Ve stínu covidové kauzy se český olympijský tým v Tokiu připravuje na ostrý start Her a basketbalisté si poprvé vyzkoušeli obří halu Super Arenu v Saitamě, kde je už v neděli čeká Írán. „Je pocta tady hrát,“ řekl kapitán Tomáš Satoranský.
Možná znáte tu scénu ze slavného filmu Hráči z Indiany, kde Gene Hackman jako protřelý kouč zbaví své vyjukané svěřence nervozity tím, že je v prostorné hale nechá přeměřit hřiště. Čeští hrdinové si ve městě Saitama, kousek na sever od centra Tokia, museli zvykat na podobnou pozici. Super Arena je se 37 000 diváky jednou z největších sportovišť pro halové sporty na světě.
Jak se vám líbí?
„Je úžasná, strašně prostorná. Ještě to trochu vstřebáváme, byl to první trénink, který proběhl trochu narychlo. Měli jsme jenom padesát minut, ale celou dobu jsme hráli, tak doufám, že si přeneseme hrací formu do zápasu. Teď jsem se dozvěděl, že je to druhá největší hala na světě pro indoor, takže je to pocta tady hrát. O to víc škoda, že tu nemáme fanoušky.“
V NBA by se taky neztratila, že?
„Určitě ne. Je to trochu jinak postavené, připomíná mi to halu Realu Madrid těmi prostory, jak je to protáhlé za koši. Ale nevadí nám to. Člověk vnímá palubovku, ale na hráče to působí velkolepě.“
Nepřijdete si trochu jako ti hráči z Indiany?
(úsměv) „Určitě to na vás působí, když tam vkročíte. Díváte se kolem, protože na takovou halu není člověk zvyklý. V Americe jsou velké haly, ale tohle na člověka působí ještě víc. Jak začne trénink, přestanete to vnímat, ale převládá pocit smůly, že tu fanoušci být nemůžou. Jsem si jistý, že by tu Japonci udělali skvělou atmosféru pro všechny týmy.“
Je pro vás i v téhle době pořád zvláštní představit si zápas v takovém prostředí bez diváků?
„Je. Odehrál jsem bez fanoušků skoro celý rok ve velkých halách, takže už si zvykám na to, že je slyšet všechno jak od spoluhráčů, tak od protihráčů a učím se s tím pracovat. Ale určitě chybí takové to povzbuzení, když se povede akce, adrenalin, který fanoušci dokážou přidat během zápasu. Když se člověk dostane na olympiádu a nemůže mít fanoušky, je to velká smůla.“
Pro váš tým byla olympiáda velkým snem, jaké to je po té dlouhé cestě být tady spolu?
„Nejvíc to bylo vidět, když jsme cestovali a čekali jsme asi čtyři hodiny na letišti, což bylo samozřejmě nepříjemné po tak dlouhém letu. Ale tím, že na nás dýchla olympijská atmosféra, tak jsme si to užívali a asi jsme neprudili tolik, jako kdybychom byli na třetí olympiádě… (smích) Užíváme si všechny tyhle detaily, když chodíme do jídelny, i tu atmosféru ve vesnici, protože víme, že to je jedinečný zážitek.“
Tým se scházel po částech, poslední Blake Schilb teprve dnes dorazí, jaký zatím máte z týmu pocit?
„Čekal jsem, že to nebude moc ideální, ale kluci se naopak připojili v plné formě. Začali jsme prakticky hned od prvního tréninku hrát naostro, není tam vidět, že by přišli o něco důležitého. Je vidět, že náš tým, díky tomu, jak je silný a hraje spolu dlouho, do toho běhu zapadl.“
Večer ponesete českou vlajku na slavnostním zahájení, už jste zjišťoval, co vás čeká?
(usmívá se) „Radši ne. Myslím, že to nebude zase tak komplikované, ale tím, jak je to pro mě obrovská pocta, tak samozřejmě budu nervózní, protože člověk vnímá tu zodpovědnost. I když, samozřejmě, to zvládnu nést. Okamžik na mě asi dolehne před začátkem, ale bude to pro mě jeden z největších sportovních zážitků a strašně se na to těším.“
Potkal jste se s další českou vlajkonoškou Petrou Kvitovou?
„Potkali jsme se tu ve výtahu jen na chvíli. Já jsem moc rád, že půjdu s ní, protože je to velká sportovkyně, kterou obdivuju za to, co už dokázala a jak se prezentuje. Tak jsem moc rád, že to ponesu s ní a myslím, že si to užijeme.“
