PŘÍMO Z TOKIA | A má to za sebou. První krok splněn. Adam Ondra při premiéře sportovního lezení pod pěti kruhy postoupil do čtvrtečního osmičlenného finále. Když procházel mezi novináři, kde musel dělat hned několik zastávek, jednu dost dlouhou i u anglicky hovořící skupiny, vypadal už uvolněně a spokojeně. Po druhé disciplíně – boulderingu – mu ale nejprve úplně do zpěvu nebylo. „Když to skončilo, tak jsem si říkal, že budu desátej,“ přiznal. Nakonec byl ale ve druhé části třetí, což mu hodně pomohlo.
Jaká byla olympijská premiéra?
„Hlavně hodně nervózní. Nejen pro mě, ale pro nás všechny. Nejdůležitější disciplínou byla ta druhá, hodně infarktová, hlavně když jsem nevylezl třetí boulder, kterému jsem byl opravdu hodně blízko. Ztratil jsem v něm hodně síly. Na poslední disciplínu (lezení na obtížnost) jsem si sice věřil, ale když skončilo druhé kolo, myslel jsem si, že budu někde v půlce startovního pole a byl jsem fakt hodně naštvanej. Naštěstí jsem se s velkým štěstím se dvěma topama (boulder vylezený na vrchol) a třema zónama (dosažení zhruba poloviny cesty) umístil na třetí příčce.“
Projevil se tento výsledek na poslední disciplíně?
„Ano, velmi to ovlivnilo moje lezení na obtížnost. Nechtěl jsem dopustit něco takového, co se stalo před dvěma lety v Hačiodži, kde jsem šel trochu na riziko a dotkl se nýtu, za což jsem byl následně diskvalifikován. Takže jsem lezl hodně na jistotu, hodně jsem si to hlídal. No a tímhle stylem se, alespoň v mém případě, nedá vylézt moc vysoko. V kombinaci s vlhkostí, která panuje tady v Tokiu, je těžké mít v lezení na obtížnost jistotu na chytech. Uděláte dva tři kroky a už potřebujete zase sáhnout do maglajzáku (sáček s magnéziem). Jsem spíš typ, který valí, valí, valí a odpočívá a maglajzuje jenom v místech, kde to opravdu dává smysl.“
Jak to ovlivnilo výsledek lezení na obtížnost?
„Kvůli tomuhle stylu lezení mi nahoře došly síly. Asi bych se znovu zachoval stejně, ale zároveň je to dobrá lekce, že ve čtvrtek ve finále na obtížnost prostě takhle lézt nemůžu. Napálím to, musím jít daleko víc do rizika, což může být cesta k dobrému výsledku.“
Říkáte, že když neriskujete, nemůžete vylézt moc vysoko. Věděl jste tedy předem, že úplného vrcholu se nedotknete?
„Dopředu jsem nevěděl, jak bude cesta těžká. Nakonec byla, jak jsem předpokládal, od začátku spíš lehčí a vytrvalostní a že se bude vypadávat nahoře na vytrvalost. Věděl jsem v součinu, že pokud budu zhruba šestý, tak by mi to do nejlepší osmičky mělo stačit. Soupeře celkem dobře znám a věděl jsem, že v tom místě, kde jsem spadnul, by to mělo na top šest stačit. Další největší rivalové v obtížnosti (Megos a Schubert) nezalezli tak dobře v boulderingu a pro ně to byl ještě daleko větší psychický tlak, museli být nejhůř třetí, aby se dostali dál.“ (Schubert vyhrál a postoupil ze čtvrtého místa, Megos byl šestý a celkově skončil na nepostupové deváté příčce – pozn. red.)
Mrzel vás karambol v druhé pokusu při lezení na rychlost?
„Asi ani ne. V celkovém součinu by to nehrálo velkou roli. Aspoň jsem si vyzkoušel jít v rychlosti víc na maximum a míň si to hlídat a zvolit správnou taktiku na finále.“
Prvním pokusem na rychlost jste si vyrovnal osobní rekord. Nechtěl jste ho překonat?
„To je asi úplně jedno, snad padne ve finále.“
Bouldery vám stylově neseděly?
„Myslím, že mi hodně neseděly. O to větší mám radost, že jsem byl třetí.“
Oddechl jste si, když jste zjistil výsledek druhé disciplíny?
„Úplně nejvíc. Když to skončilo, tak jsem si říkal, že budu desátý. Měl jsem radost, že jsem vylezl první boulder, který se mi vůbec nelíbil, ale naštěstí na čtvrtý pokus to padlo. Dvojka byla asi jediná pro mě jako dělaná, bohužel jsem přišel na svou metodu pozdě. Trojka, tam byl skok na začátku, doufal jsem, že mi to půjde, ale na konci byl velmi fyzický dolez, kde jsem se bál, že to nedám. A taky to tak bylo. Na čtyřce jsem věděl, že když udělám první krok, tak to vylezu, protože na konci byla moje oblíbená spára. Ale bál jsem se začátku, kde byly dvě těžké špičky, bylo potřeba udělat takzvaného netopýra a přitáhnout se za špičky. Bál jsem se toho, naštěstí to nějak vyšlo.“
Bylo pro vás úterý, olympijský start, od rána jiné než klasický závod?
„Až do boulderingu jsem byl psychicky hodně v pohodě. Vlastně celou dobu jsem byl v pohodě. Až na obtížnost, kde jsem ani nebyl nervózní, nepochyboval jsem, že by to snad nemělo vyjít. Ale lézt v nastavení, že si to hlídám, není nic pro mě. Normálně to nedělám. Pokud chci na obtížnosti vyhrát, tak do toho dávám nejvíc. Teď jsem byl v jiné pozici, hlavně abych to nepokazil, tak jsem lezl, jak mi to nesedělo. Určitě vím, že pozítří v obtížnosti musím jít do daleko většího rizika a lézt, jak jsem zvyklý, to znamená daleko rychleji a doufat, že to vyjde.“
