ROZHOVOR PŘÍMO Z LONDÝNA | Před čtyřmi lety získala v nervově vypjatém závodě zlato až posledním pokusem, na olympiádě v Londýně však Barbora Špotáková vyhrála v suverénním stylu Usaina Bolta o téměř čtyři a půl metru. „Bylo to vlastně jednoduché,“ hodnotila Špotáková.
Opravdu to bylo jednoduché?
„Ten poslední krůček, který byl potřeba udělat k tomu, abych byla dvojnásobná olympijská vítězka, což zní teda úplně šíleně, byl nakonec opravdu jednoduchý. Já bych řekla, že to nejtěžší byl ten půlrok, co se olympiáda blížila, kdy jsem na sebe měla návaly hrozných tlaků. Říkala jsem si, jestli mám tohle zapotřebí…“
Co se dělo?
„Měla jsem pár takových krizí, kdy jsem si říkala, že je to až moc na jednoho člověka. Aby byl jeden člověk takhle sledovaný, takhle se o něm mluvilo… Tak moc, to je fakt příliš. To už nechci zažít. To bylo opravdu to nejtěžší.“
Závod se vám ale skvěle povedl…
„Ten samotný závod je důsledek toho, že trénuju druhý rok s Honzou Železným. Že jsem úplně zdravá. Že jsem pro to udělala letos opravdu hodně. Všechnu přípravu, co jsem potřebovala udělat, jsem splnila. Ještě jsem si přidávala. Mám zkušenosti, je mi třicet jedna let, a akorát jsem to to zúročila dnešní večer.“
Zahajovala jste soutěž prvním hodem těsně po běhu Usaina Bolta, jaké bylo házet v tak rozjitřeném prostředí?
„To se mi moc nelíbilo, že jsem první, ale s tím jsem počítala, představovala jsem si, že první hod bude lepší, ale zvládla jsem to, jak jsem si předsevzala. Mně bylo jasné, že když je Bolt, že pak už nebude nic jinýho. Že odejde půlka lidí. Závod to poznamenalo hodně.“
Nemyslela jste si, že už máte po prvním hodu vyhráno?
„Ne! To jsem nechtěla, to jsem si nepřipustila ani chvíli. Po loňských zkušenostech... (Špotákovou na MS v Tegu porazila Ruska Abakumovová – pozn. red.). Pak jsem koukala jak výr, když sektor opouštěla Maria Abakumovová. Nevím, co se dělo, byla mimo. Byla úplně ztvrdlá. To byl výraz…“
Teprve jako druhá oštěpařka v historii jste obhájila olympijský titul. Bolt tvrdí, že když obhájil své tituly z Pekingu, je legendou. Cítíte se také tak?
„Nepřipadám si, ale je to něco výjimečného. Následuju Honzu Železného, náš vzor v České republice. Měl radost jako blázen. Konečně jsem na něm viděla tu radost!“
Jaké pro vás bylo běhat s vlajkou po vyprazdňujícím se stadionu?
„Ta konečná fáze vypadá jednoduše a odměnou je mávání diváků. Když se stadion vyprázní a zůstane tam padesát českých vlajek, nebo sto českých vlajek. To nemá chybu! Sice si myslím, že časový pořad nebyl pro ženský oštěp sestavený ideálně. Ale když tady zavíráte stadion a řve se tu jenom česky… Jenom česky! Tak to nemá chybu! Nevím, jestli to někdo zažil z dalších sportovců. Vím, že ne. Vím, že nikdo.“
