Nervozita, slzy přítele i výhozy od trenérů. Největší úspěch, září Vítková
PŘÍMO Z KOREJE | Fantastický závod a splněný sen! Biatlonistka Veronika Vítková vybojovala v úvodním závodě na ZOH v Pchojngčchangu bronz ve sprintu a dočkala se první individuální medaile na olympiádě v kariéře. „Šla jsem se do buňky převléct a pak jsem si to musela na mobilu zapnout. Byla jsem taková nervózní, aby z toho nebylo čtvrté místo,“ přiznala s úsměvem své pocity v závěru závodu, kdy čekala na dojezd svých soupeřek. Ty ji ale nepředjely a mohla začít slavit i s trenéry, kteří ji vyhazovali do vzduchu a málem jim spadla.
Veronika Vítková, držitelka bronzu z olympiády v Pchjongčchangu. Jak to zní?
„Až neuvěřitelně. Byl to můj mít svou olympijskou medaili. Jednu, možná dvě ze štafety už mám. A je neuvěřitelné, že se to povedlo hned v prvním závodě.“
Po závodě tady záříte, ale jaké bylo čekání na závodnice, které jely po vás? Nesledovala jste s nervozitou zbytek závodu?
„Neměla jsem úplně čas to sledovat. Procházela jsem mixzónou, šla jsem se do buňky převléct a tam jsem si to musela na mobilu zapnout. Když jsme odtamtud odcházeli, na trať do posledního kola vyrážela Paula Fialková, která byla pár vteřin za námi. Byla jsem taková nervózní, aby z toho nebylo čtvrté místo.“
Kdy jste si uvědomila, že to klaplo?
„Když jsem se převlíkala, koukala jsem do mobilu na průběh závodu. A když jsem viděla, že Paula přijela na první mezičas po střelnici, tak jsem začala věřit. Co mi říkali předtím, tak tam nikdo za námi už nejel.“
Jaké byly první emoce?
„Moc jich zatím moc není, asi mi to nedochází. Až budu mít medaili na krku, až ji budu mít u sebe… ale i tak je to krásné.“
Máte první individuální medaili na olympiádě. Je to vás největší životní úspěch?
„Asi určitě. Svou dřinou jsem se snažila vrátit. A dokázala jsem si, že s ostatními dokážu bojovat. Dokázala jsem si to v závodech Světového poháru před olympiádou. Po novém roce se mi dařilo a je až neuvěřitelné, že jsem si to přivezla až sem.“
Gratulace trenérů i slzy přítele
Už jste mluvila i s trenéry?
„Házeli mě do vzduchu a málem mě hodili na zem. Slov zatím moc neproběhlo.“
A co přítel Marek? Už přispěchal s gratulací?
„Mluvili jsme spolu jen narychlo a byl strašně rád. Vypadalo to, že tam jsou i nějaké slzy.“
A další zajímavé gratulace chodí?
„Skáče mi tam toho strašně moc, nestihla jsem to sledovat.“
A co oslava, chystáte alespoň něco malého?
„Tady máme ten program hodně náročný, na oslavy čas není. Třeba bude nějaká po sezoně.“
V neděli vás čeká stíhačka, jaká bude?
„Bude to těžký závod, myslím, že střelecký, protože tady ta střelnice je hodně nevyzpytatelná a ta trať je náročná. Člověk ale vyjede jeden kopec a pak už jen sjíždíme dolů. Myslím, že se bude rozhodovat na střelnici.“
Bude těžké se po oslavách, gratulacích a vyhlášení zkoncentrovat?
„Nemyslím si. Spíš mi může tohle pomoct, že jsem si zajela výsledek hned na začátku. Může být jednodušší. Jak říkám, od začátku roku, ani ne sezony, kdy jsem v Oberhofu byla poprvé na stupních, jsem se dostala na vlnu a pořád se na ni vezu dál.“
Ceremoniál? Snad na mě nebude takový tlak
Ještě před závodem vás ale čeká zasloužený ceremoniál. Jste nervózní?
„Myslím, že to bude velká nervozita, ale určitě to bude pěkný.“
Tentokrát budete středem pozornosti, to není úplně vaše parketa, že ano?
„Já jsem spíš ta, co se snaží těm věcem vyhýbat. Doufám, že se to podaří nějak zkorigovat a nebude na mě vytvářen takový tlak.“
Už jste si stihla prohlédnout medaile, když zveřejnili jejich podobu?
„Jo, ty jsem viděla, ale naživo určitě budou vypadat jinak.“
Minulý rok jste při během závodů SP v Pchjongčchangu skončila v nemocnici. Není letošní bronz satisfakcí?
„K tomu bych se asi radši nevracela. Celá ta sezona byla špatná a jsem ráda, že jsem se z toho dostala. Jsem tady a mám olympijskou medaili.“
Okruh se uzavřel, protože tady jste v roce 2009 sahala po prvních stupních vítězů v rámci mistrovství světa a Světového poháru. Vzpomínáte si na to?
„Před devíti lety jsem tady taky do posledních metrů bojovala o medaili. Stačilo to na páté místo, bylo to ještě v juniorském věku. Teď jsem se sem po letech vrátila, mám medaili, což ne neuvěřitelné a strašně krásné.“
Čekání se vyplatilo, ale bylo dlouhé, že ano?
„Když si vezmu, jak dlouho se pohybuju v biatlonu, tak to bylo hodně dlouhý.“
Užíralo vás to někdy? Třeba v Oslu?
„To nemůžu říct. Bylo třeba v Soulu vidět, že jsem na správné cestě a jednou na medaili dosáhnu, což se teď podařilo.“
