Odsunutí olympiády ho nejprve hodně vzalo. Později ale začal Martin Fuksa nucený odklad vnímat jako šanci líp se připravit. I proto se vydal se svým týmem do Kolumbie, konkrétně do městečka Guatapé. „Bylo to v horách, takže ne úplně lehký pro kluka z Polabí, ale zvládali jsme to,“ pochvaluje si sedmadvacetiletý sportovec. Příjezd českých olympijských reprezentantů do Jižní Ameriky se stal velikou událostí a sjížděli se za nimi kanoisté z různých koutů země.
Většinou trávil zahraniční přípravu v Portugalsku, teď si ale Martin Fuksa, nejlepší český rychlostní kanoista, řekl, že potřebuje změnu. „Portugalsko je samozřejmě krásný, ale občas tam není ideální počasí. Stalo se nám i to, že tam několik týdnů pršelo,“ vzpomíná sportovec. „Rozhodli jsme se proto, že chceme jet na soustředění do Spojených států,“ mluví přitom i za svého bratra Petra, protože krom kvalifikace v singlkánoi vybojoval právě s ním i účast na Hrách v deblkánoi.
Cesta přímo do Ameriky ale nebyla možná kvůli současným opatřením. „Museli jsme strávit čtrnáct dní mimo schengenský prostor. A mě shodou okolností někdy v lednu začala na Instagramu sledovat stránka Guatape Training Center,“ vysvětluje rodák z Nymburka. „Rozklikl jsem si ji a hned se mi to zalíbilo. Kontaktovali jsme proto šéfa Dukly, reprezentačního trenéra, jestli by bylo možné tam jet.“
Skvělé služby
Bratři Fuksové se společně s tátou a zároveň trenérem Petrem Fuksou a týmovým parťákem Michalem Kulichem vydali nejprve do Jižní Ameriky. „Přiletěli jsme do Bogoty, odtamtud jsme letěli do Medellínu, kde jsme viděli vlastně jen letiště. Pak jsme jeli asi tři čtvrtě hodiny k tréninkovému místu, městečku Guatapé,“ popisuje zdlouhavou cestu olympionik.
Na místě se českého týmu ujal muž jménem Raul, který vše perfektně organizoval. „Velký fanda kanoistiky, a celých čtrnáct dní tam byl jenom pro nás. Co jsme potřebovali, to zařídil. Každý trénink absolvoval s naším taťkou na člunu,“ pochvaluje si Fuksa. Co ho na místě dál nadchlo, bylo jídlo. „Mají vše neuvěřitelně čerstvé, hlavně ovoce a zeleninu. Jde to vlastně hned z rostliny na talíř. Všechno je naprosto fresh.“
Když si má vzpomenout, co na něj v Kolumbii zapůsobilo spíše negativně, dlouho přemýšlí… „Nemůžu říct nic vyloženě špatného. Samozřejmě že na rozdíl od České republiky je tam třeba na očích víc odpadků. To je škoda, kazí to dojem.“ Na druhou stranu sledoval prý až s podivem, jak se tam dbá na opatření ohledně koronaviru. „Dodržují veškerá pravidla ohledně bezpečnosti, co se týká roušek, dezinfekcí a rozestupů. Hodně to tam řešili, myslel jsem přitom, že to v téhle zemi bude trochu volnější, ale naopak.“
Nic ale nebylo zavřené, obchody dál fungovaly. Český kanoista se nejprve trochu obával, aby měli na místě k trénování správné podmínky. Zbytečně. „Hned jak jsme přijeli, bylo mi jasné, že to bude super. Trénovali jsme ve výšce necelých dva tisíce metrů nad mořem. Takže už to bylo první pozitivum,“ komentuje s nadšením. Vysoká nadmořská výška totiž přispívá k tvorbě červených krvinek.
Trénink na podobných místech tak tělu následně pomáhá oddalovat během závodu moment, kdy se zaplaví kyselinou mléčnou a nemůže skoro pokračovat. Počasí bylo celou dobu prý srovnatelné s létem v Česku, jen slunce mělo víc energie. Vlhkost vzduchu byla 90 procent, ale pocitově nic nepříjemného.
„A co se týká vody, bylo to takové velké jezero s hrozně moc zátokami, takže jsme si mohli vybírat, kam pojedeme, abychom se vyhnuli vlnám a větru. Perfektní!“ říká kanoista. Náročné prý byly běžecké tréninky. „Je to v horách, takže ne úplně lehký pro kluka z Polabí, ale zvládali jsme to. A co se týká posilovny, taky splnila naše požadavky. Neměli tam nějaké extra moderní stroje, ale to nám nevadilo.“
Češi jako atrakce
Veliký ohlas měl příjezd českých olympioniků u tamních sportovců. „Okamžitě jak jsme přijeli, tak se to rozkřiklo mezi místními kanoisty a někteří za námi vážili až třeba dvanáctihodinovou cestu. Chtěli s námi hrozně moc trénovat. Ale neumějí příliš anglicky, tak jsme se moc bavit nemohli.“
Ve volných dnech se bratři Fuksovi snažili užít co nejvíc z toho, co turisty oblíbené místo nabízí. „Navštívili jsme snad všechno, co se v okolí dalo. Vylezli jsme například na skalní útvar El Penón, pak jsme šli po vodopádech, učili jsme se na vodním skútru, byli jsme se podívat na bývalou vilu Pabla Escobara. Ochutnali jsme spoustu místního jídla, hodně kávy, které jsem veliký fanoušek. Ale trávili jsme čas i třeba jen tak u bazénu a nabírali síly na další tréninky.“
Ke kanoistice časté cestování patří. I Martin Fuksa si na to prý musel zvykat. Stesku po domově se ale úplně nevyhne. „Hnedka co odjedu, tak se mi nějakým způsobem stýská, protože doma je doma. I když poznávám různá místa, různé země, tak stejně není nad domov,“ přiznává sedmadvacetiletý sportovec, který se loni v srpnu oženil, takže na něj doma čeká i manželka Anna.
„Ale když jsem takhle dlouho pryč, tak se na to snažím nemyslet. Soustředím se na přípravu. Neodpočítávám dny, protože by se mi to zbytečně vleklo. Jsem samozřejmě s domovem v kontaktu a to mi musí stačit. A až se vrátím, tak si to zase užiju,“ vysvětluje kanoista, který v současnosti už trénuje v olympijském centru v Kalifornii.
