Tajná komnata lezce Ondry: Křivá záda, krvavé holeně či díry v prstech
PŘÍMO Z BUDAPEŠTI | Adam Ondra postoupil na olympijské hry, přestože mu rozhodující kvalifikační závod v budapešťském kampusu Ludovika zkomplikovalo zranění ramene. K tomu měl od zrádných boulderů do krve rozedřené nohy. Fenomenální lezec musí podobné bolístky řešit hodně často.
Pohodlně seděl v křesle loby budapešťského hotelu a pod kraťasy mu z holení svítilo několik čerstvých krvavých zranění.
„To je relativně normální,“ usmíval se Adam Ondra. „Kdybych lezl jenom na obtížnost, tak to nemám tolik. Ale bouldering je trošku agresivní forma lezení. Ono to nikdy není nic vážného. Smeknete na struktuře a ta struktura má většinou hranu. Takže se holení sjede po té hraně. Ale moje kůže je i taková, že se odřu relativně snadno. A pomalu se hojí.“
Ondra je zvyklý lézt ve skalách na nejobtížnějších světových cestách. Ani tam ale často není tak obouchaný, jako ze závodů na umělých stěnách. Zatímco při lezení na obtížnost ho jistí lano, v moderním boulderingu je často nucen dynamicky naskakovat na tvrdé struktury s ostrými hranami. To vše se děje i několik metrů nad zemí. Není divu, že jeho nohy jsou pak trošku pomlácené, jako v Budapešti.
„To říkáte správně, že byly jenom trošku pomlácené, protože normálně to je mnohem víc, třeba čtyřikrát, pětkrát,“ usmívá se jeho fyzioterapeutka Gabriela Vrablíková. „Teď měl dvě malé odřeninky a pár kapek krve. To je minimum, co známe. Holeně jsou z moderního boulderingu často takhle rozedrané.“
V Budapešti si Ondra způsobil oděrky na nohách už během prvních kol a v sobotním semifinále nastoupil pro jistotu s náplastmi na nejhůř poškozených místech.
„To je spíš preventivní. Jakmile krvácíte, nenechají vás lézt dál, takže musíte shánět náplast, zalepit, ztrácíte čas,“ vysvětloval.
Lezci mívají problémy taky s prsty na rukách. Potřebují je k zachycování drobných chytů. Pokud se i na nich objeví krvavé zranění, musí si ho zalepit, aby stěnu nešpinili pro ostatní.
„Když se prsty prolezou do kůže, je to velká ztráta tření a může to hodně zhoršit výsledek,“ vysvětluje Vrablíková. „Lezci si kůži suší speciálními přípravky, aby se jim nepotila, aby to lepilo. Pak se jim kůže roztrhne v posledním článku. Musíte to zatejpovat, jinak se to roztrhne ještě víc a tejp nedrží tak dobře jako kůže, je to omezení.“
Vrablíková je sama elitní lezkyní. Vyhrála Český pohár, dostala se do semifinále Světového poháru a na skalách vylezla cestu obtížnosti 9a.
„Myslím, že je to výhoda. Adam mi nemusí vysvětlovat tolik věcí, vím, jaké ty pohyby jsou, mám je vyzkoušené na svém těle. Vím, na co je to náročné,“ říká Vrablíková.
S Ondrou začala spolupracovat před pěti lety a podle reprezentačního trenéra Petra Klofáče hodně přispěla k jeho výkonnostnímu posunu na umělých stěnách.
„Když jsem poprvé viděl Adama bez trička naživo, tak jsem se šel zeptat, kde spadl, a proč měl zlomenou páteř, protože takhle křivá záda nejsou normální a nedají se s tím dělat některé věci, co jsou třeba pro moderní bouldering,“ líčí Klofáč. „Před pěti lety pro něj bylo nepředstavitelné to, co je schopný udělat dnes. A je to více než z padesáti procent zásluhou Gábiny. Jeho páteř a ramena na to nejsou stavěné, ale jsou upravené Gábinou.“
Ondra byl v minulosti v umělých stěnách expertem především v disciplíně na obtížnost, v níž jako na skalách leze nahoru zajištěný lanem. V poslední době se ale výrazně zlepšil v boulderingu, pro nějž musel své tělo naladit. Při obtížných krocích mu ale i tak hrozí poranění ramen, tak jak se to stalo v Budapešti během kvalifikace.
„Byl to zakřečovaný sval v jednom typickém, nepříjemném kroku. U těch boulderů se to občas děje, ramena a kolena jsou u lezců náchylnější. Občas se to přihodí,“ vysvětluje Vrablíková. „Za posledních pět let jsme se na ramena soustředili téměř celou dobu spolupráce. Hodně se to posunulo, ale ty kroky jsou občas zákeřné. Spolupráce je celkově náročná. Pro mě hlavně proto, že Adam není prototyp typického sportovce. Páteř byla po dvaceti let lezení, než jsem s ním začala pracovat, v nějakém stavu.“
Ondra je unikát. Specifikum svého těla umí ve stěně dobře využívat. Diváci žasnou, když dokáže v akrobatických pozicích zapříčit koleno či patu, díky čemuž i hledá přístupy k chytům nebo v kritických chvílích visí hlavou dolů jako netopýr a vytřepává si unavené ruce. Je tu ale i druhá stránka.
„Když máte tělo narostlé, jak má být podle biomechaniky a fyziologie, tak mu dáte cvik a on má nějak fungovat. Nějaké svaly se mají zapojovat a nějaké se nemají zapojovat. A u něho to bylo v některých cvicích úplně naopak,“ vysvětluje Vrablíková. „Pochopila jsem, že musíme hledat cesty déle. U některých cviků řekl: Ne, tohle cvičit nebudu! Pak jsme to zkusili za nějakou dobu a už to šlo. Je třeba trpělivost.“
