Zklamaný Šebrle odstoupil: Kdyby to šlo, Helceletovi bych to nechal
Loučení s olympijským Londýnem desetibojaře Romana Šebrleho téměř přesně zkopírovalo osm let starý příběh Tomáše Dvořáka z Atén. Šebrle zvládl jen úvodní stovku v čase 11,54 sekundy a při rozcvičení na skok do dálky zjistil, že ho zranění úponu v patě dál nepustí.
Jedna setina dělí výsledky dvou velkých desetibojařů při jejich loučení na olympijských hrách. Tomáš Dvořák v roce 2004 v Aténách kvůli zranění kotníku běžel stovku za 11,53 a skončil. Šebrle dnes běžel stejný závod o setinu pomaleji a i jeho olympijská kariéra tím byla uzavřena.
Do závodu jste šel se zraněním, kdy jste se definitivně rozhodl odstoupit?
„Stovka mi vlila trochu krve do žil, i když nebyla úplně rychlá. Říkal jsem si, že bych se v tom závodě mohl udržet dlouho, ale na dálce už to nešlo. Může za to přetížení, tretry tomu pomáhají, už to nešlo. Zkusil jsem si rozběh jednou naplno a to stačilo. Bolelo to. Stovkou se to rozdráždilo. Čekal jsem do poslední chvíle, jestli se to zlepší, nebo ne, bohužel se tak nestalo.“
Věděl jste už ráno před závodem, že to zřejmě nepůjde?
„Cítil jsem se dobře, nebylo to nic strašného. Lehce jsem to cítil, když jsem šel do treter, tak jsem si říkal, že by to nemuselo být až tak špatné. Při tréninku jsem to včera cítil, ale nebylo to takové, jak teď po té stovce.“
„Ne, ne. Na tuhle sezonu jsem makal nejvíc za celé čtyři roky, protože byla olympiáda. Možná to bylo špatně, možná jsem tomu v těch letech neměl tolik dávat. I kvalifikace byla náročná. Když už jsem se sem dostal, tak jsem věděl, že budu bojovat a doufat až do poslední chvíle. Věřil jsem, že to vyjde…“
Neměl jste místo přenechat svému nástupci Adamu Helceletovi?
„Já bych mu to nechal, kdyby to šlo, není to žádné alibi. Co se týče celého roku, to je atletika. Dal jsem tomu minimálně stejně jako ten Adam. Dřel jsem, odpíral si spoustu věcí. Takže když jsem se kvalifikoval, tak netuším, proč bych to měl někomu jinému nechat. Ať je to Adam, nebo někdo jiný. Pokud jsem byl zdravý. A já jsem byl zdravý do poslední chvíle. Jakmile jsem cítil, že to nepůjde, tak jsem napsal Tomášovi (šéftrenérovi Dvořákovi – pozn. red.). Z vlastní vůle. Nemusel jsem, bohužel už to nešlo.“
Stálo vám za to pokoušet se o start i přes bolest?
„Normální lidi, kteří ten sport nedělají, to asi nechápou. Sportovec tomu opravdu ten rok dává naprosto všechno. I já jsem tomu dal naprosto všechno. Když se ohlídnu za tímhle rokem, tak tam nenajdu jedinou věc. I rodina se omezovala, abych závodil dobře. Sportovec fakt čeká do poslední chvíle. Ono se to někdy stane. Ale každý člověk čeká, jestli se stane – nechci říct zázrak, ale jestli to povolí, nebo nepovolí. Podívejte na Mirku Knapkovou, ta se chtěla odhlašovat, nakonec to uveslovala.“
Na olympiádě jste zažil velké chvíle, je to teď velký kontrast?
„Ani ne. Mrzí mě to z toho hlediska, že jsem celý rok skoro nedělal věci, které bych dělal rád. Radši jsem šel spát a regenerovat. Samozřejmě jsem zklamaný, představoval jsem si to úplně jinak. Povedlo se mi závěrečné soustředění po Helsinkách, myslel jsem na víc než na veteránský rekord (8241 bodů – pozn. red.). Ale tak to prostě je. To přijde znenadání a neuděláš s tím vůbec nic, můžeš se postavit na hlavu. Odpověď je, že se s tím člověk smiřuje a smiřuje, až je s tím smířený.“
