Fuksova ZLATÁ jízda. Dárek pro bratra, Doktor se nedíval: Držte huby...
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Svatý Martin kdysi roztrhl plášť, aby se podělil s žebrákem. Kanoista Martin Fuksa na olympiádě v Paříži tři dny před koncem globálního spektáklu obohatil zatím chudou medailovou bilanci českého týmu fantastickým zlatem ze závodu C1 1000 metrů a po 28 letech navázal na legendárního Martina Doktora. Vyhrál ho se suverénním náskokem. Přesně tohle těžké zlato s kouskem Eiffelovky mu scházelo do mozaiky úžasné kariéry s třemi tituly světového a jedenácti evropského šampiona.
Šéf české olympijské mise Martin Doktor na to neměl nervy. Na olympijském kanále ve Var-sur-Marne se Martin Fuksa valil vlnami rozbouřenými větrem s obřím náskokem, který přesto vzbuzoval obavy.
„Chvílemi jsem se koukal na tribuně pod nohy, protože jsem se bál, že to přepálil. Všichni jsme se báli,“ líčil Doktor. „Měl jsem strach, když jsem se pak bavil s tátou a dědou, tak ti na tom byli podobně, protože jim to neřekl, že to takto vypálí a pojede. Je to borec, jak jel, tak dnes na něj nikdo neměl. Jel úplně neuvěřitelně. Uvěřil jsem asi deset metrů před cílem. Všichni kolem jásali a já jim říkal: Držte huby, dokud nedojede až do cíle…“
Zdálo se to k neuvěření, že by to po tom všem, čím si Fuksa prožil, mohlo být tak snadné. Na olympiádu v Londýně byl ještě mladý. Na další dvě do Ria de Janeiro a do Tokia odjížděl jako favorit na medaili. A byla z toho dvě pátá místa.
V pátek před polednem ve Vaires-sur-Marne ale vyhrál semifinále v olympijském rekordu. Do toho podmínky na kanále…
„Byly jak vykouzlené přímo pro něj,“ líčil jeho bratr a deblový parťák Petr Fuksa. „Mírný vítr do zad a lehký zprava. Je to přímo jemu do ruky, jemu do zad, to on má rád. Zároveň v semifinále pošetřil síly.“
Ve finále Fuksa vypálil jak raketa, vzdaloval se od linie dalších soupeřů. Nejblíž se mu držel neutrální závodník Zachar Petrov, 250 metrů před cílem ale už zaostával o víc než dvě sekundy. To všechno v druhém závodě zřejmě nejdůležitějšího dne jeho sportovního života.
„Protože jsem mohl jet to, co mám natrénované, nikdo mě neohrožoval. Takže jsem makal a zároveň jsem šetřil strašně energie na finiš, kdyby někdo útočil. Pak jsem to zvednul posledních tři sta metrů,“ líčil Fuksa.
Pořád hrozilo něco strašného. Něco jako Japonec, který v jediné sekundě hodí na záda Lukáše Krpálka. Něco jako oštěp, který vezme medaili o makronku. Nebo něco jako povolený řemínek na střelecké vestě. V Paříži to tak prostě chodí. Ale tentokrát jel Fuksa dojel do cíle v dalším olympijském rekordu 3:43,16 minuty, stal se olympijským šampionem a rukou ukázal do nebe.
„Jsem pověrčivý. Furt nahoru prosím, ať je tam se mnou to něco, co tam je. Vždycky když prosím, tak je slušné poděkovat. Vždycky nahoru děkuju,“ vysvětlil Fuksa. „Měl jsem velký vzor Andrease Dittmera, což je Němec. Když vyhrál v Aténách, tak udělal takové gesto, které se mi strašně líbilo, a já jsem si hrozně přál, až dojedu do toho olympijského cíle, že zvednu ukazováček a podívám se nahoru. Konečně jsem dneska mohl udělat to stejné gesto, jako udělal on.“
Prostě tak. Po všech letech čekání, dvou olympiádách bez medaile, po tisících otázek na olympijské zlato, konečně bylo jeho. A navíc v den, kdy jeho bratr Petr slavil šestadvacáté narozeniny.
„Lepší dárek mi dát nemohl. Tohle bude jeden z mých nejšťastnějších dní, kdy brácha konečně vyhrál jedinou medaili, která mu chyběla, tu zlatou olympijskou,“ líčil Petr Fuska. „Sám říkal, že by mi nějaký dárek chtěl dát. A říkal, že kdyby mi dal medaili, bylo by to supr. Jsem hrozně rád, v cíli jsem brečel, jsem z toho nadšený.“
Na místě byli i další členové rodinného týmu. Otec Petr, kdysi dvojnásobný mistr světa. A děda Josef. Oba trenéři olympijského vítěze.
„Devátého srpna se narodil mladší syn, dnes starší přidal zlato. To je den,“ rozplýval se Petr starší.
„Počkejte, to ještě není všechno. Dvanáctého srpna mám já narozeniny. A tohle je můj nejlepší dárek za celých sedmdesát osm let! Štěstí jak hrom….“ usmíval se Josef.
Právě jemu Martin Fuksa pověsil své zlato na krk, když se poprvé potkali na břehu v oblasti dlouhých plůtků novinářské mixzony. Tam šampion vyprávěl o tom, jak nechal za sebou dvě strašná olympijská zklamání. V díře po nich má teď olympijské zlato.
„Dohrál jsem kanoistiku. Sen se splnil. Je to nejvíc, co jsem mohl dosáhnout,“ líčil Fuksa.
Jen jedno se mu nesplnilo. Stát na svých nejkrásnějších stupních s oběma největšími rivaly své nádherné éry. Brazilec Isaquias de Queiroz, zlatý z Tokia, tam stál. Němec Sebastian Brendel, šampion z Londýna i Ria, svůj překvapivý comeback ve finále zakončil na posledním místě.
„Byli jsme všichni vedle sebe a oni jsou olympijští vítězové a z té naší trojky mně to furt chybělo,“ řekl Fuksa. „Jsem rád, že jsme tři králové, jenom mě mrzí, že jsme tam nestáli my tři, to by byla úplně třešnička na dortu. Ale jsem rád hlavně za sebe. Budu sobecký, jsem mega rád, že to dopadlo, to je hustý.“
