Vzestup Vítkové. Loni v nemocnici, teď už není druhá za Koukalovou
PŘÍMO Z KOREJE | Od zahájení olympiády neuběhlo ani 24 hodin – ona však na tuto chvíli čekala celý život. Trenéři ji házeli do vzduchu, soupeřky jí gratulovaly… „Je to můj životní úspěch,“ smála se Veronika Vítková, jež po jedenácti letech kariéry urvala první individuální medaili z velké akce. Bronzem ze sprintu otevřela v Pchjongčchangu český účet a sama napsala do svého příběhu plného zvratů pohádkovou kapitolu.
Dojela do cíle, procházela mixzónou a usmívala se. Z tribuny zrovna zaznělo skandování: „Verčo, ty jsi stejně nejlepší, hej.“ Její fanoušci? „Nevím, zřejmě jo,“ culila se Veronika Vítková.
V tu chvíli u jejího jména svítila v cíli trojka. Za bezchybnou Laurou Dahlmeierovou a Marte Olsbuovou, která ji běžecky v posledním kole trhla o necelé dvě vteřiny… a na trati ještě měly nadějně rozjeto Lisa Vittozziová, Vanessa Hinzová či Dorothea Wiererová.
„Jestli to budu sledovat? Nevím. Nechám se asi překvapit,“ krčila rameny. Stejně ale nevydržela, koukala v buňce na mobil a strach jí naháněla Slovenka Paulina Fialková. O pár desítek minut, když vytoužená medaile klapla, se před hlavní tribunu vrátila. Na slavnostní vyhlášení. Prožít si životní chvíle. „Pojď sem, ať tě obejmu,“ smál se i na trenéra Zdeňka Vítka šéftrenér Ondřej Rybář.
Pro samotnou Vítkovou satisfakce jako hrom!
Za jedenáct let dřiny. Za perfekcionalismus a včasné příchody (na minutu přesně přišla i dva dny předtím na setkání s novináři), kvůli kterým se s ní táhne přezdívka Hujer. A vlastně i za loňskou korejskou zkušenost, kterou si prožila po absolutním vyčerpání v místní nemocnici na kyslíku.
„K tomu bych se už radši nevracela. Celá sezona byla tehdy špatná a jsem ráda, že jsem se z toho dostala. Jsem tady a mám olympijskou medaili,“ vyprávěla.
Že k tomu však vedla křivolaká cesta! Před deseti lety, pikantně právě v Koreji, ukázala potenciál, ve 20 letech dojela třikrát v elitní desítce na MS. Jenže pak přišel zánět mozkových blan, následky zákeřné nemoci ji trápily ještě před ZOH Soči a po nich zase přišel konec spolupráce s trenérem Jindřichem Šikolou. Stala se už pomalu tou, která byla až druhá za Gabrielou Koukalovou.
Vloni dokonce třetí i za Evou Puskarčíkovou…
„Když si vezmu, jak dlouho se pohybuju v biatlonu, tak to bylo hodně dlouhé čekání na takový úspěch,“ netajila se. V tu chvíli však už svou kletbu zlomila. Chlubila se speciálními náušnicemi, jež obdržela teprve před dvěma dny od maminky svého přítele Marka Lejska.
Po tiskové konferenci na ni již čekal dobrovolník s cedulí označující bronzovou medaili, u nějž měla dělat rozhovory, a rovněž měla za sebou i hobla od trenérů. „Však mě málem hodili na zem,“ smála se.
Gratulací ovšem bylo mraky.
„S Markem jsem mluvila jen narychlo a byl strašně rád. Vypadalo to, že tam jsou i nějaké slzy. A mobil? Skáče toho strašně moc, ani to nestíhám sledovat,“ říkala a v hnědých očích jí jen blikaly jiskřičky. Netrvalo tudíž ani dlouho, než připustila: „Životní úspěch? Určitě. Mým snem bylo mít olympijskou medaili a je neuvěřitelné, že se to tu povedlo hned v prvním závodě.“
Není to nezasloužený úspěch. S jen jednou chybou a devátým nejrychlejším běžeckým časem… až lehce symbolický – bronzová totiž byla Vítková i v lednových sprintech SP v Oberhofu a Anterselvě. Nastalo jen do třetice všeho olympijského.
„Za tu dřinu, co biatlonu dala, si to zaslouží. Povedlo se to hned prvním závodem a teď už budeme moct jet z olympiády s tím, že se povedlo něco, na co může být zase český národ hrdý,“ řekl Rybář. „Mám navíc pocit, že Verča je v téhle sezoně daleko stabilnější, co se týče psychiky, a je to vidět hlavně na střelbě,“ dodal.
„Můj subjektivní pocit je, že zase o něco víc funguje, že jsme tady jeden tým, věříme si a jak trenéři, tak sportovci můžou být trochu uvolněnější. A ona je tu opravdu v dobré náladě, může si věřit, protože má za sebou dobré závody a dělá to radost nám všem,“ uzavřel reprezentační šéftrenér.
