Lépe to prostě vyjít nemohlo! Čeští střelci Jiří Lipták s Davidem Kosteleckým dokonale ovládli finále trapu na olympijských hrách v Tokiu, když obsadili první dvě příčky. Jejich příběh je o to hezčí, že jsou dlouholetí kamarádi. „Mám husí kůži ještě teď,“ usmíval se zlatý medailista Lipták v rozhovoru pro ČT sport. „Chvílemi jsem si přišel jak na českém poháru,“ dodával stříbrný Kostelecký. A jaký rituál jim k úspěchu pomohl?
Finále mělo dramatický vývoj, Lipták zrovna ideálně nezačal. Postupně ale svůj výkon zpřesnil a nakonec vše dospělo až k rozstřelu dvou krajanů o zlato. „Úvod se mi nepovedl, cítil jsem trošku strach. Pak to ale opadlo a ani nevěřím tomu, že z takové série minutých terčů jsem ještě dokázal vymotat medaili. Natož zlatou,“ těšilo devětatřicetiletého Liptáka.
Kostelecký je ještě starší a medailí navázal na zlato z Pekingu před třinácti lety. „Pro mě je každá medaile zlatá, protože mám 46 let. Nechtělo se mi sem, za poslední rok jsem nepodával super výkony. Je skvělé, že se to povedlo,“ vyznal se český střelec.
S Liptákem jsou velmi dobří přátelé, oba pochází z Brna. „O tom jsme vždycky snili. Byli jsme spolu na stupních vítězů už na ME, ale olympiáda je neuvěřitelná. Napsali jsme kus historie, bydlíme tři kilometry od sebe, jsme kámoši. Je to sen. Přišel jsem si chvilkami jak na českým poháru. Dopadlo to neuvěřitelně,“ prohlásil Kostelecký pro ČT sport.
Lipták doufá, že by se s parťákem ještě mohli potkat i na olympiádě za tři roky. „Moc mu gratuluju a doufám, že s námi vydrží až do Paříže, vždyť je to za rohem,“ smál se nový šampion z her pod pěti kruhy.
Českým střelcům pomohl k úspěchu i kuriózní rituál. „Teď už to můžeme říct. Máme rádi doutníky, Jirka dýmku. Pořád kouříme na balkoně, tady nelze dělat nic moc jiného,“ prozradil Kostelecký ve vysílání Českého rozhlasu.
A jaké zásoby si do Tokia přivezli? „Propašovali jsme toho sem… Na osobu 50 doutníků, tak jsme to nějak zvládli,“ usmál se.
Lipták: Teď jsem v útlumu, ještě mi to nedochází
Když přišel za novináři, ještě chvíli čekal Jiří Lipták na Kosteleckého, který poskytoval rozhovor zahraničním médiím. „Pooojď…“ křičel na svého téměř souseda. „Vydrž, vydrž,“ odvětil mu Kostelecký. A tak se dal nový šampion do řeči sám.
Velká gratulace. Vy olympijský vítěz, váš parťák druhý. Co to s vámi dělá?
„Su rád, že jsme se po tom, co se v Riu českému střelectví nepodařilo získat žádnou medaili, jsme tady s Davidem navázali, rozjeli novou sérii. A to, že to získali dva chlapi, kteří bydlí dva kilometry od sebe u Rajhradu - já jsem z Rajhradic, David z Holasic, tak to je neuvěřitelné. Všechny zdravíme domů, David určitě taky zdraví.“
Jaké jsou vaše první emoce?
„Ty už jsou možná trochu za námi, teď jsem v takovém útlumu, ještě mi to nedochází. Těším se domů, až si v klidu pustím celý záznam. Nějak rychle to uteklo, že ani nevím, jak to. Nebyl jsem na tom ze začátku dobře, nakonec je z toho zlato. Mám obrovskou radost.“
Ve finále jste netrefil hned první ránu…
„Je to moje chyba, ale nečekal jsem, že rozhodčí řekne tak brzo start a mně v tu chvíli začne běžet 12 sekund, kdy musím zavolat o terč, jinak bych dostal žlutou kartu, takže jsem to měl trochu v hlavě, abych to stihnul do těch 12 sekund. Přece jen jsem ještě neměl celou přípravu za sebou a byla z toho hnedka nula, to jsem si nadával, že tohle se stát nemuselo.“
Loučil jste se v tu chvíli s medailí?
„Dá se říct, že jo. Neměl jsem takovou sebejistotu, nevěřil jsem si, to je špatný. Potřebuju si trochu věřit a přitom být nervózní. To se mi nedařilo. Když jsem viděl, že všichni střílí perfektně, až začali chybovat a mně se začalo dařit, tak se to všechno prohodilo. Vidíte, jak je ta střelba zajímavá. Z outsidera může být vítěz.“
Začal jste tak, že z prvních osmi ran jste tři netrefil…
„Někdo mi říkal, že dokonce v sedmi jsem měl tři díry. Z pětadvaceti jsem měl dvacet, pak už se mi začalo trochu dařit. Jak se zatáhne, vymění terče… Na finále se používají fleše, mají trochu jinou trajektorii letu, střílí se na to jinak. Trvá, než si na to člověk zvykne.“
Viditelnost byla dobrá?
„Když svítí slunko, máme různé filtry na střeleckých brýlích, takže si korigujeme barvu, pozadí, zbarvení. Když se během položky zatáhne, máme jiná skla. Já jsem to vsadil na jednu kartu a udělal jsem dobře.“
Sledoval jste během finále Davida Kosteleckého?
„Když bych měl říct pravdu, tak když jsem viděl, kolik mám chyb, tak jsem si říkal, ať to aspoň David dotáhne na medaili. A viděl jsem, že jede perfektně, že měl jednu chybu snad, že střílí dobře. Už jsme měli těch chyb víc, takže jsem věřil, že minimálně jedna medaile bude. Což je pro český sport, pro českou republiku, pro ČOV výborné.“
Co říkáte na to, že jste byli dva Češi na stupních?
„Musel jsem se jen smát, protože tohle by mě nenapadlo ani v tom nejodvážnějším snu. Nicméně byl to náš takový sen, cíl, stát vedle sebe na stupních vítězů na velkém závodě typu Světového poháru, ME, MS. Ale že to bude na olympiádě? A tak blízko sebe, že budeme stát, to je teda pecka.“
Před rozstřelem o zlato jste se objali. Co jste si řekli?
„Ani si nepamatuju. Good luck nebo hodně štěstí. Nebo zaber vole, něco takového. Něco kamarádského, ne jako: Ty vole, pusť mě tam. Viděli jste sami, že rozstřel byl zajímavý, nebylo to hned na prvním, druhém terči. Pro diváky to mohlo být dobré.“
