PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Doma už díky dceři Emily jedno zlato má, ale ve finále závodu C1 na 1000 metrů na kanále ve Vaires-sur-Marne získal kanoista Martin Fuksa to olympijské, na něž dřel celou kariéru, a které mu stále unikalo. V pátek odpoledne mu ho pověsili na krk. Fuksa pak ukázal do nebe, další dva medailisté ho zvedli nad hlavu. Pak ještě čas na vítězném stupínku prodlužoval, co to šlo.
Klekal jste si tam, dotýkal se olympijských kruhů vytlačených na předku zlatého stupínku. Vypadalo to, že se vám dolů vůbec nechce…
„Ty vado, to vůbec. Masakr… Musel jsem si to užít na maximum. Jsem rád, že jsem vyhrál tady, mohl jsem tu mít všechny ty lidi. Skvělé…“
Co to gesto do nebe?
„Jsem pověrčivý. Furt nahoru prosím, ať je tam se mnou to něco, co tam je. Vždycky když prosím, tak je slušný poděkovat. Vždycky nahoru děkuju. Měl jsem velký vzor Andrease Dittmera, což je Němec. Když vyhrál v Aténách, tak udělal takové gesto, které se mi strašně líbilo, a já jsem si hrozně přál, až dojedu do toho olympijského cíle, že zvednu ukazováček a podívám se nahoru. Konečně jsem dneska mohl udělat to stejné gesto, jako udělal on.“
Tohle vítězné gesto jste předvedl po naprosto suverénním výkonu. Vedl jste od startu, v jednu chvíli snad o dvě lodě. Na břehu měli vaši blízcí i bývalý šampion Martin Doktor obavy, jestli jste to nepřepálil. Co jste prožíval vy?
„Závod byl tisíc metrů strachu, kdy mě někdo dojede. Naštěstí se to nestalo. Ale já jsem jel, mohl jsem šetřit síly. Protože jsem mohl jet to, co mám natrénované, nikdo mě neohrožoval. Takže jsem makal a zároveň jsem šetřil strašně energie na finiš, kdyby někdo útočil. Pak jsem to zvednul posledních tři sta metrů. Nikdo nepřijížděl, tak jsem si dovolil posledních sto metrů užívat, že to teď nepustím a závod v Paříži vyhraju.“
Bylo v plánu to takhle napálit?
„Já jsem to úplně extrémně nenapálil. Já jsem věděl, že chci vypálit, protože závody, kdy jsem to nevypálil, nebyly dobré. Říkal jsem si, že celý život jsi to vypaloval a přišly z toho největší úspěchy, tak to tak udělej. Bůh ti seslal ty nejlepší podmínky, které sis mohl jen vysnít a přát, tak mu to musíš splatit a nahulit to. Tak jsem to nahulil, ale zároveň jsem nejel na sto procent, ale na devadesát devět, abych dokázal zvednout finiš, kdyby byl nějaký útok. Troufnu si říct, že jsem jel tak, jak na to celý život trénuji.“
Co vám blesklo hlavou v cíli?
„Vždycky když koukám na ty sportovce, tak říkají, že jim to ještě nedošlo. Říkal jsem si: ´Do prd.., to není možné, to ti musí dojít, že jsi olympijský šampion!´ Mně to taky nedošlo, já jsem byl hrozně rád, že jsem projel první cílem, a co přijde potom, jsem neřešil. Já jsem moc rád, že jsem vyhrál tady v Paříži, že jsem si na to počkal, že je to po třicítce, že mohu medaili ukázat své dceři, že to může oslavit větší tým. Takhle to bylo napsané, že jsem to splnil. Už týdny před olympiádou jsem cítil, že je něco jinak, že to mohu udělat. Říkal jsem, že si to jenom nalhávám, ale nenalhával jsem si to. Přišlo to.“
Co bylo jinak?
„Konečně jsem byl klidný a neřešil jsem, že jsem na olympiádě. Byl jsem v klidu. Pomohlo mi, že nejsem ve vesnici.“
S celým týmem bydlíte kousek u kanálu v domečku i s vlastní kuchařkou…
„Vlastně ani nevím, že jsem na olympiádě. To mi hrozně pomohlo. Máme kousek barák, tam jsem jako bych byl doma. Můžu si skočit do bazénu, lehnout na gauč. Byla nás tam navštívit rodina, to jsem nikdy nezažil, byl jsem vždycky soustředěný na sebe. To mě oprostilo od stresu. Klaplo všechno, jak mělo. Když se chcete stát olympijským vítězem, tak to musí klapnout a dneska to všechno klaplo.“
Váš děda tvrdí, že vás hodně změnilo narození dcery?
„Nevím, jestli narození dcery… Lidi po třicítce se asi uklidní. Já jsem si říkal, že i kdyby to nevyšlo, tak to nebudeš hrotit. Říkali mi, že své zlato máš doma, a tak to je. Emily je moje zlato. Ale jsem rád, že jí to mohu pověsit na krk, i když nevím, jestli to unese, jak je těžké. Hrozně mě mrzí, že tady teď není, ale tak jsme si to naplánovali. Moc se těším, až ji uvidím, obejmu a dám jí to na krk.“
Na první olympiádu vás nepustilo zdraví, pak jste byl dvakrát pátý, co ještě stojí za tím, že to tady klaplo?
„Už jsem několik týdnů, možná měsíců zpátky cítil, že na to mám. Vždy, když jsem jel do Ria a Tokia, tak jsem si to do hlavy spíš snažil dostat. Teď to přišlo samo, shůry, cítil jsem, že se to může stát. Nebyl jsem si samozřejmě jistý. Pořád jsem se soustředil na trénink, abych všechno splnil. Ale cítil jsem se na to. Ani jsem vlastně nebyl moc nervózní. Věřil jsem sám v sebe, že to můžu dokázat a dokázal.“
Bylo neuvěřitelné, že vám při vaší sbírce úspěchů chybí medaile z olympiády. Jaké to je mít tuhle tíhu z ramenou?
„Dohrál jsem kanoistiku, tak bych to řekl. Sen se splnil. Je to nejvíc, co jsem mohl dosáhnout. Já jsem si v té své kariéře užil spoustu jiných závodů. Vysnil jsem si, že by na tom stupínku se mnou mohli být největší rivalové - já, Isaquias (de Queiroz) a Sebastian Brendel. Byli jsme vlastně všichni vedle sebe a oni jsou olympijští vítězové a z té naší trojky mně to furt chybělo. Jsem rád, že jsme my tři králové, jenom mě mrzí, že jsme tam nestáli my tři, to by byla úplně třešnička na dortu. Ale jsem rád hlavně za sebe. Budu sobecký, jsem mega rád, že to dopadlo, to je hustý.“
Soupeři vám pogratulovali taky tím, že vás zvedli nad hlavu…
„Všichni mě tam objímali a říkali mi, že mi to strašně přáli. Já věřím, že jsme sportovci, oni znají tu moji cestu, tak vědí. Doufám, jsme všichni tak nějak kámoši, není tam nikdo, že bychom se nesnášeli. Tak doufám, že mi to všichni přejou, stejně jako já to přeju jim.“
Byla pro vás motivace, že váš bratr a deblový parťák zrovna slavil narozeniny?
„Věděl jsem to už rok předem, že moje finále bude devátého srpna. A jaký jiný dárek mu nadělit než tento. Já doufám, že má z toho radost a jednou si něco pověsíme na krk i spolu.“
Už jste volal domů?
„Já jsem jenom tady viděl svůj tým, ale nikoho jsem ještě neobjal - manželku, mamku, nikoho. Ale je to super, oni mi neutečou, aspoň si to můžu užívat déle. Proto jsem ani nechtěl z těch stupínků, nic. Chtěl jsem si to užívat, protože tohle člověk zažije třeba jednou za život. Chci na to vzpomínat celý život.“
Doma dáváte medaile vždy na jídelní stůl, jak dlouho vám tam vydrží?
„Ty kráso… Moc dlouho ne. My máme za tři týdny mistrovství světa neolympijských disciplín, tak bych taky rád měl nějakou medaili tam. Tak doufám, že ji tam získám a hned ji vyměníme… Věřím, že tuhle medaili mi přálo hodně lidí a těším se, až jim ji ukážu. Až ji přivezu do nejlepší loděnice na světě a doufám, že je to motivuje k tomu, aby makali a věřili, že když tomu dáte celý život a všechno, tak můžete dokázat velké věci. Doufám, že ti mladí kluci tohle uvidí a vezmou si ze mě příklad.“
