Když závodil v juniorské kategorii, měli v tréninkové skupině pravidlo, že kdo se dotkne na první nebo poslední bráně, kupuje ostatním čokoládu. Šťouch hned na „jedničce“, ale hlavně následné vítězství v závodu Světového poháru bude kanoistu Lukáše Rohana nejspíš stát víc. Díky chybě hned v úvodu se ale pustil do zbytku jízdy s patřičnou vervou. „Člověku probleskne hlavou, že je blbec, ale pak si řekne, že není na co čekat, musí jet úplně na hraně,“ prozradil český olympionik.
Stejně jako v sobotu kajakář Jiří Prskavec, také kanoista Lukáš Rohan vstupoval do pražského dílu SP z plného tréninku. Chystá se totiž na svou první olympijské hry. Do finále kategorie C1 postoupil z osmého místa, jízdu začal dotykem na první bráně a pak už jel vabank. Cílový čas i se dvěma penalizačními sekundami ho mile překvapil. Ale musel dlouho čekat, zda se na vedoucí pozici udrží. Povedlo se a šestadvacetiletý vodní slalomář slaví zatím největší úspěch kariéry.
Co vám problesklo hlavou, když jste ťuknul hned první bránu?
„Že jsem fakt trouba. Nic jinýho. Naštěstí tam nebyl moc čas nad tím nějak víc přemýšlet a jel jsem dál. Myslím, že mi to pomohlo v tom, že to ze mě spadlo a věděl jsem, že ne že by to nemohlo být horší, ale špatné to bylo. Takže jsem jel něco víc, než co jsem měl v plánu a ono mi to všechno vycházelo, ani nevím upřímně jak, a díky tomu je z toho tenhle neskutečný čas.“
Po semifinále jste říkal, že to byla velká dřina. Ve finále to bylo o něčem jiném?
„Asi jo, ale přiznám se, že si finálovou jízdu moc nepamatuje. Jel jsem fakt ve velké euforii, zároveň i takovém lehkém naštvání ze šťouchu. Asi mi to vycházelo, a když to člověku vychází, tak se jede mnohem snadněji a myslím, že i díky tomu jsem měl dole síly a mohl jsem tam dráhu zkrátit, tak jak se mi to povedlo.“
Ostatní olympionici říkali, že speciálně neladí formu na tento závod. Ale v sobotu skončil Jiří Prskavec první, v neděli získala bronz Tereza Fiešrová a vy zlato…
„Je pravda, že trénujeme, na druhou stranu náš výkon není tak dlouhý, takže se to dá jet i z těch pár tréninků navíc, než které bychom jeli normálně před závodem. A hlavně jsme tady doma, takže jsme zužitkovali mírnou výhodu, co tady máme. Ale hlavně nám to sedlo a snad jsme se dobře naladili a v červenci na to snad navážeme.“
Tady v Troji jste zvyklí na jinou kulisu. Bylo to poznat?
„Musím říct, že během výkonu asi ne. Samozřejmě když si to uvědomím zpětně, bylo to jiné než v posledních letech. Mrzí mě to, je to takové smutné, ale zase komentátoři tady dokázali i z toho mála, co tady bylo, skvělou atmosféru a mně osobně se jelo skvěle.“
Jak náročná byla finálová trať?
„Když jsem ji viděl prvně, říkal jsem si, že je to opravdu hodně náročné. V sobotu to bylo ovlivněné tím, že branky byly hodně nízko, takže pro kajakáře to bylo těžší. Nám to trochu zvedli a díky tomu se většina těžkých kombinací dala zajet víc natěsno a tím pádem si to člověk zlehčil. Ale rozhodně v posledních letech tady v Troji vždycky stojí těžká trať a stavitelé nás vždycky překvapí. Mě osobně hodně překvapili.“
Čím? Tím, že branky byly nízko?
„To taky asi není úplně vhodné, ale především že branky stojí na trochu jiných místech, než je tady obvyklé a některé branky byly postavené trochu nešťastně, trať to dělalo těžší.“
Byl jste pak v cíli nervózní, když jste čekal, jak to dopadne?
„Ani ne, spíš jsme si tam z toho dělali trochu srandu. Byl jsem spokojený. Protože potom, co jsem šťouchl jedničku, jsem to zachránil a už čistý čas 95 sekund je fantazie, když si vezmu, že Jířa (Prskavec) jel 90… Pět vteřin za Jířou, to se mi mockrát nepovedlo. Takže jsem byl fakt spokojený. A ne že by mi bylo jedno, jak dopadnu, ale neřešil jsem to.“
Je to největší výsledek vaší kariéry?
„Jednoznačně. Tohle je nejvíc. Navíc vyhrát se šťouchem je v našem sportu trochu neobvyklé a rozhodně to vždycky ukazuje, že jízda byla něčím speciální. A navíc porazit Davida Florencea i Benjamina Savšeka, být s nima na pódiu a stát výš, to je neskutečný.“
V jakém stylu jste si v cíli dělali srandu?
„V takové uvolněné atmosféře. Byl tam Pavel Kubričan, můj bývalý trenér z juniorské kategorie, a my měli vždycky pravidlo, že kdo šťouchne první nebo poslední branku, musí kupovat ostatním ve skupině čokoládu. Tak jsme na to vzpomínali. Asi mě to nemine.“
Řekl jste si po prvním šťouchu, že už není co ztratit?
„Člověku probleskne hlavou, že je blbec, ale pak si řekne, že není na co čekat, že musí jet úplně na hraně. Spadne z něj stres, že může udělat chybu, když pojede něco, co nemá úplně pod kontrolou. Já věděl, že pokud chci uspět, musím takhle jet a všechno mi vyšlo. Díky tomu byl čas tak dobrý.“
Co vám řekl váš táta a zároveň trenér (Jiří Rohan, dvojnásobný stříbrný olympijský medailista z kategorie C2)?
„Jen mi gratuloval a říkal, že jsem se k němu trochu přiblížil, což mě těší (úsměv). Určitě to probereme, ale bude mít asi teď jiné starosti a já asi nějakou chvíli taky, chci si to užít.“
Zazpíval jste si hymnu?
„Zpíval, využil jsem toho, že mám tenhle krásný respirátor a že mě nikdo nevidí. Užil jsem si to.“
Je tento výsledek povzbuzením na OH v Tokiu?
„Velké, ale byl bych nerad, kdyby se psalo, že jsem vyhrál a najednou jsem velká naděje na medaili. Ne, že by mě to nějak rozhodilo, ale bylo by to trochu vytržené. Využil jsem domácí prostředí, fakt mi sedlo, a pro mě je důležité, že vím, že když mi to sedne, můžu ty nejlepší porazit. To může platit i v Tokiu, ale tam to bude úplně jiný závod, tak bych to spíš hodil za hlavu a bral jako povzbuzení k tréninku.“
