmi, se kterými jsme běžely.“

Než jste nakráčela na plochu v posledním závodě, cítila jste v rozcvičovacím prostoru napětí mezi favoritkami? I pro vás to bylo nové. Co se tam vlastně děje?
„Napětí tam bylo cítit. Ale to je teda cítit i v rozběhu. V každém běhu. I když se s těma holkama bavíme a po závodě normálně kamarádíme, málokdo se baví před závodem. Což chápu, že se člověk potřebuje soustředit, zvlášť když mu jde o medaile. Hlavní favoritky se ale tváří pořád stejně.“

Kristiina Mäki si v Tokiu posouvala osobní rekordy, jaká je její atletická i osobní cesta?
Kristiina Mäki si v Tokiu posouvala osobní rekordy, jaká je její atletická i osobní cesta?

Ze třinácti finalistek na 1500 metrů jste běžely jen čtyři Evropanky. Britka Muirová a Nizozemka Hassanová braly stříbro a bronz, Španělka Pérezová skončila devátá. Vyplývá z toho váš cíl bedny pro mistrovství Evropy v Mnichově příští rok?
„Ještě před olympiádou jsem odpovídala mým blízkým, když zmiňovali možnost postupu do finále, že to je nemožný, protože tam budou jenom dvě Evropanky. Tak mi to nevyšlo, no. (úsměv) Myslela jsem přesně tyhle dvě, i když Sifan Hassanovou nepočítám jako Evropanku (etiopská rodačka v patnácti utekla do Nizozemska). Že jsem čtvrtá v Evropě, mi došlo až po finále. A docela mě to překvapilo.“

V Mnichově i o měsíc dřív na MS v Eugene bude extrémně těžké uhájit současné postavení?
„Rozhodně. Protože tam chybělo ještě pár jmen, co neběžely. Takže nemá cenu nic predikovat. Spíš jsem si dokázala, že je s nimi možné soupeřit.“

Když jste si bilancovala tuhle akci, máte úžasný český rekord 4:01,23, ale pak vidíte výsledkovou listinu finále, kde se osm běžkyň nacpalo pod 4 minuty. Je tahle bariéra váš nejbližší cíl, protože bez jejího zdolání to asi výš na globální úrovni nepůjde?
„Jasný no. Říkala jsem si ve finále, že kdybych nebyla tak unavená, jak jsem byla, bylo třeba deváté místo hratelné. Protože tu Španělku už jsem několikrát porazila. Ale to je přesně o tom, jak se to sejde, jak je člověk unavený. A k tomu času: když jsem teď běžela za 4:01, asi nemá cenu říkat, že to pod 4:00 nepůjde.“

Je to hezky zarovnané číslo.
„Jo. Když jsem měla 4:06, říkala jsem si, že pod čtyři minuty to nemůže nikdy jít. Teď můžu říct, že by to asi šlo.“

Vítězka v Tokiu finišovala v čase 3:53, medaile byla k mání pod 3:56. Ale na minulé olympiádě v Riu stačilo na zlato 4:08,92 a na medaili pod 4:11.
„Tam úplně šlapaly vodu…“

A nechaly to na závěr.
„Ne úplně. Po osmistovce běžely kolo za 56 a to poslední tempem za 58 vteřin. A právě Sifan (Hassanová) byla v Riu bez medaile, pátá, jelikož ji přesprintovaly Američanky. Proto do toho v Tokiu šlápla už od začátku.“

Jaké strategie vám sedí? O půlce se říká, že se musí běžet v podstatě naplno od začátku do cíle. Na 1500 metrech už je prostor na taktiku větší, ale zase ji určují silnější soupeřky?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
1
Články odjinud


Články odjinud