PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Rýsuje se mu velká budoucnost. Osmnáctiletý půlkař Jakub Dudycha už je dororostenecký i juniorský mistr Evropy, nedávno překonal 26 let starý český rekord dospělých. Na olympiádě v Paříži to ale pro něj byl krutý zážitek. Po rozběhu ho odváželi na vozíčku, když zvracel. V opravě mu došly síly a do cíle se doplížil zcela na dně. „Ale zabalit to? Ani náhodou!“ hlesl.
Dal do toho všechno, jenže už v protilehlé cílové rovince měl najednou nohy jako z másla. Jakub Dudycha přestal běžet a zbylých asi 250 metrů do cíle se už spíš potácel, vyčerpaný a zlomený.
„Nezvládl jsem reagovat, v tu chvíli mi úplně došlo, nezvládl jsem se za ně ani zachytit. Takže jsem na to neměl,“ soukal ze sebe v mixzoně.
Do cíle se protrápil v čase 1:49,94 minuty a krutě tím tak skončila jeho první olympiáda. Jel na ni jako jedna z mladých hvězd nastupující generace české atletiky. Už na červnovém mistrovství Evropy v Římě se na pět setin přiblížil národnímu rekordu Lukáše Vydry z roku 1998. A krátce poté ho na mítinku v Bydhošti výkonem 1:44,82 překonal.
V Paříži ale dostával ránu za ránou. Ve středečním rozběhu do cílové čáry bojoval o přímý postup, nakonec mu k němu scházely čtyři setiny sekundy. Po závodě projel mixzonou na vozíčku, v ruce držel pytlík, do něhož zvracel.
„Osmistovka bolí a po osmistovce se občas zvrací, to není nic nestandardního,“ vysvětlil. „Bylo to vyčerpání po závodě, možná trochu větší, nebylo to tak hrozné...“
Druhý den ráno přišel na dráhu Stade de France znovu na start opravného běhu. Postup do semifinále se dával za vítězství, případně za dva nejrychlejší časy z nepostupových míst. První kolo si Dudycha držel pozici těsně za čelem. Uprostřed druhého kola se mu ale zhmotnil zlý sen.
„Všichni to měli stejné, kdybych byl včera o pět setin rychlejší, tak bych měl dneska volno a mohl jsem běžet až zítra. Po nějaké pětistovce to začalo být takové, že už jsem nezvládl vůbec nic…“ litoval.
S těžkýma nohama a beznadějí v hlavě ho čekala ještě dlouhá cesta do cíle. Stačilo udělat krok mimo dráhu a aspoň fyzické utrpení by skončilo.
„Ani náhodou! To by byla pro mě úplně největší ostuda, nedoběhnout závod na olympiádě,“ zaklínal se Dudycha. „Zabalit se může jenom se zlomenou nohou, to dneska nemám, takže určitě ne, i když jsem to svým způsobem zabalil i tak…“
Jeho první olympiáda je pryč, za čtyři roky čeká další v Los Angeles.
„Udělám všechno pro to, abych za čtyři roky měl další olympijskou zkušenost a dopadl líp,“ slibuje Dudycha.
